V prostoru dnes již neexistující jámy Jindřich začal kutat majitel panství hrabě Jan Erdman Florian Larisch již v roce 1776. Do roku 1856 nechal v tomto důlním poli vyhloubit několik šachtic o svislé hloubce zpravidla do 30 m, maximálně pak do hloubky 70 m. Za začátek zrodu Jindřichu je pokládán rok 1856, kdy hrabě Jindřich Larisch-Mönnich nechal sjednotit všechny propůjčky svého rodu. V tomto roce vybudovaná těžní jáma Jindřich, původně nazývaná jámou Gabzdylovou nebo také lidově Šustý, vznikla přibližně v místech bývalé šachtice Křemencový, pocházející ze čtyřicátých let (i bývalá místní komunikace vedoucí od Jindřišky k nádraží do Doubravy se jmenovala Na Křemenců). Důlní pole měřilo 100 ha a skládalo se ze 4 dvojitých, 14 jednoduchých důlních měr a 4 přebytků.
Provoz Jindřichu však nezačal šťastně: Po překonání pokryvné vrstvy o mocnosti 94 m muselo být v důsledku průtrže vody a kuřavky (tekuté písky) v hloubce 166 m hned v následujícím roce (1857) další hloubení zastaveno. V období následujících třiceti let byl provoz Jindřichu velmi omezen a až do roku 1892 se zachovalo jen málo konkrétních údajů. Víme, že v roce 1878 začalo další prohlubování jámy. V roce 1887 se při prohloubení úvodní jámy na kótu 406 m sesula budova těžní věže, výztuž jámy popraskala a samotná jáma se vychýlila z osy. Příčinou této nehody, která se naštěstí obešla bez obětí, ale jejíž zmáhání trvalo až do dubna 1889, bylo pravděpodobně narušení vrstev tekutých písků (kuřavky), které zaplavily vykopané prostory a způsobily prudké narušení horského masivu v okolí jámy. V roce 1892 pracovalo na závodě pouze 92 lidí.
V roce 1890 došlo k likvidaci původní výdušné jámy (stará výdušná – Heinrich Wetter Schacht) hluboké 119 m, která byla příliš vzdálená (cca 300 m směrem k Doubravě) od jámy vtažné. Nová výdušná jáma Jindřich I se už nacházela v těsné blízkosti vtažné a dosahovala 393 m. Od té doby již Jindřich fungoval v nepřetržitém provozu.
V době katastrofy na Františce v r. 1894 se Jindřich nacházel ve stádiu dalšího hloubení a přípravných prací. Obě šachty spojovala na povrchu úzkokolejná dráha a Jindřich, stejně jako jiné jámy, byl rovněž napojen na železnici vlečkou 1,1 km dlouhou.
Podle záznamů z roku 1896 bylo těženo na 4. patře ve 2. sloji (Ignác), dále na 5. patře ve slojích 16 (Jan), 17 (Karel) a v 18. sloji byl prováděn výzkum. Na 6. patře se těžilo ve sloji 19 (Vilém-Ludvík) a na 7. patře probíhala ve sloji 22 ražba přípravných předků.
V porovnání s jinými doly se Jindřich vyznačoval technickým opožděním. Veškerá doprava v dole byla ruční a pomocí rumpálů. Denní těžba činila 320 t, stav osazenstva 240 havířů a 6 dozorců. K větrání důl využíval 2 hlavní ventilátory s průměrným množstvím nasávaných větrů, naměřeným v sacím hrdle, 2 650 m3 za minutu. Tzv. kárování (táčkování) skončilo na Jindřichu až v roce 1939.
Teprve v roce 1905, když byla pracoviště značně vzdálena od samotné těžní jámy, se do dolu dostal první kůň, dopravující uhlí z revíru po překopu k jámě. Koně pak dále tahaly vozy s uhlím pod jámu a někdy i do úpadnic. Největší počet koní v podzemí Jindřichu byl sedmnáct. O inteligenci některých kolovala mezi horníky řada historek. Dlouho se vyprávělo o malém moudrém koni jménem Hanka, jehož používali výhradní v chodbách s malými profily.
