Úvod Doly a revíry KDK Důl Barré v Kladně

Důl Barré v Kladně

842
0

Tento důl byl vyhlouben se šachetním profilem ve stejných rozměrech a rozčlenění jako Důl Engerth. Těžba se prováděla postupně ze tří pater, a to z Kübeckého v hloubce 316,36 m, Barreckého v hloubce 335,36 m a z Engerthovského z hloubky 434,55 m. Pojmenování tohoto dolu je odvozeno ze jména tehdejšího generálního ředitele a člena správní rady Společnosti státní dráhy Adolfu Barré, v jehož působení v naznačené funkci se založení dolu uskutečnilo. Počátek hloubení byl v březnu roku 1872 a těžit se začalo v březnu 1876. Od tohoto data bylo vytěženo:

celkem do roku 1889 1 566 071 t
celkem do roku 1882 702 144 t
samotného roku 1882 139 666 t
v pětiletí 1878-1882 604 763 t
samotného roku 1889 175 317 t
v pětiletí 1884-1888 677 610 t

 Těžní věž v šachetní budově byla provedena z hraněného dříví a byla ke středu lanových kotoučů 12,12 m vysoká. Těžní kotouče byly litinové s drážkou pro plochá lana ve věnci.

Těžní klece byly dvouetážové, v každé etáži po jednom vozíku se záchytným zařízením systému Fontain, s vodítky v čele klecí. Konstrukce klecí a jejich plošné rozměry byly původně stejné jako bylo udáno u dolu Engerth a mohly míti vzájemně stejnou rezervu.

Těžní lana byla anglické provenience — 192 lesklých Ia ocelových drátů o specifické pevnosti 150/160 kg/mm2, 80 mm šířky a 16 mm síly.

Těžní stroj byl ležatý, poháněný parou se dvěma parními válci po 500 mm vrtání, 2000 mm zdvih, s parní brzdou a další předepsanou výstrojí, s coulisovým rozvodem systému Allan. Těžní stroj byl dán do provozu roku 1873 a dodala jej francouzská firma L. A. Quillacq v Anzinu, a to úplně ve stejném provedení jako byly těžní stroje dodané jmenovanou firmou pro doly Průhon a Engerth.

Větrání dolu obstarával větrník systému Pelzer, který byl dán do chodu v únoru roku 1883. Jeho průměr lopatkového kola obnášel 2000 mm a konal 185 otáček za minutu. Pohon tohoto větrníku prováděl pomocí otevřeného řemene vahadlový stroj a Wattovým paralelogramem, dodaný již r. 1844 (snad pro jiné účely) firmou Baron von Kleist v Neudeku. Stroj měl stojatý parní válec 400 mm vrtání, 910 mm zdvih a konal 22 ot/min. Po uskutečněné elektrifikaci dolu s pomocnou elektrárnou 600 ks, vystavěnou na dole Barré, byl jmenovaný větrník poháněn od roku 1900 třífázovým elektromotorem 250 V, 27 ks s 600 ot/min, s řemenovým převodem.

Odvodňování dolu bylo prováděno vodotěžným povrchovým parním strojem o výkonu 554 ks, systému Wolff. Výkres původního vodotěžného zařízení byl dán autorem kroniky do Národního technického muzea, hornického oddělení. V řezu jsou znázorněny a kolorovány veškeré podrobnosti. Původně se nalézal v archivu strojního odboru tzv. Kunstamtu Společnosti státní dráhy. Současně byl do Národního technického muzea předán i jiný výkres, znázorňující povšechnou konstrukci povrchového parního stroje s vahadlem a rozvodem z dolu Kübeck, přenesený po roce 1865 z dolu Layer v Brandýsku. Činnost povrchového vodotěžného stroje na dole Barré byla zastavena po výstavbě parní diferenciální pumpy v podzemí na IV. patře dolu Barré, načež v několika letech byl povrchový stroj demontován, šachetní pumpovní složení s vahadly vytaženo a vše prodáno do starého železa.

V devadesátých létech 19. století se nalézal důl Barré na vrcholu plné těžební činnosti a rozkvětu. Pro odvodňování tohoto dolu nebyla žádná rezerva pro případ nějaké havárie na povrchovém vodo těžní m stroji, a nebo na příslušných vodotěžných pumpách. Proto se rozhodli majitelé postavit na IV. patře dolu Barré parní vodotlačný stroj, který by dopravoval přítok důlní vody až na povrch. Postavením rychloběžných pump systému Riedler na II. patře a podávacích pump na IV. patře stejného provedení, ale poháněných otevřeným řemenem, byl povrchový těžní parní stroj i se šachetními složeními, jakož i s ležatou parní pumpou na IV. patře uvolněny a po jejich postupné demontáži prodány.

Suchá třídička uhlí byla v zásadě a konstrukci přibližně provedena jako již dříve popsaná třídička na dole Thinfeld. Pohon se konal od stojatého parního stroje. Pro manipulaci na šachetním nádvoří a u třídírny sloužily dva stolové elevátory 290 mm průměr parního válce. Roku 1890 byl za nákladní rampou, směrem k jihu, postaven třetí elevátor, stejného provedení, který měl za úkol dopravovat deponované uhlí z terénu na výši mostu a dále ke třídičce. Veškeré uvedené elevátory byly po provedené elektrifikaci roku 1900 nahrazeny výtahy se šnekovým převodem 1/60, poháněné elektromotory 250 V, 780 ot/min, 9 ks. Náklad vytříděného uhlí do vagónů se prováděl sklopnými vozíky, pojíždějícími manuálním postrkem po litinových plotnách na nákladní rampě.

Uhelné prádlo Plzeňská strojírna pro stavbu vagónů postavila r. 1890. Na dole Barré bylo proudové uhelné prádlo systému Ruhm pro praní již tříděných druhů uhlí. Praní se konalo na třech dřevěných aparátech, ve kterých padalo uhlí, neseno proudem vody podle specifické váhy, do různých otvorů ve dně aparátů. Čisté prané uhlí se vynášelo drátěným pásem, na kterém se současně odvodňovalo do přistavených sklopných vozíků a dále k nákladu do vagónů. Kamení a prorostlé uhlí se vynášelo po straně aparátů korečkovým pásem.

Aparáty původního provedení nepraly uspokojivě a proto tehdejší závodní dolu Gustav Wunderlich (pozdější správce všech dolů Společnosti státní dráhy v Kladně) vynalezl zlepšení pracovního procesu tím způsobem, že ve dně pracího žlabu umístil plechovou vložku, výškově i horizontálně regulovatelnou, jíž se nechala síla vodního proudu podle specifické váhy uhlí nařídit a tak čistotu produktu řídit. Proudovou vodu do pracích aparátů dodávaly tři centrifugální jednostupňové pumpy poháněné řemeny na transmise. Jinak bylo celé prádlo poháněno od ležatého parního stroje. Po provedené elektrifikaci závodu (1900)
bylo zmíněné uhelné prádlo od 1911 poháněno třífázovým elektrickým motorem, 27 ks, 250 V, 600 ot/min.

Kotelna dolu Barré pozůstávala původně ze dvanácti válcových kotlů se dvěma spodáky, které byly v provozu od r. 1875. Rošty v kotlích byly systému Bolzano. U kotlů se nalézal kouřový komín 48 m vysoký o průměr 2,37 mi. Napájecí voda se předehřívala výfukovou parou od těžního přístroje. Přívoz paliva a odvoz popele se konal manuálně, pomocí sklopných vozíků.

Jelikož původní kotelna se spodákovými kotli o 86 m výhřevné plochy byla po čase velmi chatrná a zvyšovaly se tak náklady za opravy, byla postavena v letech 1895-1897 nová kotelna v blízkosti západního průčelí těžní budovy. Celkem se postavilo šest vodotrubnatých parních kotlů systému Mac Nicol po 132 m2 výhřevné plochy, 8 atm/p, se dvěma spodáky a rošty soustavy Bolzano na spodní vítr. Kotle byly sestaveny ve třech skupinách po dvou vedle sebe. Stávající zděný komín zůstal v používání i pro tuto novou kotelnu. Činnost tohoto provozu zůstala až do zrušení dolu Barré. Kotelna dodávala potřebnou páru též pro nově vybudovanou pomocnou elektrárnu (1900).

Po zrušení povrchového zařízení dolu Barré, jmenovitě tamní kotelny, se projevila nutnost postavit místo parou poháněného těžního stroje jiný, elektricky poháněný těžní stroj, jelikož šachetní komín musel zůstat i nadále jako důl větrací sjízdný. Proto byl na dole Barré postaven roku 1922 elektricky poháněný těžní stroj, který sem byl přivezen z dolu Michal v Brandýsku. Po roce 1945 se tento stroj na dole ještě nalézal. Stávající dřevěná těžní věž byla vyztužena a ve směru východním náležitě podepřena. Při této příležitosti byly též vyměněny těžké dvouetážové klece za jednoetážové se záchytným zařízením systému White Grant v čele klecí.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..