Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Požár na Dole Kohinoor I v Lomu u Mostu dne 15. března...

Požár na Dole Kohinoor I v Lomu u Mostu dne 15. března 1932

279
0

Dne 15. března 1932 okolo 22 hodiny se na Dole Kohinoor I v Lomu u Mostu v revíru Východ II rozšířil kouř z požáru vzniklého zřejmě samovznícením tak rychle a v takovém rozsahu, že pro osm havířů nebylo už úniku a za dramatických okolností zahynuli otravou oxidem uhelnatým. Tři z nich se sice v počáteční fázi požáru shromáždili v telefonní komoře čerpací stanice Východ II a ve 22.30 se jeden z nich – hlídač čerpadel Suchý – dotazoval telefonem co mají dělat, že cituji „My neslyšíme, je zde plno kouře, sotva vydržíme“. Těžmistrem Schichlem jim byla poskytnuta kuriózní a neocenitelná rada, že mají odejít do čerstvých větrů. Že tak již nemohli učinit je zřejmé z toho, že v této komoře byli při otvírce a průzkumu dne 28. 7. 1932 všichni tři nalezeni mrtví. Kolem 24 hodiny v den nehody slyšeli ještě zachránci klepání na vzduchové potrubí, přičemž panovala domněnka, že pochází z čerpací stanice, kde byli uvedení havíři uvězněni. Pak klepání přestalo. Všechny pokusy o přiblížení k požáru a jeho likvidaci přímým zásahem se ukázaly v důsledku vysokých koncentrací CO, nulové viditelnosti v kouřích a nekontrolovaným šířením kouřů ve složité a nestabilní větrní síti brzy jako plané a bylo proto nutno přistoupit k prostorové uzavírce polí „Východ II“ a „Jižní“ celkem šestnácti vzduchotěsnými hrázemi v širokém okruhu okolo požářiště.

Následující den zahájil Revírní báňský úřad v Mostě vyšetřování této nehody za předsednictví báňského rady Dr. Volejníka. Šetření probíhalo ve dnech 16. března až 4. dubna. Protože požářiště včetně všech osmi postižených bylo po celou dobu šetření nepřístupné, nebyla zjištěna ani přesná poloha všech postižených, ani ohnisko, kde požár vznikl. Ze svědeckých výpovědí a mapové dokumentace mohlo být pouze zjištěno, že požár vznikl v dolovém poli „Východ II“ následkem samovznícení, k němuž je uhlí v dole Kohinoor velice náchylné. Rychlé rozšíření požáru bylo pak vysvětleno jednak značnou členitostí větrní sítě, nestabilitou větrů při požáru vlivem tepelných depresí (komínový efekt) a především řadou vážných nedostatků v provádění požární služby (v dolech s uhlím náchylným k samovznícení byla odedávna zřizována tzv. stálá požární služba, kde byl stanoven určitý počet osob nezabývajících se při svých předepsaných pochůzkách nepřetržitě ničím jiným, než zjišťováním prvních příznaků tohoto pro důl nebezpečného procesu, likvidací počátečních fází požáru nebo přivolání pomoci. Výkon této služby se řídil přísnými předpisy.) Šetřením však bylo zjištěno, že:

a) v pracovních dnech je požární službou pověřeno celkem 9 pracovníků a v nepracovních 11, a to s ohledem na menší obložení pracovišť. V rozhodný den se netěžilo a požární službou bylo pověřenou 11 pracovníků, z toho 3 dozorci, kteří jí byli správou dolu pověřováni kvůli udržení zaměstnanosti po čas hospodářské krize, avšak za předpokladu, že službu budou vykonávat v plném rozsahu.
b) dne 15. 3. 1932 na odpolední směně, která je rozhodná pro vznik požáru, nebyla však požární služba v revíru Východ II vykonávána bezvadně, neboť:
– již na začátku odpolední směny nepředali si hlídači ohňů službu osobně a v dole, tak jak to předpis vyžadoval.
– požární hlídka nebyla vykonávána nepřetržitě, protože poddůlní Hladík pověřený touto službou v revíru Východ II byl v 17.15 hod. odvolán důlním Müllerem k technickému dozoru na jiné práce a byl nahrazen teprve v 19.15 hod.
– v poslední čtvrtině směny počínaje 20.30 hod. nedošlo již k pochůzce dotčeným revírem a nebylo tudíž ani na konci odpolední směny ohnisko včas odhaleno. Nebylo tak ani v ani vystřídáno na místě v dole.
c) rychlé rozšíření kouřových zplodin bylo způsobeno zejména složitým zapojením větrní sítě, kdy nebyla vytvořena tzv. samostatná větrní oddělení (pro každý revír je veden samostatný větrní proud tak, aby zplodiny požáru z jednoho oddělení nemohly ohrozit větrání v jiném větrním oddělení ) a kvůli rychlému rozšíření kouřů nemohly být uzavřeny ani kouřové dveře, omezující ovlivnění jednoho oddělení druhým.

Protože doba předpokládaného vzniku otevřeného požáru se podle šetření kladla právě do časového úseku mezi 20.30 až 22.00 hodin, mělo se tak nepochybně za to, že „ve vadném výkonu požární služby spočívala pravá příčina toho, že požár se rozšířil tak rychle, nekontrolovaně a v tak velkém rozsahu“. Dále bylo zjištěno, že vtažná jáma č. V, kterou byly do revíru Východ II přiváděny čerstvé větry, nebyla opatřena lezním oddělením (zařízení sestávající se z pevných žebříků a povalů, kterými jsou opatřeny všechny vtažné jámy kvůli možnosti nouzového úniku z dolu), ačkoliv to báňské předpisy vyžadovaly. Zde se však nepodařilo zjistit, do jaké míry se tato skutečnost podílela na smrti osmi pracovníků, kteří byli zřejmě jedovatými zplodinami zasaženi dřív, než se k této jámě vůbec mohli dostat. Během uzavírky byl použit i tak primitivní prostředek, kterým bylo spuštění dopisu se závažím na provaze se žádostí o odpověď. Tato žádost však zůstala bez odezvy.

Při šetření bylo dále zjištěno, že na rozsahu a rozšíření kouřů prakticky v celém dole měla nemalý podíl i celková značná rozsáhlost a nestabilita větrní sítě, kdy vtažné čerstvé větry vstupovaly do dolu celkem čtyřmi jamami a vytahovány byly třemi výdušnými jamami s ventilátory na povrchu dolu. Rychlé rozšíření kouřových zplodin bylo způsobeno zejména velmi členitým zapojením větrních proudů, kdy nebyla vytvořena tzv. samostatná větrní oddělení a kvůli rychlému rozšíření kouřů nemohly být uzavřeny ani kouřové dveře, omezující ovlivnění jednoho oddělení druhým.

Během likvidace požáru v dalších dnech bylo navíc vlivem výpadku čerpadel spodní náraží (zaústění jámy do důlních chodeb) výdušné jámy č. IV. zatopeno vodou, což způsobilo, že tato větrná jáma, odvádějící použité větry z revíru Východ II přestala prakticky plnit svou funkci. Následkem toho se kouře dramaticky rozšířily po celém dole, dostaly se až k podvojným vtažným jamám základního závodu Kohinoor, znemožnily rychlou záchranu postižených a donutily vedení dolu provést uzavírku v podstatně širším rozsahu, než původně zamýšlelo. Uzavřen pak byl téměř celý důl s výjimkou větrního okruhu revíru Pluto podjezd (Pluto Unterfahrung).

V organizaci záchranných akcí směřujících k vyvedení postižených nebylo vcelku shledáno podstatných závad, protože záchranné mužstvo zasáhlo asi za hodinu poté, co bylo povoláno. To však bylo možné zejména proto, že v noční směně byly náhodou přítomné dvě osoby seznámené s prací v dýchacích přístrojích. Toto mužstvo dle šetření pracovalo tedy bezvadně, avšak „pro hustý černý kouř a vysokou, tělu obtížnou teplotu, nemohlo proniknout až k nešťastníkům“. V noci ze 16. na 17. března byl dále učiněn pokus směřující k záchraně 8 pohřešovaných vtažnou jámou č. V – byly provedeny přípravy ke spouštění zachránců na laně do hloubky 385 m. V době příprav však došlo v jámě k celkem pěti výbuchům zplodin požáru, což jakékoliv další záchranné práce touto jamou znemožnilo. Protože na základě zhoršené situace bylo takřka vyloučeno, že by pohřešovaní mohli ještě přežít, bylo přistoupeno k definitivní prostorové uzavírce požářiště v již naznačeném rozsahu. Jakkoli tedy nebylo zjištěno závažné pochybení ani prodlení ve vedení záchranných prací, bylo RBÚ navrženo nadále záchrannou službu v severočeském revíru centralizovat a zřídit stálou pohotovost, neboť podle znalce „zakročení záchranného mužstva má jen tenkrát význam, sáhne-li se k tomuto prostředku co nejdříve“.

Při prostorovém uzavírání dolu došlo ještě k několika dalším výbuchům požárních plynů, ale naštěstí nebyl při nich nikdo vážně zraněn.

Příčiny tohoto neštěstí plynou z citací vyšetřovacího spisu a je nepochybné, že jako ve většině případů, i zde selhal člověk. Člověk se svými nedostatky a chybami. Proto je stále častěji péče o předcházení důlním požárů svěřována technice. K tomu však dochází až v posledních desetiletích, ale ani pak nelze člověka z tohoto procesu vyloučit úplně. I samočinně pracující technika potřebuje lidi, kteří jí udržují a hlavně využívají, přičemž praktické zkušenosti ukazují, že i zde se nedokonalost lidského tvora ukazuje v té nejnebezpečnější formě.

Při vyšetřování této nehody bylo báňským úřadem konstatováno, že nedostatky plynoucí z chybného výkonu požární služby mají původ v její nedostatečné kontrole. Hned vzápětí však, snad na svou obranu, RBÚ uvádí, v jak svízelné personální situaci se úřad nachází a kolik přidělených báňských koncipientů jim chybí. Omlouvat během šetření nedostatky vlastní a zdůrazňování pochybení těch druhých se však táhne naší knihou jako červená nit a nejde tedy o nic mimořádného. Daleko smutnější však je, že většina hrubých nedostatků obvykle vypluje na povrch až při nějakém neštěstí, kdy přijdou o život lidé. Do té doby bývá obvykle vše v nejlepším pořádku.

Jedním z výsledků šetření této nehody bylo i konstatování nebezpečnosti spojování jednotlivých samostatných větrních oddělení mezi sebou, což bylo činěno v tomto případě v nadbytečné míře, a to zejména svislými šachtičkami sloužícími k technologickým účelům (doprava materiálu, základkových hmot a pod.). To sice usnadňovalo těžbu a provoz dolu, ale v havarijní situaci se to ukázalo jako smrtelně nebezpečné. Dnešní bezpečnostní předpis na to pamatuje paragrafem jenž stanovuje, že spojovat samostatná větrní oddělení mezi sebou je možné jen v nezbytně nutných případech, na nezbytně nutnou dobu a za dodržení zvláštních bezpečnostních opatření. Bohužel však, soudě dle dalších neštěstí které následovaly, není často tomuto důležitému ustanovení předpisů některými správami dolu věnována patřičná pozornost dodnes!

Při probírání vyšetřovacích spisů jsem našel i zde zrnko úsměvné. Přípis RBÚ ze dne 19. 8. 1932 totiž vytýká závodnímu dolu Ing Schäferovi, že opožděně informuje úřad o postupu otvírkových prací a doslova uvádí, že : „…..Naproti tomu žádám, aby zprávy o výsledku zdolávacích prací byly sem zasílány bez prodlení, neboť mají pro úřad jen tenkráte význam, dojdou-li mu dříve, než jsou uveřejněny v novinách. Tak např. důležitá zpráva o vynesení tří nešťastníků z jámy zdejšímu úřadu došla 2. 8. 1932, kdy již celá veřejnost byla informována novinářskými zprávami“.

V archivech se nepodařilo spolehlivě zjistit, od kdy byla jako reakce na tuto nehodu povinně držena stálá záchranářská pohotovost, ví se jen tolik, že mezi dvěma válkami je zřejmě držely jednotlivé uhelné společnosti pro své doly. Paradoxně došlo k centralizaci báňské záchranné služby a po sloučení důlních společností násilně po okupaci naší republiky v roce 1938 do tzv. SUBAGu, ale teprve v roce 1957 nařídil tehdejší ministr paliv zřízení stálých záchranářských pohotovostí na jednotlivých revírních báňských záchranných stanicích vždy pro celý revír a vždy několika četami záchranářů pro okamžité zásahy, kdy hrozí nebezpečí z prodlení. Ještě později byly vedle toho zřízeny i daleko operativnější stálé pohotovosti záchranných sborů přímo na jednotlivých dolech a tak je tomu až do dnešních dnů.

Z vyšetřovacího spisu plyne ještě jedná zajímavá a tak trochu i podezřelá okolnost, obsažená hned v jeho úvodu. Ze spisu je totiž nepochybně zřejmé, že o nehodě byl informován RBÚ telefonicky až dne 16. 3. 1932 v 08.30 minut a hlášení obsahovalo doslova tuto informaci : „Včera o půl dvanácté večerní vypukl na Dole Kohinoor důlní požár. Dodnes se pohřešují 3 osoby, a to dva dozorci a jeden horník…….“. Ani tehdy ani dnes není a nebylo obvyklé, hlásit tak vážnou událost báňskému úřadu až po deseti hodinách, kdy už muselo být navíc jistě známo i to, že se pohřešují ne tři, nýbrž osm osob. Ponechávám tuto okolnost zatím bez komentáře a vrátím se k ní v doslovu knihy.

V zájmu historické pravdy nutno ještě opravit jeden dlouho tradovaný hluboký omyl. Podle většiny publikovaných materiálů (např. publikace „75 Dolu Kohinoor“ a pod.) byla katastrofa na Dole Kohinoor I, mylně též prezentovaná jako výbuch plynů, uváděna jako základní impuls, jenž vyústil v tzv. Velkou Mosteckou stávku, a to proto, že údajně bylo z uzavřeného dolu propuštěno napřed 800 horníků a později celé osazenstvo dolu, t.j. 1250 havířů. Z vyšetřovacích protokolů plyne, že „…důlním požárem na Dole Kohinoor nepřišel žádný horník o zaměstnání, protože osádka, pokud nemohla býti dále zaměstnána, byla rozdělena na čtyři další doly Lomské uhelné společnosti. Na tomto stavu ani hornická stávka nic nezměnila. Dnes zaměstnává Důl Kohinoor opět 838 horníků (před požárem 1250)“. Datum 4. dubna 1932!

Zbývá ještě uvést, jakým způsobem byli odškodněni pozůstalí po zahynulých obětech. Z protokolů lze vyčíst, že zcela odlišně se postupovalo u horníků a jinak u dozorců, snad proto, že u techniků byl jiný systém pojištění. Tak pět vdov nebo rodičů pozůstalých po hornících obdrželo kromě zákonných nároků od důlní společnosti ještě celkem 40.000,- Kčs. Tři vdovy po dozorcích obdržely pak od úrazového fondu spojeného báňského revíru v Mostě celkem 160.000,- Kčs. Jako poněkud nepatřičné se autorovi v tomto případě zdálo předběžné zjišťování majetkových poměrů pozůstalých, ale taková už byla asi doba a kdož ví, zda se jednou zase nevrátí.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.