Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Výbuch na Dole Pokrok II 24. ledna 1893

Výbuch na Dole Pokrok II 24. ledna 1893

949
0

Důl Pokrok IIDůl Pokrok II byl tehdy nový a právě zřizoval v jednom revíru lanovku, která vedla od II. úpadní chodby až na takzvanou „šestku“. Na dole se smělo kouřit i přes to, že se v něm vyskytovaly třaskavé plyny. Místa, kde se již kouřit nesmělo byla označena dřevěnými kříži zavěšenými u stropu. Málokdo z havířů jich však dbal, dělníci právě jako dozorci. Bezpečnostní svítilny byly olejové a uzavřené tak, že si je každý bez obtíží otevřel.

V první polovině ledna r. 1893 napadla veliká spousta sněhu, takže tím byla železniční doprava značně ztížena. Nám se na dole nedostávalo vagónů a pracovalo se tedy nepravidelně

Dne 24. ledna 1893, v den katastrofy, jsem šel na ranní směnu se svými dvěma ujci, přičemž u jednoho jsem byl v bytě na stravě. Na půl cesty k dolu se jeden z nich zastavil a prohlásil, že měl ošklivý sen a že má sto chutí vrátit se domů. Druhý mu to však vymlouval s tím, že sny jsou jenom bláznovství a že by on musel na nové lanovce pracovat sám. Oba byli totiž důlními tesaři. Asi po půlminutové zastávce jsme všichni pokračovali dále k šachtě. Na dole se osazenstvo vadilo a zlobilo, protože ostré nádobí (nářadí), které obyčejně bývalo již připraveno pod jamou dosud tu nebylo a museli na ně čekat. Po nějaké době se horníci většinou dohodli, že na ostré nářadí bude čekat nahoře vždy jen jeden z party a druhý půjde do díla. Nikdo přitom netušil, o jak osudové rozhodnutí se jednalo a že čekání jednoho znamenalo dnes smrt v plamenech druhého.

Já jako vozač (dopravář důlních vozíků) jsem neměl nač čekat, stejně jako oba důlní tesaři, kteří své nářadí měli v dole na pracovišti. Šli jsme tedy hned po sfárání do díla. Já jsem odbíhal s vozy na 4. svážné a oni měli své nářadí o několik desítek metrů dále. Odložil jsem si na svém stanovišti pouze bandasku s kávou a chléb a vbrzku jsem své ujce dohonil zvědav, jak bude uvedena v pohyb nová lanovka. Tak jsme společně rýsovali svůj osud netuše, že právě v té chvíli rozpřahá někde opodál smrt svou náruč, aby vše živé naráz zdrtila. Došli jsme tak společně ještě asi 100 kroků před prudký záhyb chodby vedoucí na „šestku“, když jeden z ujců se náhle zastavil a vykřikl zděšeně „třaskavé plyny“ a bleskurychle se při tom otočil. Ulekán pozdvihl jsem oči a v posledním okamžiku zahlédl moře modrých plamenů před námi za záhybu se vyřítivších. Mozek neměl již času pracovat, i rychlá myšlenka radící k otočení se zády k ohnivé záplavě byla už zdlouhavá. Strašlivá ohlušující rána rozlehla se důlními galeriemi, do uší zalehl praskot uhle a dříví a kácení se důlních vozíků. Proud vzduchu sražený nazpět mě uchvátil a strhl kamsi do černých temnot až mne vrhl na bok chodby, kde jsem zůstal ležet obličej zarytý do uhlu. S hasnoucím vědomím sáhl jsem jednou rukou do vody tekoucí podél boku chodby a smočil palčivost v obličeji. Ještě jednou se ruka o to pokusila, ale zůstala už napůl cesty. „Tak to je smrt“, řekla mi ještě poslední myšlenka a bylo po všem.

Výbuch se udál o 6.30 ranní a asi ve 12 hodin jsem se probudil. Chvíli jsem zcela apaticky těkal očima sem a tam a pak jsem si uvědomil zuřivé štěkání dvou vodních čerpadel ve strojovně. Zvolna jsem otočil hlavou vlevo a vpravo a na obou stranách jsem zahlédl dlouhé řady právě tak nehybně ležících lidí, jako já sám. Všichni měli obličeje černé jako uhel, ale nehýbali se. „Co se asi stalo?“ Vytrvale mne pronásledo-vala jedna myšlenka. „Vždyť už jsem před nedávnem umřel!“, rodila se myšlenka nová. Mé pohyby ale spatřil strojník od čerpadel a ulekaně vykřikl: „Pane doktore, jeden z těch mrtvých se hýbá!“. A tak z řady 19 mrtvých jeden ubyl. Popadli mne, nalili do mne spoustu mléka a vynesli na povrch. Tam mne obvázali a dopravili do nemocnice v Horním Litvínově.

Z devatenácti lidí já jediný jsem vyvázl se zdravou kůží, sice dosti pošramocen, leč bez vážné pohromy. Životem ještě vyvázl, ale strašně poškozen, jeden z mých ujců, jenž po výkřiku bleskurychle otočil se k plamenům zády. Všichni ostatní byli zabiti, upáleni, udušeni a jeden utopen. Později mi vyprávěl důlní Blín, že za svůj život mám co děkovat okolnosti, že na mne spadla vrstva uhlí ze stropu, takže plamen přes mne letivší nemohl mně vážně ublížit. Tehdejší správce dolu Jung a dělník Červenka byli první, kteří se do pole smrti odvážili.

Na oseckém hřbitově stojí prostý pomník, který nese nápis: „Verunglückt am 24. 1. 1893 durch schlagende Wetter in der Fortschritt Schächten II bei Dux, hier ruhen“ /Neštěstí dne 24. 1. 1893 při výbuchu třaskavých plynů na Dole Pokrok II u Duchova, zde odpočívají/. Při výbuchu přišlo o život 18 horníků a podle zápisu v kronice osecké školy se jejich pohřbu zúčastnil i sám místodržitel království českého hrabě Thun.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..