Úvod SHD DVÚZ Důl Rudiay I v Bílině

Důl Rudiay I v Bílině

492
0

Důl Rudiay prošel za téměř 200 let od roku 1751 četnými proměnami báňské technologie i svého názvu. Celkem dokázal vytěžit 8 mil. t bílinského hnědého uhlí.

Historie tohoto dolu je velmi dlouhá, trvala 196 let. Důlní pole po celou dobu těžby uhlí patřilo majitelům bílinského zámku, tedy starobylému rodu Lobkoviců. Podle zápisů z roudnického archivu byl důl založen roku 1751 Ferdinandem Filipem z Lobkovic (1724-1784).

Vývoj pojmenování dolu začíná názvem dosti nejasným a dle zachovaných map víme, že v roce 1808 se důl jmenoval Rudiay. Již v roce 1830 měl název důl Carolina (česky Karolina) na Rudiayských vrchnostenských provozech, v letech 1848 důl Rudiay a podobně v roce 1876 důl Carolina v Rudiay. Koncem 19. století se název ustálil na Rudiay. Od zprovoznění lobkovického dolu u Chudeřic měl pak již stálý název Rudiay I. Další změna však nastala v roce 1924, kdy byl přejmenován na Anna-Berta a v roce 1939 opět na Rudiay I. Poslední změna se odehrála roku 1947, kdy byl již povrchový důl opatřen názvem Maxim Gorkij.

Měnil se nejen název. Vlastní důlní provoz se přemisťoval po dolovém poli v kružnici a byl v provozu celkem na 5 místech. Zpočátku fungoval jako hlubinný důl vedený štolou s portálem na katastrální parcele Bíliny č. 1125. Kolem roku 1850 byl v provozu již hlubinný důl na katastrální parcele Bíliny 1209/4, kde po opuštění lokality vznikla cihelna. Kolem roku 1872-3 vznikl třetí v provozu, již jako klasický hlubinný důl na katastrální parcele Bíliny č. 1195/1.

Další místo vzniklo kolem roku 1923-1924 na katastrální parcele Bíliny č. 1328/1, jako nakládací rampa s třídírnou u železniční vlečky. Poslední místo bylo vybudováno v letech 1935-1940 na katastrální parcele Bíliny č. 1332 v blízkosti sklárny Engels a skoro se vrátilo k původnímu místu z dob založení v roce 1751. Budovy areálu dolu Rudiay dodnes zčásti stojí a sídlí zde firma Humatex, která zpracovává kapucín.

Dolové pole se nacházelo na severozápadním okraji města, za vrchem Větrák, proti starému bílinskému nádraží a zaujímalo 8 dvojitých a 10 jednoduchých důlních měr označených Carolina I až XVIII a 16 malých důlních měr. První těžba byla započata pravděpodobně na návrší západně od staré cesty z Bíliny na Duchcov. U bývalého starého železničního nádraží bylo provozováno důlní dílo Carolina od roku 1751. Přímo u cesty byla šachetní jáma a od ní vedly dvě větve hlavní štoly, které sbíraly vodu z vydobytých prostor i nových porubů. Východně přes cestu směrem k toku řeky byla vedena štola dlouhá 90 m a od ní dále vodní strouha až do řeky Bíliny. Důl byl pojmenován po kněžně Eleonoře Carolině Lobkovicové (1685-1720). Mapa z roku 1821 zaznamenává rozsah uhelných lomů západně u silnice na Duchcov. Pod pojmem lomy zde musíme mít na zřeteli spíše nehluboké odkryvy při výchozu uhelné sloje. Těžila se pouze svrchní část sloje do hloubky hladiny spodní vody. Mapa z roku 1830 má honosný název: Mapa přes veškerá uhelná díla v Rudiayských vrchnostenských provozech a jámy Caroliny. Na mapě je již zaznamenán rozsáhlý hlubinný důl s těžbou v několika patrech a hlavní dobývací metodou chodbicování. Kolem roku 1872-3 byl zprovozněn moderní hlubinný důl s parním těžním strojem a hloubkou 103 m. K dolu vedla vlečka z bílinského nádraží o délce až 1,2 km, která se změnou provozu zkracovala.

V dolovém poli byla uložena jedna uhelná sloj o proměnlivé mocnosti 8-24 m. Největší hloubka dolu byla kolem 70 m pod povrchem, důl nebyl plynující a používalo se otevřené světlo. Geologická stavba zde byla poměrně komplikována bezeslojnými pásmy. V nadloží se nacházely vrstvy vodonosných písků – kuřavek, které několikrát zahrozily a došlo k průvalům do důlních děl, naštěstí bez obětí, jak je zaznamenáno roku 1897. Častěji docházelo k těmto událostem s nástupem moderní dobývací metody komorování, kdy při zavalování dotěžených komor se zpřetrhaly písčité vrstvy v důsledku propadu hornin do dutin po komorách. Rubalo se zde zásekovými komorami na zával. Vedle těžní jámy byl důl ovětráván přirozeně dvěma výdušnými jámami. Těžební pole bylo celé přerubáno hlubinným způsobem a těžba uhlí se od roku 1906 snižovala, až byla ukončena v roce 1920. Od 1. dubna 1924 byla hornická činnost na dole obnovena a modernizována. Z nedalekého zastaveného dolu Frauenlob u Ledvic byla zakoupena třídírna a postavena přímo u železniční vlečky a napojena úklonnou lanovkou do lomu. Na Prokopské slavnosti 4. července 1924 byl důl přejmenován na počest hraběnky Lobkovicové na důl Anna – Berta. Povrchová těžba závalových polí začala postupně narůstat a bylo dosaženo ročních výkonů kolem 100 tisíc tun uhlí. V roce 1935 zahájil kníže Lobkovic výstavbu nového závodu na místě opuštěné sklárny Adler naproti hlavnímu nádraží v Bílině. Byla postavena nová moderní třídírna a nová závodní elektrárna. Provoz byl zahájen kolem roku 1940. Také se s těžbou uhlí začal využívat kapucín, jako surovina pro produkci ořechového mořidla ve vlastním chemickém provozu.

Během druhé světové války byl důl stále majetkem rodu Lobkoviců a pracovalo na něm kolem 330 horníků, kteří dosáhli těžby až 300 tisíc tun uhlí. Již v březnu 1946 byl znárodněný důl zařazen do národního podniku Severočeské hnědouhelné doly. Za svoji skoro dvousetletou historii vytěžil zhruba kolem 8 milionů tun uhlí. Na šachetní slavnosti dne 26. října 1947 byl povrchový důl přejmenován na Maxim Gorkij. Poslední fáze těžby v dolovém poli probíhala povrchovým způsobem za použití kolejové dopravy a lopatových rýpadel a vytěžila celé dolové pole směrem na důl Amalia II-III. Lom byl postupně zasypáván a v jižní části vznikla převýšená výsypka Větrák, která byla následně rekultivována v letech 1970 až 1994. Po rozhodnutí o vybudování velkolomu Maxim Gorkij byl malolom stejného názvu zastaven, dosypán a na zbývající nerekultivované ploše vznikl technický areál: dílny, sklady, montážní místo a kanceláře.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..