Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Průval vod na Dole Pokrok II 13. prosince 1902

Průval vod na Dole Pokrok II 13. prosince 1902

0

Dne 13. 12. 1902 došlo na Dole Pokrok II u Duchcova následkem protržení netěsné zdi, oddělující výše položené partie důlních měr Theresia od měr Dolu Pokrok, k průvalu vod do níže položených chodeb. Jen díky neohroženosti a rychlému rozhodování hlídače větrů pana Simandla, jenž na událost ještě po padesáti letech vzpomíná, se obětí průvalu stal pouze jeden devatenáctiletý havíř, který, ač Simandlem upozorněn, běžel si ještě pro boty, prý „ještě docela nové“. Hlídač Simandl bezprostředně po průvalu zdi, namísto aby se sám zachránil jako všichni ostatní útěkem k jámě, běžel do níže položených revírů zvaných Kuba a Mexiko, aby varoval dalších 47 havířů, kteří byli vodou bezprostředně ohroženi, avšak o katastrofě neměli ani potuchy. Ti se pak zachránili pod jeho vedením, včetně zraněného Karla Šilhy, Dolem Alexander. Zajímavější je však osud dalších sedmi havířů, kteří spásu před rozbouřeným živlem hledali v komíně výdušné jámy č. V Dolu Alexander, což se jim málem stalo osudným. Nechme však vyprávět účastníka této události, pana Antonína Skřivánka z Duchcova.

Byla sobota 13. prosince 1902. Jako osmnáctiletý vozač šel jsem se na lanovku zeptati, kolik je hodin. Podle mého odhadu mohlo být kolem jedenácté s poledne, těžba již ochabovala a na lanovce ani človíčka. Stál jsem chvilku zamyšlen, když tu jsem zaslechl z dálky téci vodu. Zmocnila se mne zlá předtucha, sevřela se mi prsa, ale to vše jen na chvíli, než jsem se rozhodl k činu. Bylo mi jasné, že všichni utekli a nás sedm odloučených pracovníků zde nechali svému osudu. Tak se mi to alespoň tehdy v té pohnuté pro nás chvíli jevilo. Běžím k telefonu, volám, ale nic. Čekám a opět slyším hukot vody. V dálce jsem spatřil její proud, jak se dere vpřed. Vzpomněl jsem si na kamarády, bratra a dalších pět kolegů a uvědomil jsem si, že je musím upozornit na ono nebezpečí. Po krátké poradě jsme se dohodli, že poběžíme k větrné jámě č. V Dolu Alexander, která je v naší blízkosti nejvýše položená a kudy nám vylezením po fartech (žebřících) kyne záchrana. Zamířili jsme tedy k hlavní lanovce (systém dopravního zařízení v dole s nekonečným poháněným lanem) a naším štěstím bylo, že tato byla stále v chodu. Chytili jsme se běžícího lana a byť po prsa ve vodě, byli jsme vynášeni chodbou k jámě. Při tom ztratil kolega Hejda šaty, které nesl v náručí a zbyla mu jen zástěrka. Tak nás všech sedm dorazilo pod větrnou jámu, kterou jsme začali okamžitě stoupat vzhůru, směrem k záchraně. Jaké však bylo naše zklamání, když asi po 140 metrech lezení po žebřících jsme ke své hrůze zjistili, že komín jámy je zamrzlý s výjimkou asi 80 cm širokého nepřístupného otvoru uprostřed jámy. Začali jsme tedy ustupovat zpět dolů jamou abychom přitom cestou zpět zjistili, že voda stoupá komínem dále proti nám. Octli jsme se v pasti – z jedné strany stoupající vodní živel a z druhé tvrdý neprostupný led. Bylo to k uzoufání a za těchto okolností by i lecjaký starší havíř ztratil hlavu. Ku své záchraně nemohli jsme podniknout ničeho a nezbylo než čekat, že někoho nahoře napadne, kam jsme se při nehodě uchýlili, až budeme chybět při počítání zachráněného osazenstva zatopeného dolu. Oddali jsme se čekání přerušované jen marnými pokusy o rozdělání ohně, abychom se celí zkřehlí alespoň trochu v té ledové záplavě ohřáli. V těch dlouhých chvílích jsme uvažovali, jaké jsou naše šance na záchranu. Stane-li se takové neštěstí, musí přece páni v kanceláři brát v úvahu všechny možnosti, musí tedy myslet i na to, že ti, kteří nedaleko této jámy pracovali budou hledat útočiště rovnou sem. „Co tam sakra nahoře dělají že nás neshánějí“, ptal se ve vzteku jeden z nás. „Pánům těm je hej, sedí si v teplé kanceláři v pohodlí a my abychom tady hladověli a mrzli!“. V takových a podobných úvahách plynul čas jen velmi pomalu a my opravdu strádali zimou i hladem a pomalu zapomínali na to, jak dlouho v jámě jsme. K záchraně jsme měli sice jen něco málo přes dvě stě metrů, dvě stě metrů nás dělilo od hvězdnaté oblohy a přece to bylo v naší neútěšné situaci dál, než na měsíc. S postupem času, jak jsme zvolna otupěli, pomalu jsme přestali mít pojem o čase, ano i víru v záchranu jsme pomalu ztráceli.

Z Nelsonu byl přinesen kotouč signálního lanka dosti dlouhého, aby dosáhl až na dno jámy a na jeho konec bylo přivázáno závaží. Za všeobecného napětí početného obecenstva bylo lanko spouštěno, byl již skoro u dna a nic neukazovalo, že by v jámě bylo živáčka. Až pojednou, k nesmírnému úžasu úředníků bylo neklamně zpozorováno, že v dole kdosi drát uchopil a jal se jím silně lomcovat, přičemž pohyb tento neustával. „Jsou tam!“, zaznělo unisono ze všech úst a zpráva tato zněla celým zástupem a ovšem nesena ihned také do Hrdlovky, Oseka, ano i do okolí. Drát byl ihned vytažen a neprodleně byl k jámě dopraven jeřáb a nad komínem jámy pevně zabudován, na lano pak zavěšen byl okov. Před spuštěním okovu však bylo nutno osekat silné vrstvy ledu, aby bylo dosti místa k vytažení dělníků. V hlubině jámy pak oněch sedm nešťastníků očekávalo s napětím vývoj dalších událostí. Asi hodinu po spuštění signálního lanka na ně začaly padat kusy ledu a bolestivě je zraňovat, ale to již byla známka blížícího se vysvobození. Okovem byl po prosekání ledu spuštěn důlní Kaňka spolu s měřičem Henkerem. Jeden z postižených, Karel Skřivánek dále vypráví, že poslouchal velmi ostražitě až po hlase oba dva bezpečně poznal. Když se přiblížili v okovu na jeho úroveň, hlasitě pozdravil: „Glück auf, pane štajgr!“. Jak sám Skřivánek dále uvádí, oba zachránci se tak polekali, že marně čekal na odpověď. Důlní Kaňka pak podal Skřivánkovi krajíc chleba, bandasku teplého čaje a svůj teplý kabát. Když zachráněný vypil jedním lokem čaj bylo mu řečeno, aby bandasku hodil dolů do jámy. Jaké bylo překvapení obou záchranářů, když jim Skřivánek sdělil, že to není možno, že by zranil dalších šest dole dlících kamarádů. Nelze popsat překvapení, jaké se rozhostilo v jejich myslích, protože se domnívali, že vysvobozují jediného přeživšího z jámy.

Tak bylo nakonec postupně vysvobozeno všech sedm uvězněných havířů. Někteří však byli následkem dlouhotrvajícího chladu ve velmi špatném stavu, s četnými omrzlinami a necitlivými místy. Jeden z nich, Václav Vedral, zemřel po třech nedělích, další – Pehlman za čtyři měsíce. Karel Skřivánek sám byl ve stavu nemocných plných deset měsíců. Podle jeho slov se dozvuky katastrofy odehrály za zavřenými dveřmi okresního soudu v Duchcově, takže se veřejnost ani nedozvěděla, jaký díl byl přisouzen správě Dolu Pokrok. Podle jeho vyjádření nebýt Nelsonských, určitě by byli všichni zahynuli. Na závěr však uvádí, že ačkoliv byli uvězněni v ledové pasti celých 9 směn, mzdu obdrželi jen za 3 směny.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here