Úvod Média Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894...

Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894 (2. část)

845
0

Hlavním předpokladem pro vznik havárie takového rozsahu byly snahy o co nejvyšší produktivitu práce a zisky na straně podnikatelů a o maximální možné výdělky na straně zaměstnanců při nedostatečném zajištění bezpečnosti důlního provozu s extenzivním vývojem v zhoršujících se přírodních a hornických podmínkách, se zaostávajícím a nedořešeným vedením důlních větrů v dolech s rostoucí plynodajností a vysokým vývinem uhelného prachu. Rychlý růst těžby nebyl doprovázen odpovídajícími opatřeními na úseku bezpečnosti práce. Tak tomu ostatně bylo i ve většině případů popisovaných menších i větších havárií.

Mnohé nedostatky však byly nesporně produktem malých znalostí, zkušeností i disciplíny na obou stranách. Potřeba důlních dozorců byla mnohem vyšší, než byl počet absolventů horních škol ve Wieliczce, Příbrami a od roku 1874 také v Ostravě. Vedle několika obětavých, vzdělaných a progresivních bánských techniků s bohatou praxí se počali množit, vedle zástupů ¡migrujících pracovníků bez jakýchkoliv hornických znalostí, i nezkušení nižší a střední dozorci, kterými se stávali často jen narychlo jmenovaní organizačně úspěšní havíři s malými hornickými zkušenostmi, na jejichž předběžnou kvalifikaci často dostačovalo, že umějí číst a psát.

V hornictví Rakousko-Uherska bylo také jediné výzkumné pracoviště pro výzkum problematiky práce v dolech s výskytem výbušných plynů, a to pokusná štola na jámě Vilém v Ostravě.

Chyběl rovněž i kvalifikovaný dohled báňské policie, která neměla dostatečné nástroje pro uplatňování vrchního dozoru ve formě příslušných předpisů a často neměla ani dostatek pracovníků s dostatečnými znalostmi hornickými i právními.

Dopady na Larischovy doly

Larischovy doly se vzpamatovávaly z následků katastrofy ještě dlouho poté. Těžba a její produktivita se až v roce 1899 přiblížila výsledkům z roku 1893.

Centrální ředitel Larischových dolů, horní rada René Grey, který byl v hraběcích službách od roku 1881, tedy od doby, kdy postupně končila výstavba jednotlivých dolů a začínala těžba, byl po katastrofě odvolán ještě v roce 1894 a do služeb Larisch-Mönnicha byl povolán zkušený báňský technik Ing. Josef Spoth, vrchní báňský rada dolů Severní dráhy Ferdinandovy, který u této společnosti pracoval od roku 1863, tedy plných 31 let.

Po nástupu Ing. Spotha do funkce centrálního ředitele byla k 1. prosinci provedena organizační změna. Tehdejší západní revír byl rozdělen na tři samostatné ekonomicky i právně odpovědné jednotky a byli jmenováni jejich vedoucí, a to na Hlubině Ing. Ludvík Holaň, na Františce Ing. František Veselý a na Jindřichu Ing. Jan Bindacz.

Vrchní inženýr Jan Kohout, odvolaný z funkce vedoucího zrušeného západního revíru, zůstal v podniku a do konce roku 1896 řídil práce na zmáhání postižených oblastí dolů. K 1. prosinci 1896 pak přešel jako horní ředitel do služeb Moravsko-ostravského těžířstva Marie-Anne ve Lhotce (konkrétně na jámu Ignát v pozdějších Mariánských Horách).

Na dole Jan – Karel zůstal ve funkci dosavadní vedoucí závodu vrchní inženýr René Ronner.

Vedení dolů však přijímalo další inženýry a během tří let byl technický personál posílen o devět vysokoškolsky připravených techniků, což představovalo značný vklad do prosperity podniku, ale především do bezpečnosti práce.

Situace po katastrofě rovněž výrazně změnila jak přístup horníků, tak dozorců a inženýrů k otázkám bezpečností práce.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..