Svislé jámy, u nichž nebyla po zásypu prováděna pravidelná kontrola zásypu, mohou přispět k devastaci povrchu v důsledku ztráty své stability a přilehlého okolí. Jakou jeden z příkladů můžeme uvést jámu Hedvika v Petřvaldě, když se postupně vyplavovaly terciérní slíny do ještě činné jámy, tehdy již pouze jako výdušné.
V létech 1974 – 1979 byly v ochranném jámovém pilíři vyrubány zásoby v šesti slojích. V říjnu 1975 skončila funkce jámy jako těžní a po zasypání sousedící výdušné jámy byla v říjnu 1975 převedena na jámu výdušnou.
Dne 20. 8. 1979 došlo ve 14.58 hodin k provalení povrchu kolem ohlubně. Vytvořil se kráter o průměru až 30 metrů, do něhož spadla také ocelová konstrukce těžní věže se dvěma vzpěrami se střechou a lanovnicemi. Po podemletí patek vzpěr byla vtažena celá konstrukce věže před očima záchranářů do hlubin. Rovněž musela být pomocí destrukční trhací práce do kráteru shozena vedle stojící svislá vodní nádrž.
Těsně před závalem ve 13.00 hodin ještě kontrolovali vedoucí pracovníci dolu a gen. ředitelství na deskami zakryté ohlubni nařízená bezpečnostní opatření. Naštěstí nedošlo při havárii k žádnému úrazu. Přivolané záchranářské jednotky z HBZS již jen zajistily okolí kráteru a vystěhovaly zařízení ze správní budovy, ke které již dosáhl okraj kráteru.
Tím se nám asi podařilo dosáhnout světového prvenství, že se levným a rychlým způsobem zlikvidovala těžní věž. Po řadu let se totiž nedostávalo 2,8 milionu korun potřebných pro likvidaci konstrukce těžní věže.
Finanční náklady na zasypání kráteru haldovinou, demolici jámové budovy sousedící bývalé výdušné jámy a shození svislé vodu nádrže a asanační práce byly vyčísleny na 850 000 korun. Je tedy paradoxem, že při této nehodě došlo ještě k úspoře finančních prostředků a snad jen ke ztrátě hodnoty železného šrotu ve výši cca 40 000 korun, samozřejmě v cenové relaci roku 1979.
Pramen: Záchranář 12/1993
