Úvod Dějiny hornictví Historie Počátky kopání uhlí na Svatoňovicku

Počátky kopání uhlí na Svatoňovicku

514
0

Není důvodu předpokládat, že by znalost výskytu kamenného (minerálního) uhlí na Svatoňovicku byla pozdějšího data než na Žacléřsku, Radnicku, Mostecku apod. Vzhledem k častým výchozům slojí až na povrch a vzhledem k údajům, které uvádí archivář náchodského panství Arnold, svobodný pán Weihe Eimicke o počátcích dolování uhlí na Svatoňovicku, můžeme předpokládat, že k občasnému kopání uhlí zde docházelo, podobné jako v ostatních pozdějších českých revírech, ne-li v 16., tedy nesporně v 17. století. Fakta, která uvádí zmíněný vrchnostenský archivář, i když necituje prameny, z nichž čerpal, jsou takové povahy, že nás neopravňují vcelku pochybovat o jejich věrohodnosti. Uhlí se podle něho na náchodském panství kopalo již okolo roku 1634 a po roce 1703 bylo jeho dobývání pronajímáno téměř po celé 18. století různým pachtýřům, přičemž si vrchnost vyhrazovala dodávání nejkvalitnějšího kusového uhlí pro potřebu dvorního kováře na Náchod.

V této době však nemůžeme hovořit o skutečné a tím méně soustavné těžbě. Neexistovaly pro ni totiž příhodné podmínky. Vrchnost disponovala rozsáhlými lesními komplexy, podomácku provozovaná textilní výroba si žádné podstatnější nároky na palivo nečinila, i ostatní průmyslová odvětví, jako sklářství a železářství, vystačila s dřívím či s dřevěným uhlím a neuvažovala o přeorientování technologie na nový druh paliva. Pro topení v domácnostech bylo v místě dříví dostatek a případné užití uhlí místními řemeslníky (kováři, barvíři apod.) či v několika malých podnicích, jako byla bělidla, vápenky, vinopalny a cihelny nemohla vést v průběhu 18. století k vyvolání takové poptávky po palivu, aby si vynutila rozvinutí soustavné těžby kamenného uhlí.

K zvýšení zájmu o dolování na uhlí a rozšíření jeho těžby došlo v souvislosti se stavbou josefovské pevnosti. Vedení této stavby jakožto státního podniku dávalo totiž zvláště v době osvícenské vlády Josefa II. při pálení cihel a vápna přednost uhlí před dřívím. K několika podnikavějším poddaným, kteří se vedle práce na svých usedlostech a předení a tkaní věnovali i kopání uhlí, se v 80. letech 18. století připojili minéři, kteří měli prozkoumat zdejší uhelné sloje a měli zjistit možnosti zvýšeného dovozu uhlí k stavbě josefovské pevnosti. Jak dlouho jejich práce trvala a jak byla úspěšná, se nám nepodařilo zjistit. S jistotou však můžeme říci, že ani stavba pevnosti, i když byla určitým impulsem k rozšíření těžby uhlí, nevedla k takovému jejímu rozvinutí, aby si vynutila větší účast pracovních sil na zdejších jamách než 10 — 15 horníků kopajících uhlí většinou sezónně.

V druhé polovině 18. století je pociťován nedostatek dříví a růst jeho cen v Praze a jejím okolí jakož i v blízkosti dalších větších měst. Státní úřady se začínají touto otázkou intenzivně zabývat a snaží se vypisováním peněžitých a jiných odměn povzbudit podnikavé živly z řad šlechty, měšťanů i poddaných k vyhledávání uhelných ložisek a jejich těžení. Povzbuzována byla i veškerá činnost směřující k využití minerálního uhlí jako náhražkového paliva v různých výrobních odvětvích i jako paliva v domácnostech.

Od poloviny 18. století se objevuje také stále více zpráv mluvících nejen o objevech uhelných slojí, ale i o otvírání jednotlivých uhelných pánví. Nejdříve k tomu dochází jednak na snáze dostupných hnědouhelných slojích na Teplicku a Mostecku a jednak v kamenouhelných pánvích blízkých bohatšímu trhu. Přesto jsme již v 50. – 60. letech svědky otvírání středočeských pánví (malopřílepská) a pánve kladensko-rakovnické; uhlí z těchto oblastí nacházelo odbyt v Praze a dalších středočeských městech. Na přelomu 60 a 70. let bylo započato s těžbou na Plzeňsku a Radnicku. Do této doby asi spadají počátky těžby uhlí na Oslavansku a Rosicku, kde rychlejšímu jejímu rozvoji bránil, tak jako v řadě dalších oblasti, dostatek dříví v okolí uhelných nalezišť. To byl také případ Ostravy, kde se začínalo s trvalejší těžbou nejpozději ze všech našich revírů.

Avšak ani na náchodském panství nebyly podmínky v druhé polovině 18. století nijak zvlášť příhodné. I když lidnatost tu byla značně vysoká a poptávka po palivu — (dříví) zvlášť v Polabí od Skalice na jih — nemalá, přece jen značné lesní komplexy, které byly většinou ve vlastnictví náchodské vrchnosti, odsunovaly nutnost zavedení soustavné těžby náhražkového paliva, tj. v místě se nacházejícího uhlí. Rozvinutí větší podnikatelské iniciativy nepřispívala ani zvlášť v případě vrchnosti trvalá nespokojenost a neklid mezi masou poddaných na panství. Ani porážka povstání poddaných v roce 1775 nevedla k uklidnění vesnice, naopak neklid trval nadále, a to prakticky až do konce 18. století. K jeho překonání nepomáhaly ani peněžité tresty uvalené na celé vesnice, ani výměny rychtářů vzpurných vsí. Ještě negativněji však působila bezpochyby krajná svízelná situace, v níž se panství v druhé polovině 18. století nacházelo. Za posledních Piccolominů totiž, zvláště pak za Josefa Adalberta Desfourse, bylo zatíženo takovými dluhy, že tyto v souhrnu převýšily úředně odhadnutou cenu panství. Proto také po smrti Desfourse spadlo panství pod sekvestraci výboru věřitelů a dosavadní hospodářský inspektor A. F. Weitenweber byl ustanoven administrátorem a konkursním správcem. Z tohoto hlediska bylo pro panství a jeho ekonomický rozvoj positivním jevem, když se celé panství dostalo v licitaci k 1. 10. 1792 do vlastnictví vévody Petra Kuronského. Teprve tato nová vrchnost vyřešila alespoň zčásti v dané době nejožehavější poddanský problém, tj. uskutečnila reluici robot, čili převedla převážnou většinu robot na peněžité platy a zároveň byla s to zahájit cílevědomější hospodářskou politiku.

Aby však mohl využít zvýšené poptávky po uhlí vyvolávané stavbou josefovské pevnosti, v tom mu zabránila nájemní smlouva, kterou dřívější věřitelská správa pronajala právo dolovat na celém panství od 1. 4. 1792 na šest let za roční nájemné 500 zl. hraběti Josefu, svobodnému pánovi ze Stillfriedu. Tato smlouva byla uzavřena v krátkém dvouletém období obnovené platnosti starého Maxmiliánova horního řádu, podle kterého uhlí podobně jako vápenec a jiný stavební kámen patřilo k výhradnímu vlastnictví pozemkových vrchností. Za Josefa II. bylo v zájmu rozvoje těžby uhlí ustanovení Maxmiliánova horního řádu přes odpor šlechty zrušeno a právo těžit uhlí měl možnost získat kdokoliv bez ohledu na to, komu pozemky skrývající uhelné bohatství, patří. Po smrti Josefa II. si šlechta sice vynutila v roce 1791 opětné vynětí uhlí z horního regálu, ale za jeden a půl roku tato výsada vrchnosti pod tlakem potřeb státní hospodářské politiky padla a na uhlí byl pak natrvalo rozšířen horní regál. Právě v období obnovené platnosti Maxmiliánova horního řádu byla uzavřena zmíněná smlouva. Její platnost se však stala po vydání dvorského dekretu z 16. 3. 1793 (kterým byl opět a natrvalo na uhlí rozšířen horní regál) krajně problematickou a horní soud v Kutné Hoře ve sporu mezi minérem Engelbertem Pohlem a náchodskou vrchností její platnost neuznal.

Jakmile byl totiž vydán dekret z března 1793, objevilo se na náchodském panství několik minérů, kteří pátrali po uhelných slojích pro potřeby stavby josefovské pevnosti. Jeden z nich, zmíněný Engelbert Pohl narazil téhož roku na území sedloňovského lesního revíru na vydatnou sloj a požádal u náchodského vrchního úřadu podle hornosoudních předpisů o kutací povolení. Poněvadž mu tento úřad povolení nevydal, odvolal se Pohl k hornímu soudu v Kutné Hoře, jenž, jak jsme již řekli, rozhodl ve prospěch minéra Pohla v duchu ustanovení dvorského dekretu z roku 1793. Tohoto, náchodskou vrchností nezaviněného porušení nájemní smlouvy, využil Josef, svobodný pán ze Stillfriedu, jenž se o dolování v té době nijak zvlášť nestaral k tomu, aby se vyhnul zaplacení dlužného nájemného. Pán ze Stillfriedu zaplatil pouze jednu půlroční nájemní splátku a podle rozhodnutí horního soudu (soudní řízení se vleklo několik let) byl pachtýř povinen zaplatit za spotřebované dříví, odstřelenou zvěřinu a desátek z vytěženého uhlí se zpětnou platností k 1. 10.1792. Tedy nikoliv nájemné, ale desátek, který neplynul přímo do vrchnostenské pokladny, ale nejnižší hornosoudní instanci – substituci horního soudu, která byla i na náchodském panství, a která se záhy, tak jako na jiných panstvích, dostala do přímé závislosti na vlastníku panství.

Rostoucí zájem o uhlí a nepříjemná zkušenost s pronájmem dolování (který byl navíc do budoucna podle dvoř. dekretu nepřípustný} vedly i náchodskou vrchnost k tomu, aby začala uvažovat o dolování ve vlastní režii. K podobnému kroku se však ještě před ní v posledním desítiletí 18. století rozhodla řada jiných podnikatelů. Několik desítek již tehdy otevřených jam bylo na sklonku 18. století v rukou podnikatelů z řad drobné buržoazie i místních poddaných. Nebyl to jen zmíněný minér Pohl či strážkovický rychtář Adam Novák se svými třemi sousedy, ale i jaroměřští měšťané Kristl a Korbel, spoluzakladatel markoušovické sklárny josefovský hodinář Ignác Willenbacher, důlní Wurian a nebo o něco později trutnovští měšťané bratři Antonín a František Dittrichové a jiní.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..