Úvod Doly a revíry ZUD Nýřansko-stříbrský revír

Nýřansko-stříbrský revír

441
0

Dolování kamenného uhlí v tomto revíru lze položit už do druhé poloviny 18. století. 0 dobývání kamenného uhlí se zmiňuje švédský geolog Ferber, který uvádí, že na jihu Vlkýše se dolovalo už v roce 1774 a o několik let dříve u Chotěšova. Koncem osmdesátých let 18. st. se dolovalo i u Merklína, Litic a Mantova.

Plný rozvoj celé této uhelné pánve nastává až s vybudováním železnice Plzeň – Brod nad Lesy v říjnu 1861. Krátce poté vybudovala Pražská železářská společnost (PŽS) odbočku z Nýřan do Heřmanovy Hutě, kde měla válcovny železa, hutě a doly. Později byly napojeny závodní vlečky Blatnického těžařstva, dolu Humboldt, dolu Krimich, Sylvie a Marty. Důležitá byla vlečka Nýřany – Sulkov – Litice pro Západočeský báňský akciový spolek, který se v krátké době stal největším těžařem západočeského revíru. Vlečku používalo také Litické těžařstvo a vrchnostenské doly Thurn-Taxise.

Na Radnicku byla těžba hlavně záležitosti vrchnosti, ale v nýřansko-stříbrském revíru tomu bylo jinak. Převážnou část těžby a největší doly vlastnila mladá dravá německá buržoazie. Prvním velkým těžařem na Nýřansku byl dr. Hermann Dittrich Lindheim z Vratislavi, který se později stal akcionářem PŽS, která byla v šedesátých letech největším těžařem a těžila 60 % uhlí v tomto revíru. Největší těžby dosáhla PŽS v letech 1865, a to 3 390 901 vídeňských centů a v době hospodářské krize 3 365 530 vídeňských centů.

Pražská železářská společnost měla své doly a šachtičky v Nýřanech, Blatnici, Kamenném Újezdě u Nýřan, v Doubravě, ve Vlkýši, Horních Sekyřanech, v Heřmanově Huti a v Mantově. Do roku 1830 na mnohých dolech těžil pravděpodobně H. D. Lindheim. Ve Vlkýši a Horních Sekyřanech byly v provozu tyto šachty: St. Paterzeche, St. Johannizeche, Carolizeche, šachtičky Forderschacht, Anna a Marti hluboké asi 17 m. Hlubší šachty byly Heřman 84 m, František 104 m, Františka 85 m, Rudolf 72 m, Hilda 72m. Doly Paul, Herman, Prokop, Barbora, Hilfschacht, Schurfschacht byly hluboké kolem 50 m. Důl Paul byl v roce 1850 založen dr. Lidheimem a v roce 1858 jej převzala PŽS. Podle inspekčních záznamů Revírního báňského úřadu těžila již v roce 1810 šachta Jacobi. Jakobizeche měl ještě tři malé šachtičky VIII, X, XI, které PŽS pronajala od Josefa Lutce a Václava Krentze z Vlkýše.

Dávno vyrubaný důl Paul sloužil poté jako studna pro sklárnu v Heřmanově Huti. Těžba dolu byla zastavena v roce 1878.

Důl Concordia (také Konkordia) v Blatnici u Nýřan byl založen v roce 1848. První těžba byla zahájena tentýž rok. Mocnost slojí se pohybovala od 50 cm do 1 metru uhlí dobré kvality a vysoké výhřevnosti (až 7218 cal.). Otvírka dolu byla provedena povrchní štolou, kde byla dvoukolejná trať. Štola sloužila i k fárání horníků do dolu. Mimo uhlí se těžil také ohnivzdorný lupek velmi dobré jakosti. Denní těžba uhlí činila 3 vagóny.

PŽS na blatnickém katastru dále vyhloubila v padesátých letech minulého století Vojtěchovskou štolu (Adalbertschacht). První úsek vlečky z Nýřan vedl právě k této šachtě. Koncem roku 1861 PŽS prodloužila druhý úsek trati až do Heřmanovy Hutě. Mnoho menších šachtiček PŽS bylo na katastru obce Kamenný Újezd a Doubrava. Šachtičky místo názvů byly označeny čísly. V Kamenném Újezdě byly šachtičky 8, 13, 15, 17, 18 a 19, v Doubravě pak šachtička 11. Šachtičky byly spojeny koňskou úzkokolejnou dráhou podobně jako další v Nýřanech, na které byla napojena i válcovna železa PŽS. Plán výstavby všech šachtiček spojených úzkokolejnou koňskou dráhou, vypracoval ing. P. Jaurior v lednu 1868. Ředitelství PŽS bylo v Nýřanech. Zde vládl neomezeně ředitel Karel Rozsypal, za jehož působení se provádělo mnoho machinací v bratrské pokladně a horníci a hutníci byli šizeni na mzdách a okrádáni o své vklady v bratrské pokladně.

V roce 1868 vyhloubila PŽS velkou šachtu Lazarus (také Lazarka) v Nýřanech v místech, kde ještě dnes zůstaly pozůstatky velké odvalové škvárové haldy za rodinnými domky závodu Tesla. Hloubka dolu až k vodní jímce činila 124 metry. Byl to po Humboldtu zatím největší důl na Nýřansku. Výdušná jáma dosahovala hloubky 100 m a ležela východně od těžní jámy ve vzdálenosti 50 m. Důl Lazarus byl později spojen s dolem Ziegler v Nýřanech Blatnického těžařstva, kudy procházela část větrů.

Jízda na laně v klecích, ve kterých horníci fárají do dolů, byla povolena horním úřadem až v roce 1890. Kolik desítek metrů denně museli havíři slézat po žebřících za ta léta. To si vyžádalo velké námahy i opatrnosti a oni kromě toho museli ještě těžce pracovat 14 hodin denně. Důl Lazarus byl nebezpečným dolem s výskytem třaskavého plynu (metanu) a nejednou došlo k důlním výbuchům a těžkým zraněním, i smrtelným. Od PŽS jej odkoupil těžař dr. František Pankráz.

Blízko dnešní železniční zastávky v Kamenném Újezdě vyhloubila PŽS další důl Kamenoújezdský důl nebo jak se také znal pod názvem, Na staré mašině; jak se na Nýřansku také používal. Dalším velkým dolem PŽS v Nýřanech byl důl Hlubina (Tiefbau), který byl vyhlouben v místech několik desítek metrů od městské knihovny v Nýřanech. I tam najdeme pozůstatky zbytku zdiva hlavní jámy.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.