Úvod Doly a revíry KDK Poválečná historie Rosických uhelných dolů (část I.)

Poválečná historie Rosických uhelných dolů (část I.)

753
0

Rosická báňská společnost Láska boží v Zastávce u Brna, která držela všechny uhelné doly na Rosicku, přešla v roce 1945 pod národní správu. Po osvobození byly v revíru v provozu doly Julius v Zastávce, Antonín ve Zbýšově a Kukla — od 1. května 1947 přejmenovaný na Důl Nosek v Oslavanech, a pomocné jámy Anna a Simson ve Zbýšově, Ferdinand v Babicích, Jindřich na Kratochvilce a Františka v Padochově. Kromě toho byla na Dole Julius v provozu briketárna a šamotárna a ve Zbýšově koksovna.

Pro rosické doly byly důsledky války velmi těžké. Brno bylo okupanty vyhlášeno za pevnost, kterou Sovětská armáda osvobozovala až do 24. 4. 1945. Oblastí revíru probíhala frontová linie, na dolech se nemohlo pracovat a na některých nebyl zajištěn ani základní provoz a čerpání vod. Nejvíce byl postižen Důl Julius, kde byly z větší části zničeny všechny povrchové objekty a důl byl zatopen vodou. Rovněž část důlních děl Dolu Antonín byla zatopena. Bezprostředně po válce začal těžit Důl Kukla v Oslavanech, protože se nacistickým dělostřelcům nepodařilo zničit těžní věž a nebylo zastaveno čerpání vody.

V noci 19.12.1945 vznikl na povrchu Dolu Julius rozsáhlý požár, který zasáhl i lanovku na Důl Ferdinand, a proto se plánovalo připojení Dolu Julius k Dolu Antonín. Vysoká aktivita pracovníků dolu a brigádníků, kteří základní následky nehody odstranili za necelý měsíc, umožnila, aby Důl Julius začal opět těžit jako samostatný podnik.

Po znárodnění z rozhodnutí Generálního ředitelství československých dolů se spojily od 1.1. 1946 v jeden národní podnik Rosické doly a Lignitové doly na jižní Moravě pod názvem Rosické a jihomoravské doly, n.p., v Zastávce u Brna. Toto spojení trvalo až do konce roku 1949. Od 1. 1. 1950 se znovu utvořily dva národní podniky — Rosické uhelné doly, národní podnik, v Zastávce u Brna a Jihomoravské lignitové doly, národní podnik, v Hodoníně. Národní podnik Rosické uhelné doly v Zastávce u Brna se členil na tři závody, a to Důl Julius v Zastávce u Brna s pomocným Dolem Ferdinand, briketárnou a šamotárnou, Důl Antonín ve Zbýšově u Brna s pomocnými doly Jindřich a Simson a koksovnou a Důl Nosek v Oslavanech s pomocným Dolem Františka a Anna.

Od 1. ledna 1952 byla zřízena organizace Rosické uhelné doly, revírní ředitelství, národní podnik, v Zastávce s podřízenými podniky Důl Julius, Důl Antonín a Důl Nosek. Tato organizace trvala až do roku 1955, kdy byl zřízen trust Rosické uhelné doly se sídlem ve Zbýšově u Brna. Od 1.1.1956 se stal opět národním podnikem Rosické uhelné doly se sídlem ve Zbýšově u Brna v rámci nově vytvořeného Kombinátu kamenouhelných dolů Kladno. V roce 1955 se prohloubila slepá jáma Julius a těžba z Dolu Ferdinad byla vedena na Důl Julius. Geologický průzkum v severní části boskovické brázdy byl negativní. Počátkem šedesátých let byl při další koncentraci těžby zrušen Důl Julius a jeho dolové pole přičleněno k Dolu Antonín. V roce 1967 byl pro vyčerpání uhelných zásob uzavřen Důl Anna ve Zbýšově, který těžil ponechané zbytkové pilíře.

V roce 1969 se dokončila rekonstrukce Dolu Jindřich a na novou jámu se soustředila těžba z Dolu Antonín. V roce 1973 se ukončila těžba na Dole Nosek, takže od toho roku byl v provozu pouze Důl Jindřich, na který je koncentrována těžba z celého revíru s pomocnými jámami Ferdinand, Antonín, Simson, Františka, Julius a Nosek.

Těžba revíru bezprostředně po osvobození byla 332 tisíc tun. Později trvale vzrůstala tak, že maxima dosáhla v roce 1963—751 tisíc tun. Od té doby po skončení provozu na dolech Julius a Nosek měla prakticky trvale klesající tendenci. Souběžně s růstem těžby zvyšoval se obsah popela a klesala výhřevnost uhlí. Tento vývoj byl dán především zhoršováním kvality slojí na dolech Antonín a Julius.

Dřívější kvalita prachového uhlí z dolů Julius a Antonín umožňovala výrobu briket, tzv. bulek, s použitím pojidla. Výroba se pohybovala kolem 55 tisíc tun ročně, brikety byly dodávány obyvatelstvu, dopravě a používány i jako deputáty pro horníky. Postupně se zhoršováním vsázkového uhlí, zejména zvyšováním popelnatosti spolu se zastaráváním technického zařízení briketárny, byly brikety nekvalitní. Hlavní příčinou byla nedostatečná pevnost a soudržnost. Výroba byla v průběhu roku 1959 zastavena. Dobré koksovací vlastnosti rosického uhlí z Dolu Antonín umožňovaly i výrobu koksu. Jeho produkce byla cca 50 tisíc tun ročně. Pro zhoršenou kvalitu vsázky a technický stav koksovny byl výtěžek tříděného koksu pouze 70 %, 30 % bylo koksového prachu. Tříděný koks byl dodáván obyvatelstvu i průmyslu, koksový prach byl používán převážně v cihelnách.

Začátkem roku 1955 byla převážná část těžby Dolu Antonín těžena ze slojí, kde uhlí nemělo patřičné koksovatelné vlastnosti. Z koksových pecí byl vytlačován prakticky pouze koksový prach, nepomohlo ani přidání kvalitního koksovatelného ostravského uhlí, a proto byl provoz koksovny v březnu roku 1955 zastaven. V obdobích, kdy byla v provozu briketáma a koksovna, bylo pro koksování a briketování používáno až 110 tisíc tun rosického prachového uhlí ročně, tj. téměř 20 % těžby. Dalšími hlavními odběrateli uhlí byla Teplárna Brno, spalující uhlí z dolů Antonín a Julius v rozsahu až 180 tisíc tun ročně, a elektrárna Prosincové stávky v Oslavanech, spalující až 380 tisíc tun uhlí ročně z Dolu Nosek, tj. prakticky celou těžbu tohoto dolu. Zbývající produkce našla odbyt v bezprostřední blízkosti revíru.

V roce 1957 byl do obou uvedených energetických závodů zaveden zemní plyn, což podstatně ovlivnilo odbytové možností revíru. Teplárna Brno se vrátila k částečnému spalování uhlí z RUD v roce 1960, kdy odebrala 76 tisíc tun prachového uhlí z Dolu Antonín. Od této doby začal problém s odbytem rosického uhlí v Teplárně Brno s ohledem na životní prostředí, zejména na prašnost v centru města. Přes úsilí revíru i dalších organizací uhelného průmyslu byl v roce 1964 odběr zastaven.

Částečná plynofikace elektrárny v Oslavanech vedla v letech 1957 až 1959 ke snížení spotřeby uhlí z Dolu Nosek. V tomto období bylo nezbytné hledat náhradní odbyt uhlí, které bylo dodáváno celé řadě spotřebitelů. Někde se však rosické uhlí trvale neuplatnilo pro své specifické vlastnosti a dodávky byly v poměrně krátké době odmítnuty. V Železorudných dolech a hrudkovnách Ejpovice a Mníšek, které uhlí z RUD ve značném rozsahu odebíraly, byla zastavena výroba. Jediný spotřebitel, který dlouhodobě odebíral a spaloval uhlí z RUD, byl tehdejší Svit Gottwaldov, který v důsledku prašnosti a obsahu síry zastavil odběr v šedesátých letech. Až uvedením do provozu 50 MW a 23 MW turbíny v EPS Oslavany v letech 1965 a 1968 se opět zvýšila spotřeba uhlí z RUD.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..