Úvod Dějiny hornictví Minulost Československý uranový průmysl

Československý uranový průmysl

798
0

Šachta č. 19 v Příbrami, UD Příbram, ČSUPHistorie překotného rozvoje těžby uranových rud v Československu po 2. světová válce je jednoznačně spojena s jáchymovským revírem.

Těžba uranu byla zahájena v Jáchymově, kam se již 20. září 1945 dostavil sovětský generál a vydal rozkazy ohledně režimu práce, které zahrnovaly i prohlídky dělníků, aby nevynášeli rudu. Dne 26. září 1945 proběhla na předsednictvu československé vlády porada, jíž předsedal tehdejší premiér Zdeněk Fierlinger. Na ní bylo ústy sovětského plukovníka řečeno, že si Rudá armáda potřebuje připravit ze sovětského a československého uranu zrovna takovou pumu, jako má Amerika, a proto že je třeba posuzovat návrh na využití našeho uranu nikoliv z hlediska obchodního, ale vojenského. Dne 23. listopadu 1945 byla podepsána dnes již legendární smlouva, kterou se československá strana s určitými výhradami zavazuje dodávat vytěžené rudy a koncentrát, obsahující radium a jiné radioaktivní prvky, do Sovětského svazu. Smlouva zavazuje Československo k výhradní dodávce této suroviny do SSSR. Kuriózní je, že se ve smlouvě a ani v prováděcím protokolu nikde neobjevilo slovo „uran“. Naopak, v Rudém právu ze 3. února 1946 bylo národu sděleno, že: „Nyní byla těžba uranu československými úřady obnovena a radium, v Jáchymově dobývané, bude jako dříve sloužit účelům léčebným a vědeckým.“ Mimochodem, v roce 1946 již těžbu zajišťovalo 67 trvale přihlášených občanů SSSR v Jáchymově. To už byla rovněž založena účelová organizace Jáchymovské doly se sídlem v Jáchymově. Státní správa byla zabezpečena skupinou pro zvláštní úkoly na Ústředním ředitelství československých dolů. V roce 1949 byly pak pro jednotlivé rajóny zřízeny inspektoráty a v roce 1952 byla vytvořena Hlavní správa výzkumu a těžby radioaktivních surovin, podřízená přímo předsedovi vlády. V roce 1955 začalo dělení dosud jediného národního podniku Jáchymovské doly. Byla zřízena Ústřední správa výzkumu a těžby radioaktivních surovin, s právy a povinnostmi ministerstva. Postupně pak byly zřízeny národní podniky v Jáchymově, Horním Slavkově, Mariánských Lázních, Příbrami a Trutnově; k nim přibyly ještě stavební podniky a geologický průzkum, takže Ústřední správě bylo k 1. 11. 1968 podřízeno osm národních podniků.

V roce 1960 bylo sídlo organizace přeneseno z Jáchymova do Příbrami. V roce 1965 byla Ústřední správa výzkumu a těžby radioaktivních surovin (ÚSVTRP) podřízena ministerstvu hornictví, ale roku 1967 se změnila na Československý uranový průmysl (ČSUP) koncernový podnik. Od té doby následovaly různé reorganizace nižších článků řízení, změny podniků v závody a pracoviště jako reakce na tlaky o zjednodušení a větší efektivnost řízení. Počet zaměstnanců dosahoval ještě v roce 1989 okolo 34 000. Po ukončení těžby v Příbrami bylo roku 1991 sídlo podniku zřízeno ve Stráži pod Ralskem, okres Česká Lípa. Dnem 1. května 1992 byl dosavadní Československý uranový průmysl, s. p. přejmenován, na Diamo, s. p. se sídlem ve Stráži pod Ralskem s těžebními organizacemi v Rožné, Stráži pod Ralskem a Zadním Chodově.

Až do roku 1990 byla rozhodujícím orgánem, z jehož závěrů se prakticky odvíjela činnost našeho uranového průmyslu, sovětsko – československá komise, zřízená smlouvou z roku 1945. V plánovaném hospodářství byla činnost uranového průmyslu článkem zvláštní části státního plánu, což mělo zajistit direktivní a přednostní zabezpečení jeho potřeb. Z výhod zařazení do zvláštní části státního plánu se postupně s úpadkem dodavatelsko-odběratelských vztahů vytvořila nutnost zřizovat uvnitř uranového průmyslu výroby, zajišťující specifické výrobky i zařízení. Vyvolávalo to potřebu investic na výstavbu nových provozů a bludný kruh izolovaného a v podstatě parazitního odvětví se tím uzavíral. Po roce 1960, kdy americká atomová komise zastavila státní nákupy uranových rud, klesl i tlak smluvního odběratele našeho uranu, který po roce 1980 přešel v nezájem. Již od roku 1986 se začínaly podnikat kroky k omezení zátěže státního rozpočtu, kterou uranový průmysl představoval, a začal se připravovat útlumový program pro jeho další činnost Jeho první varianta byla vypracována ještě před listopadem 1989 a byla schválena usnesením předsednictva vlády ČSSR ze dne 11. května 1989. Jádrem tohoto programu byla likvidace několika dolů, omezení geologického průzkumu a zastavení těžby malých ložisek. Likvidační práce, s výjimkou průzkumných úseků, měly být financovány ze státní dotace, poskytované z federálního rozpočtu.

Rozhodnutím vlády ČSFR v roce 1990 byl zpracován nový program útlumu uranového průmyslu a schválen usnesením vlády ČSFR č. 894/90. Znamenalo to ukončit těžbu v dalších dolech včetně zpracování rudy ve dvou úpravnách, zakotvení sociálního programu snížení nejvyšší přípustné expozice práce v podzemí, a byly též řešeny dotace na financování likvidačních prací a další těžby. Koncem roku 1990 byl také uskutečněn i vůbec první prodej nevelkého množství uranu mimo svět socialismu, se všemi převodními jevy neznalosti a izolace od světového trhu. Staronové vedení z roku 1968 bylo připraveno využít svých schopností direktivního řízení i pro cestu k tržnímu hospodářství. Po změnách v rozdělení kompetencí mezi federální a národními vládami, na přelomu let 1990-1991, přešla zakladatelská funkce státního podniku Československého uranového průmyslu na Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky. Od 1. 5. 1991 se od státního podniku oddělil Uranpres, s. p. se sídlem ve Spišské Nové Vsi, takže Čs. uranový průmysl, s. p. zahrnoval pouze pracoviště v České republice.

K zakladateli přešel z federálního ministerstva pro hospodářství státní podnik se zhruba 20 000 zaměstnanců, neboť už v průběhu roku 1990 byl v podniku dokončen odchod hospodářských organizací, které již delší dobu neměly s těžbou uranových rud nic společného. S tehdejším počtem zaměstnanců by musel obdobně orientovaný západoevropský podnik realizovat v rozvojových zemích polovinu a v Evropě celou současnou světovou těžbu uranu. Tyto a jiné srovnávací údaje však v minulosti chyběly jako přirozený důsledek izolace uranového průmyslu od vývoje a poměrů na světovém trhu surovin pro jadernou energetiku.

Transformace hospodářské organizace, jakou byl uranový průmysl, do podmínek tržního hospodářství, musela mít vzhledem k minulosti řadu specifických rysů. Patřil k nim mimo jiné i vysoký stav zaměstnanců zajišťujících produkci dolované suroviny, izolace vůči světu i občanům vlastní země, škody na lidech a životním prostředí a neprůhlednost vnitřního hospodaření.

Vedle surovinové a energetické politiky musel uranový průmysl řešit především ekologické zátěže a sociální problémy spjaté s minulostí, neboť se nemohla opakovat nedůstojná úloha, kterou uranový průmysl sehrál po únoru 1948 při likvidaci lidí označovaných za odpůrce socialismu.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..