Úvod Média Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894...

Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894 (2. část)

685
0

Zkušenosti získané při předchozím zmáhání na Hlubině a Františce se sice plně uplatnily, ale ještě v hlášení o těžbách z 9. března 1896 zaslaném z podniku na Revírní báňský úřad se oznamovalo, že práce na zmáhání nejsou dosud ukončeny.

Konec asanačních prací

Do 19. sloje, tedy do pravděpodobného ohniska výbuchu, se podařilo proniknout poprvé v listopadu 1894. Zde se nacházela další těla mrtvých horníků ve skupinách po osmi až deseti. Podle zbytků oděvů, prstýnků, řetízků a jiných předmětů bylo možné určit jména 44 obětí strašné červnové události.

Z oblasti se podařilo v průběhu asanačních prací vyvézt z podzemí ostatky 159 mrtvých horníků. V podzemí zůstalo 59 mrtvých mužů, neboť jejich mrtvoly se nacházely v těžce přístupných závalech a jejich nalezení a vyproštění bylo pro záchranáře spojeno s nebezpečím ohrožení života. (Rebrová uvádí s odkazem na Burdovu informaci z roku 1913, že zřejmě poslední dvě oběti byly nalezeny a vyproštěny z podzemí a pochovány na karvinském hřbitově až 20. ledna 1902.)

Hrabě Heinrich Larisch-Mönnich se rozhodl nad místem, kde zahynuli, postavit kapličku pro uctění jejich památky a na zdejším hřbitově nechal poblíž pomníku záchranáře Ing. Celestýna Racka vybudovat pomník se jmény všech 235 obětí této důlní tragédie pro trvalou vzpomínku na ty, které na poli práce stihl nelítostný osud.

Teprve koncem roku 1896 mohly být dýchací přístroje a s nimi všechny ostatní pomůcky odloženy. Po opětovné kontrole všech spojů mezi jednotlivými větrními oblastmi bylo možné obnovit těžbu v 19. sloji i z východní strany.

Příčiny nehody

Vyšetřování karvinské katastrofy bylo prováděno s velikou důkladností a protokoly o výsledcích šetření pak byly odevzdány ministrovi orby až v srpnu 1895.

Jako bezprostřední příčina se od prvopočátku předpokládala iniciace výbušných plynů závadnou trhací prací na nezjištěném pracovišti v 19. sloji s následným vznícením výbušného uhelného prachu. Takto je tato nehoda zanesena ve všech statistikách.

Avšak již v prvních dnech po nehodě při rozhovorech s novináři naznačil Ing. Jan Kohout, vrchní závodní inženýr západního revíru Larischových dolů, jako jednu z možností iniciace výbuchu samovznícení v závalových prostorech v 19. sloji. Tuto verzi v nejnovější době podporuje ve svém pojednání i Bilan.

Při posuzování příčin katastrofy komisí zástupců ostravského Revírního báňského úřadu a fryštátského okresního soudu byly posuzovány předpisy o větrání a počtu technického dozoru. Závady shledány nebyly. Tyto instituce nemohly ovšem použít pozdější předpis, jak to uvádí Říman i Bilan, neboť teprve nařízení báňského hejtmanství ve Vídni č. 2350 z 27. 1. 1895 požadovalo, aby množství důlních větrů činilo 2 m3 na jednoho muže za minutu a 1,5 m3 větrů na tunu těženého uhlí. Pojem jednotlivých větrních oddělení však ani poté ještě neexistoval. I z tohoto pohledu by byly i nové bezpečnostní předpisy v podniku dodrženy a nebylo by jim co vytknout, neboť v západním revíru připadalo na jednoho muže 4,3 m3 větrů za minutu a na tunu těžby v průměru 2,18 m3 a ve východním revíru na hlavu a minutu připadalo 5,3 m3 a na tunu těžby za 24 hodin 3,34 m3 větrů. Tento pohled ovšem nebyl rozhodující. Důležitější byl rozvod a regulace větrů v celé chaotické větrní síti.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..