Úvod Doly a revíry ZUD Břaská pánev

Břaská pánev

471
0

Uhelná pánev se rozkládá mezi Stupněm, Vranovicemi a Břasy. Je téměř 3 km dlouhá a 1,5 km široká. Spodní sloj je horší jakosti a slabší. Svrchní souslojí je vytvořeno čistým, lesklým uhlím o vysoké výhřevnosti. Protože i zde na některých místech uhlí vycházelo na povrch, kryto jen ornicí, bylo známo a vybíráno již v dávných dobách. Ve zdejších šachtách se však začalo těžit na počátku 17. století. V rozsáhlejším měřítku se do dolování pustil v šachtičkách na výchozech uhelné pánve v Břasích (pod dnešní Jitonou) hrabě Kašpar Šternberk na konci 18. století. Uhlí se vytahovalo ručně rumpálem „v kýblech“; každý desátý kýbl havíři dostávali jako mzdu. Později byly vyhloubeny v Břasích další šachty — Aloisie, Tříkrálka, Terezka, Klementka, Matylda a Flora. Uhlí se z nich těžilo na povrch žentoury poháněnými párem koní. Dolovalo se tak zvaným klínováním. Havíři vyrubali chodby 4 – 5 m vysoké, nahoře zúžené a dole široké 4 – 6 m. Šachtičky na Břasích, do nichž horníci slézali fárací šachtou, vlastnili i sedláci ze Kříš. Od nich koupila doly Hořovicko-saligerská společnost, která v roce 1820 vyhloubila fárací šachtu Matyldu a postavila zde později stroj k vytahování uhlí.

Rovněž jeden z prvních těžařů V. Mečíř dobýval uhlí na výchozech a užíval ho k výrobě kyseliny sírové. Těžba byla nehospodárná a v šachtách zůstalo mnoho nevyrubaných slojí. Nebyla to vina podnikatelů, ale tehdejší techniky, protože v té době se lépe a hospodárněji uhlí těžit nedalo.

Až s příchodem velkého průmyslníka Johanna Davida Starcka, který v roce 1826 koupil od Mečíře doly i s pecemi na výrobu kyseliny sírové, začíná rozvoj uhelné těžby na Radnicku. Největším a nejhlubším dolem v té době byla šachta Matylda.

Největší těžby na počátku 19. století však dosahoval těžař Zdeněk Šternberk. V roce 1817 to bylo 12 719 vídeňských centů uhlí (jeden vídeňský cent = 56 kg). V roce 1848 těžba na Radnicku prudce stoupala. Zdeněk Šternberk vytěžil 230 387 vídeňských centů. Druhé největší těžby dosáhl J. David Starck: 218 118 vídeňských centů uhlí. Těžba uhlí byla z 80 % výsadní záležitostí dvou největších těžařů Radnicka – Zdeňka Šternberka a Johanna Davida Starcka. Ostatní těžaři se často měnili a prodávali důlní majetek větším těžařům. Tak tomu bylo i u vévody z Nassau, který v roce 1805 těžil na katastru obce Vranova; ten později prodal své šachty hraběti Wurmbrandtovi a ten zase statkáři Wankovi z Plzně, od kterého šachty zase odkoupil v roce 1868 Starck za 10 000 zlatých.

Břaská pánev proslula světovou zvláštností – povrchovou těžbou kamenného uhlí. Od severu k jihu můžeme v ní pozorovat navážku i jámy po těchto odklizech: Kristián, Eleonora, Cecilie, Klementka, Vranovské odklizy, Florentina, Vrbenský odkliz a Terezie. Kromě toho byly zde ještě velké povrchové doly Caspar a Francisci, převážně v majetku největších těžařů. O těžbě povrchových dolů svědčí i záznam z inspekční návštěvy horního komisaře z Plzně Titla v dolovacím deníku z roku 1878: „Doly jsou otevřené strojovými a vrátkovými (hašplovými) šachtami. Uhlí se dobývá povrchově, lomy jsou otevřené . . .“.

Mocnost slojí na těchto dolech byla až devět metrů a uhlí celkem dobré jakosti. Břaská pánev byla po technické stránce nejlépe vybavena. Už v roce 1844 tu byl postaven parní stroj o 10 koňských silách (dále jen: k) na dole Klementina. V roce 1846 používala Hořovicko-saligerská společnost parní stroj s výkonem 12 k. Také hrabě z Vrbna instaloval v roce 1853 na svých dolech parní stroje o celkovém výkonu 10 k. Těžil současně na povrchových dolech Eugenie a Jacobi. Na všech dolech těžil denně 7 – 10 vagónů uhlí; dopravoval je úzkokolejnou koňskou vlečkou do Radnic. To už bylo v době, kdy v Radnicích byla zavedena železniční doprava. (V roce 1863 byla otevřena železniční trať ze Stupna do Chrástu). Ředitelem dolů byl Adolf Grimm a směnmistrem Alois Pacovský; ten se po Grimmově odchodu stal ředitelem. Celkem bylo na Vrbnových dolech zaměstnáno 140 havířů. Mocnost slojí se pohybovala od 2,5 m do 7 m.

V roce 1840 zakoupili dědici J. D. Starcka od těžaře Josefa Klementa Bartolomějské těžařstvo, které dolovalo hlavně na výchozech uhelných slojí. Těžařstvo bylo rozděleno na dvě části: v jihovýchodním revíru byly doly Jiří, Všech svatých a Josefi a v severovýchodním revíru doly Bartoloměj a Jan. Celkem tam pracovalo 180 havířů. Kromě toho vlastnili několik povrchových dolů i byli společníky Maxmiliánského těžarstva; patřilo jim nejvíce podílů. Doly na nichž měl většinu podílů, kupoval J. D. Starck do svého vlastnictví. Byl to typický podnikatel na Plzeňsku. Kromě kamenouhelných a hnědouhelných dolů byl majitelem dalších průmyslových závodů na Plzeňsku i na Falknovsku, (nyn. Sokolovsku) v nichž využíval vlastního levně vytěženého uhlí.

Velkým nebezpečím téměř pro všechny radnické doly byly časté důlní ohně a požáry. Příčina spočívala v nedostatečném dorubání zbytkových uhelných pilířů i v samém složení uhlí, které mělo vlastnosti vedoucí k samovznícení. K důlním požárům přispívaly i neprodejné zbytky mouru, které zůstávaly v šachtách. Aby těžařské společnosti Radnicka stačily silné konkurenci kvalitnějšího uhlí z Nýřanska, museli havíři přímo v šachtě uhlí třídit a moury nechávat v šachtě. Vlivem povětrnostních vlivů pak docházelo k samovznícení uhlí, k záparům a důlním požárům. Důlní zápar byl velmi nebezpečný, protože se při něm vyvíjel prudce jedovatý plyn, oxid uhelnatý. Požár ohrožoval často celý důl a v mnoha případech i další doly v blízkosti. Požářiště se musela zazdívat, což bylo téměř vždy spojeno s nebezpečím života – nejeden havíř na tuto práci doplatil.

Takovým způsobem vypukl požár v dolech wankovských v roce 1868. Celý týden šlehaly chodbou plameny za hrozného hukotu do veliké výše. Největší zásluhu o zdolání požáru si získal důlní František Aubrecht, který vnikl chodbou do dolu, oheň obešel, zapažil štolu a zamezil tak přístup vzduchu. Při hašení ohně a jeho likvidaci, aby se nerozšířil do sousedních starckovských dolů, získal si zásluhu i starckovský správce (závodní) Josef Pata. Přesto si likvidace vyžádala lidské oběti. Dva starckovští a tři wankovští havíři zahynuli. Stejným způsobem vznikaly ohně v dolech saligerských „Pod lesem“. Majitelé dolů si s takovými případy nedělali starost. Pozůstalé odbyli jednorázovou almužnou (milodarem) nebo jim poskytli malou penzičku, která nemohla početné hornické rodiny uživit. A tak nejstarší děti byly nuceny často nastoupit na otcovu práci, aby za menší mzdu, ale mnohdy za stejnou práci přinášely domů skromný výdělek.

Zavedením parních strojů a jiných mechanismů v Břaské pánvi se těžba pronikavě zvýšila. V roce 1855 bylo v radnickém revíru vytěženo celkem 1 210 000 vídeňských centů uhlí, v roce 1863 však již dvakrát tolik. Když hrabě Šternberk a hrabě z Vrbna vybudovali úzkokolejnou koňskou dráhu z Břas do Stupna, dosáhla v roce 1865 těžba uhlí již 2 623 881 vídeňských centů uhlí, což představovalo 40 % celkové těžby v západočeském revíru.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.