Úvod Dějiny hornictví Historie Vývoj dolování drahých a barevných kovů na severní Moravě do konce 16....

Vývoj dolování drahých a barevných kovů na severní Moravě do konce 16. století

301
0

Pro celkové hodnocení vývoje hornictví na severní Moravě je rozhodující 16. století, které velmi dobře dokumentuje listinný materiál. Plně vystihuje povahu prací odpovídajících významu jednotlivých dolů v revíru. Hlavní důlní díla můžeme přesně lokalizovat v terénu. Z rozsahu pozůstatků dobývek můžeme také určit množství vytěženého kovu. Uváděnou dobu můžeme charakterizovat jen jako etapu pokusů o obnovu dolování rud na severní Mor art, i když se určité množství kovu získalo buď vyrabováním stařin, anebo v pokračování ložisek po dokončení dědičných štol:

Au: Zlaté Hory 98,9 kg, Suchá Rudná 300,0 kg
Ag: Horní Město 10008 kg
Cu: Zlaté Hory – vitriol

Na ostatních lokalitách historická zprávy prokazují jen kutací práce nebo taká pouze vyhrazení horních práv. Hlavní příčinou neúspěšné obnovy těžby byl útlak těžařů majiteli půdy – šlechtou.

Historickými prameny máme taká dokumentovaná pozdější práce. V 17. a 18. století byly kutací pokusy bezvýsledné pro malou znalost úpravy rud, nízkou cenu kovů a nedostatku finančních prostředků. Jedině u Zlatých Hor se v letech 1653 až 1793 získalo 162,3 kg zlata, v posledních letech byl obsah v rudy jen 1,3 g/t Au. Na dolech vznikly ohromné finanční ztráty, která uhradilo obyvatelstvo ve formě daní. Jen pro některé starší hornické práce máme historická zprávy. V 15. století se dobývalo u Skal, u Suché Rudné a byly zahájeny obnovovací práce u Zlatých Hor. Poměrně přesně máme určenou dobu dobývek, a tím i množství vytěženého kovu v Horním Údolí (Zlaté Hory) v letech 1310 – 1352. Protože starší dobývky pronikly do větších hloubek, byla ražena již třetí dědičná štola. Při dokončení zastihla v hloubce 158 m staré dobývky, avšak umožnila čerpání vody do 40 m pod její úrovní.

Ve 14. století se obnovovala štola u Stříbrných Hor, která pronikla do dobývek malého rozsahu zasahující pod její úroveň. Historické zprávy jen naznačují dobývání u Horního Benešova, pokračovaly práce započaté v druhé polovině 13. století.

Většinu hlavních důlních děl, jam, štol a dobývek z 13. a 15. století opět můžeme s velkou přesností Identifikovat přímo v terénu. Ze zjištěných okolností vyplývá, že ložiska stříbra u Horního Města i Horního Benešova, Jerlochovic a Kletného se dobývala do hloubky 35 až 45 m, výjimkou je ložisko Nová Ves a Rýmařova, kde dobývky pronikly do hloubky kolem 100 m.

Podle odhadu rozsahu dobývek a kovnatosti se vytěžilo ve 13. až 15. století na ložiskách severní Moravy (bez rýžovišť):

Au: Zlaté Hory 630 kg
Ag: Horní Benešov 2700 kg
Horní Město 540 kg
Nová Ves 6640 kg
Jerlochovice 3645 kg
Olověná 1980 kg
Vel. Bystřice 600 kg
Ag celkem 16105 kg

Po vyloučení výše uvedených prací nám přesto zůstává v Jeseníkách na lokalitách velké množství pozůstatků hornické činnosti, pinkové tahy v délce kolem 10 km, o kterých nemáme přímé historické zprávy, ale které dokumentují nemalou těžbu (opět bez rýžovišť):

Au: Zlaté Hory 750 kg
Suchá Rudná 6000 kg
Česká Ves 644 kg
Au celkem 7 594 kg

Ag: Horní Benešov 2700 kg
Nová Ves 2000 kg
Jerlochovice 3645 kg
Olověná 1980 kg
Vel. Bystřice 1200 kg
ostatní 3840 kg
Ag celkem 15365 kg

V porovnání s celkovou těžbou pak bylo v období před 13. stoletím získáno asi 86,1 % Au a 47,3 % Ag. Při podrobné dokumentaci pozůstatků starých důlních prací se ukázalo, že můžeme v superpozici rozlišit rozdílné metody otvírky a těžby ložiska. Jsou to různé vzdálenosti mezi jamami, jejich profil, úklony, bývají různě situovaná vzhledem k výchozu ložiska a odlišují se i velikostí a tvarem odvalů. Na některých lokalitách pak zcela chybí štoly, i když ty prokazují dobývky i pod úrovni pozdějších štol.

Geologický průzkum objasnil zákonitosti zonálnosti obsahu kovů. Oxidační a cementační zóny nemohly pokrýt odhadovanou výši těžby na konci 13. století, pravděpodobně byly také z velká části vytěženy již dříve. Největší množství bylo v českých zemích získáno z rud tzv. kyzových ložisek, u nichž oxidační a cementační zóna má malý praktický význam.
Za rozhodující mezník pro vývoj dolování rud se považují díla, kterými se mohlo dosáhnout větších hloubek pod úroveň štol, které byly raženy až po vyčerpání všech technických možností, odvodnění z povrchu. V kutnohorském horním právu (po r. 1300) je nejen zmínka o jámě „na jejímž dně se shromažďuje voda“, ale také se uvádí žentoury. Freiberský horní řád má ustanovení o podílu markraběte na nákladech těžařů pracujících na jámě (richtschacht).

Nejstarší jihlavský horní řád odráží rozvinutý způsob těžby, rozlišuje práva starých dolů a práva nových dolů. Na rozdíl od freiberského úzkého důlního pole (14 m) vymezuje ten jihlavský 3,5 lánu do nadloží (49 m) a 1 lán (14 m) do podloží. O propůjčkách ve větších hloubkách svědčí článek II: „důlní pole bude propůjčeno při systému více šachet s prorážkou tomu, kdo nalezne rudu“. Větší šířku důlního pole od místa nálezu rudy do nadloží lze vysvětlit jen ražbou svislých jam pod úroveň uváděných směrných štol.

Mladší jihlavské právo nařizuje v 7 lánech (98 m) nejméně 3 jámy a v každém lánu tři čelby. Ve freiberském je upřesněni, nálezná Jána mohla těžit 3 lány (42 m) a 2 tzv. konečné lány (28 m) měly mít vlastní jámu. Vzdálenost mezi jamami byla 35 m, 28 a 14 m (markraběcí a ostatní lány). Po odečtení profilu jámy a ochranného pilíře zůstávalo u ostatních lánů na každou stranu jen 5 m. Proto je zřejmé, že musely existovat hlavní jámy zasahující do větších hloubek, z kterých se na několika úrovních (patrech) razily sledné a z nich pak pokračovaly v jednotlivých lánech hloubení (hašply) pro vlastni dobývání (chodbicování). Prohlubování a zvětšováni profilu šikmých (hlavních – nálezných) jam bylo možná jen při nepřetržitém postupu do hloubky. Ložiska zčásti vydobytá, opuštěná a zatopená se mohla otvírat jen svislými, jamami nebo štolami. Proto máme v horních řádech tolik ustanovení o povinnostech čerpání vody vrcholící nařízením, že hlubšímu dolu připadají i jiné lány (jiného majitele), které ohrožuji dílo vodou. Zde také nejlépe vyplývá význam hlavních jam, vynaložení značných nákladů se rentovalo, neboť zajišťovalo právo na větší množství rudy.

Z pozdějších pramenů (Agricola 1566) vyplývá, že hlavní jáma se zakládala v nadloží ložiska blízko středu důlního pole a podsedala starší dobývky. Její hloubka závisela především na hnací síle těžního zařízení, při žentouru poháněném 8 koňmi dosahovala hloubky 168 m. Uvedenou jámu můžeme z dnešního hlediska považovat za hlavní otvírkové dílo, které umožňovalo těžbu celého dobývacího prostoru, případně i souběžná nebo křižující ložiska jak ve směru, tak i do hloubky.

Přepočtem známých výkonů při ražení starou technikou v 16. století až 18. století můžeme odhadnout postup jam na 10 m a štol na 30 m ca rok. Zmíněná hloubka jámy vyžadovala asi dvacetileté úsilí, pro porovnání uveďme, že pro podsednutí 100 m štolou bylo nutno vyrazit přibližně 1000 m, což trvalo asi 35 let. Nejstarší konkrétní zprávu o způsobu otvírky máme z havlíčkobrodského rudního revíru, z r. 1258. Vysoký stupeň vydobytí ložiska prokazují dvě generace štol a délka dobývacího prostoru kolem 2 km. Dědičné štole připadlo i právo dobývacího prostoru se štolou jiného těžaře. Starší dobývání z jam prokazují dodnes jejich pozůstatky, neuvádí se v listinách, protože ztratily právní význam.

Ražení dědičné štoly prokazuje, že ložiska do hloubky nechudla (kolem 100 m), naopak musela poskytovat záruku, že se vysoké náklady na její ražbu budou rentovat. Kutací pokusy ve 20. století nalezly staré dobývky i v hloubkách přes 200 m, kterých se dosáhlo nejpozději na počátku 14. století. Vysoký stupen vydobytí prokazuje, že hlavní jámy ztratily účinnost již před r. 1258, a proto jejich počátky musíme posunout minimálně o 20 let zpět.

Lépe máme dokumentovaný vývoj otvírkových práci v Tyrolích. Již listina z r. 1185 (Kirnbauer 1958) uvádí, že těžařstvo hloubící novou jámu dostalo úlevu z daní. Dosažení značných hloubek prokazuje horní řád z r. 1208, odlišuje jámy a hloubení (hašply) a zaznamenává počátky ražení štol.

Pravděpodobně ještě starší vývoj je uchován ve svobodách harzských lesů: „Třináct jam má právo hory. Mezi každou jámou je 13 stop, pět stop v šířce, 7 stop v dálce“. Profil jámy 2,24 x 1,6 m, vzdálenost mezi jamami asi 7,14 m. Později se zde přešlo na dobývání šachticemi ve vzdálenostech 14 m, okolo r. 1301 zatopila voda dobývky na úroveň štol (Claus 1957) Archeologický výzkum v Bavorsku prokázal dobývání železných rad od 9. století do r. 1200 šachticemi hloubky až 10 m (2 x1 m).

Shrneme-li poznatky o vývoji důlní techniky odrážející se v historických pramenech a konfrontujeme je s pozůstatky starých důlních prací, docházíme k závěru, že již před r. 1260 se vyčerpaly technické možnosti dané doby.

Horní právo plně potvrzuje závislost otvírkových prací na postupném zvyšování tlaku na rychlé vydobytí ložisek. Na podkladě superpozice (technického vývoje} pak vyplývá tento vývoj otvírkových prací:

období typ díla vzdálenost [m] profil způsob těžby hloubka [m]
12. stol. úklonná šachtice 7 2,2 x 1,6 ruční rumpál do 20
do pol. 13. stol. úklonná šachtice 14 2,8 x 1,6 dvojčinný rumpál 28
pol. 13. stol. hlavní jáma 35 4,0 x 1,6 žentour 8 koní 168
poč. 14. stol. hlavní jáma 98 a více 5,0 x 2,0 vodní žentour 300

  
Z rozboru vývoje vyplývá ekonomická hodnota pozůstatků starých důlních prací. Po vyloučení důlních prací z období listinných zpráv můžeme podrobnou dokumentací nejen vymezit směrný rozsah ložisek, ale do značné míry i stupeň vydobytí. Touto metodikou se otvírají velké možnosti, neboť nejen v Jeseníkách, ale i na jiných místech naší vlasti jsou revíry, kde jsou jedinými svědky těžce rozeznatelně pozůstatky starých důlních prací.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.