Závěr
Organizace celé záchranářské akce při likvidaci důlní havárie na Dole Dukla bylá velmi náročná.
V první etapě zasahovalo téměř 700 záchranářů. Asanačních prací se denně zúčastňovalo až 200 záchranářů. K provádění těchto prací byl zřízen zvláštní asanační úsek, který byl řízen přímo hlavním inženýrem a jeho vedoucím byl na dobu asanace jmenován HI HBZS Ostrava. Záchranáři odpracovali na likvidaci havárie jen v nasazených přístrojích přes 50 tisíc hodin.
K zabránění vzniku obdobných požárů u pásových souprav, jakož i jejich následků byla na základě závěrů vyšetřovací komise zpracována technická a organizační opatření, která dodnes tvoří důležitou součást bezpečnostních předpisů pro provoz pásových dopravníků. Mezi tato opatření patřilo např. zavedení automatického blokování pásových pohonů a linek, zpracování řádného projektu rozvodu požární vody v dole a jeho provedení včetně armatur a příslušenství, vystrojování pásových chodeb nehořlavými materiály atd. Z organizačních opatření vyvstalo jako nejdůležitější zavedení nepřetržitého dozoru u pásů se střídáním na pracovišti a vedení záznamů o stavu pásových souprav.
O tom, jak se nedodržování těchto zásad nevyplácí, nás přesvědčily havárie obdobného charakteru v nedávné minulosti na dolech Petr Bezruč, Heřmanice nebo Paskov. Bylo jen zásluhou rozvahy a znalosti příslušných osob, kteří zabránili ztrátám lidských životů.
Proto nechť je tento příspěvek nejen vzpomínkou na naše spolupracovníky, kteří touto krutou ranou osudu opustili naše řady, ale i trvalým poučením a výstrahou nám všem do budoucna.
[mappress]
Pozor – chyba ve větě :….v roce 1894 na Dole František (dnešní pole Dolu ČSA v Karviné),…
Jedná se o důl Františka ! ( František byl v H.Suché)
Děkuji, opraveno.
A co výbuch na Dole Gabriela,to Vám nic neříká. Těžní kola se našla až 3 km od věže.
A co výbuch na dole Gabriela. To Vám nic neříká !?!?!?
Na dole v té době pracovalo hodně Poláků, Slováků a dokonce i Maďarů.
Při vzpomínkových akcích se od pamětníků proslýchalo, že velice často se konzumoval alkohol, někteří horníci byli podnapilý ještě než zfáraly a přímo na jednotlivých úsecích ve slojích, bylo prý běžné vidět i kuřáky cigaret.
Vzhledem k této velké tragédii a politické situaci, si nikdo samozřejmě nedovolil toto veřejně nebo nahlas říkat.
Na vzpomínkových akcích ale vzácně byla možnost zmíněné vzpomínky skutečných pamětníků slyšet.
Je možná s podivem, že nemalá část horníků se zase (vesele) vrátila ke stejné práci. Jen hrstka horníků odešla fárat jinam a snad pouze čtyři skončily a už je nikdo nikdy na dole neviděl…
Můj otec zde byl komunistickým režimem násilně po základní vojenské službě nahnán.Byl rodákem z vesnice Polešovice.Pochazel z velké sedlácké rodiny prý to byli druzí největší sedláci v Polešovicích .Měli 4 koně několik krav,polnosti,vinohrady,louky les.Byla to dřina ,dařilo se jim .Táta Joška byl ze čtyřech sourozenců Byl tam nahnáno ještě ze svým bratrem který byl starší.jmenoval se Polda.Stařka / tak jsme po Slovácku říkávali jeho matce/jim vždycky prý říkávala ,aby na sebe dávali pozor a pod zem vždy šli spolu.Tehdy když se to stalo tak můj otec a jeho brácha měli mít službu,museli si ji na poslední chvíli změnit,tak se domluvili z kamarádama kteří to za něho a brachu vezmou.Tehdy kdyby si tu službu nevyměnili, tak by tam zůstal můj otec a jeho brácha,a já bych dnes nebyl na světě.Nikdy se doma o tom nemluvilo.Utržkovitě jsem něco zaslechnul,když doma byla nějaká návštěva.Vždy jsem poslouchal za dveřmi o čem se baví Po zhlédnutí filmu Dukla 1961 jsem pochopil, že vše najednou do sebe zapadá,a že můj otec byl přímý účastník pak záchranných práci.Řikal brali jsme ty zuhelnatělé těla holýma rukama,až jsem tam podle známky poznal kluka z kterým jsem si vyměnil službu.Nikdy pak už co bylo dál nevypravěl,vždy se rozplakal.
Dukla 1961
Můj otec se jmenoval Josef Basovník byl narozen v roce 1939.
V roce 1961 po ukončení základní vojenské služby byly ještě ještě ze svým starším bráchou donuceni ze své rodné vesnice Polešovice na okresu Uherské Hradiště jít na Ostravsko rubat uhlí. Museli, byli donuceni tehdejším režimem. Tehdy když se to stalo 7.7. 1961 můj otec a jeho brácha měli mít službu, fárat.
Na poslední chvíli si to z nějakými kamarády přehodili.Přesný důvod nevím.
A když se to pak stalo, tak otec se hlásil jako první na záchranné práce.
Osobně se jich podílel.
Bylo to přesně z jeho utržkovitého vypávění jak to bylo ve filmu Dukla 1961.
Tehdy když jsme otevřeli vrata nečekali jsme co za nimi bude jaká hrůza.
Tehdy tam i poznal kluka z kterým si vyměnil šichtu.
Celý život si to vyčítal,již nikdy si v práci po ,zbytek života pracoval jako signalista u Českých drah na hradle v Napajedlích nikdy si již nechtěl měnit službu.
Já jsem se narodil až 5 let po této tragédii.
Nikdy se doma o tom před dětmi nemluvilo, občas jsem něco zaslechnul přes dveře, když u nás byla nějaká návštěva .Jako malému klukovi mě bylo divné když jsme u domu nakládali uhlí na kolečka tak občas utrousil nějakou poznámku , a občas jsem si všimnul jak se rozplakal, a odešel po chvíli se vrátil.
Až po zhlednutí filmu Dukla 1961 mě to všechno došlo, co tím můj otec myslel.
Reaguji na příspěvek pana Bernard Syczecky
Můj otec Josef Basovník ročník 1939 ,po vykonání základní vojenské služby zde byl ještě ze svým bratrem Leopoldem Basovníkem v roce 1961 komunistickým režimen hahnán pracovat fárat, rubat uhlí.
Když se to neštěstí a rozkřiklo se to v jeho rodné vesnici Polešovice na okrese Uherské Hradiště tak jeho matka to řekla po mši před kostelem a ženské z vesnice se rozhodli ji pomoci a vydali se vlakem k dolu Dukla a žádala o propuštění svých synů, čekali zde několik dnů.
Pak kohosi v zoufalství napadlo – řekli vedeni Dukly.
Jestli dnes nepropustíte mé syny domů, zítra
na hlasu Ameriky budou hlásit, co se zde za neštěstí stalo.
Zalekli se a ještě ten den její dva syny propustili.
A mohli se vrátit do své rodné obce Polešovice.
Dva bratři z Polešovic kteří přežily důlní neštěstí na dole Dukla 7.7.1961
Více jak to bylo až doposud se dočtete v příspěvcích v diskuzi.
Můj otec se podílel na záchranných pracích v dole Dukla ještě se svým bratrem.
Jednou jsem zaslechnul.
Řekl, když jsme naložili posledního mrtvého horníka do vozíku poslali jsme ho nahoru….
Nastalo dlouhé, velice dlouhé čekání , kdy klec přijede pro nás…..
To čekání bylo nejdelší čekání v mém životě….
Všichni co jsme byli tam dole uvědomovali jsme si, čeho jsme byli svědky…..
Velice jsme se báli , že jsme se stali svědky něčeho, co tehdejší komunistický režim nechtěl , aby se o tom mluvilo veřejně v televizi, novinách , mezi lidmi.
Uvědomovali jsme si , že jsme se stali jako jedinní nepohodlnými svědky důlní tragédie, což tehdejšího komunistický režim nepotřeboval.
Po naložení posledního vozíku nás napadlo, že se nás režim může chtít zbavit, nechat nás tady, zlikvidovat nás…
Chlapi začali se již připravovat na to , začali diskutovat když pro nás nepřijedou, jak se budeme dostávat nahoru.
Tehdy vymysleli plán, že se rozdělí do menších skupinek, tak že bude větší šance že se podaří někomu přežít a spoléhali , že nebudou všechny unikové cesty hlídány. a tzv. na vlastní pěst- se pokusí vylézt nahoru.
Někdo ze starších horníků, co to tam dobře znal navrhnul lézt nějakou větrací šachtou.
Tehdy si chlapi slíbily , že pokud někdo z nich přežije, udělá vše aby se to dozvěděli lidé nahoře, aby se to vysílalo na Hlasu Ameriky, Svobodné Evropě.
Byli tam chlapi, kteří to již dopředu vzdali, byli již staří.
Tehdy někdo řekl, nebudeme zde sedět a čekat až sem sjedou dolu a postříleji nás tady.
Měli plán rozdělit se do menších skupin a pokusit se v různých místech vylézt nahoru.
Rozdělili se proto, že počítali tehdy že tyto cesty budou vojáky hlídané, a měli strach, že jak se budou blížit k povrchu , že budou po nich střílet.
Vždy říkával , když jsme pak někde stáli ve frontě v obchodě, že nejdelší čekání v jeho životě bylo, když čekali na klec.
Já jako malý kluk jsem byl chovatel, a klec jsem měl spojenou -klec rovná se zvíře pták, nechápal jsem , co tím můj otec myslel, a bál jsem se ho zeptat.
Až dnes , když jsem dospělý a vzpomenu si na vyprávění svého otce…
Museli ti chlapi dole zažít neskutečný stres .Museli si to nést po celý zbytek života.
Každodenní věci kolem nich jim to museli pořád připomínat ať se jednalo o projíždějící vlak plný naložený uhlí, doma když přikládali do kamen uhlí, pohled na horníka a co pak když ve zprávách zaznělo , že se v dolech něco událo.
Ti chlapi to museli opakovaně prožívat, alespoň tak jsem to vnímal já na svém otci.
Tehdy nebyli takoví psychologové, nebyly takoví psychiatři jako dnes .
Lidé při vyslovení těchto slov měli strach , že je někdo zavře do blázince a z tama v té době se živý nikdo nevrátil .Museli se z tímto traumatem nějak vypořádat, ale zapomenout nešlo, to si nesl každý ve své paměti až do konce svého života a musel se tzv. naučit z tím žít…………………………
Po dlouhém čekání nakonec klec pro ně přijela a všichni se báli co se stane až vyjedou nahoru.
Mého otce a jeho bratra potom propustili.
Na opakované naléhání jeho matky , která ještě z dalšími ženami z Polešovic stali u dolu .
Z dolu mohli odjet do své rodné vesnice Polešovice na okrese Uherské Hradiště.
„Bohužel tam zemřel i můj děda, ale ne přímo v ten den v dole – podle rodinných informací podlehl až později následkům zranění. Věřím proto, že skutečný počet obětí byl vyšší, než uvádějí oficiální seznamy. Jeho jméno v nich totiž není uvedeno, a myslím si, že podobně jako on se na seznam nedostali ani ti, kteří zemřeli až dodatečně na následky havárie.“ RIP: Rudolf Krejčí 2. října 1923.