Tento důl dobýval skarnové ložisko jihozápadní od Přísečnice na tzv. Keilgebirge. Důlní díla byla odvodňována dědičnou štolou, jejíž ústí leželo západně od šachty Caroli Boromei (Karla Boromejského). Štola dosahovala celkové délky kolem 560 m a podle dochovaných záznamů a map na ni bylo šest světlíků a podsedala několik šachet. Asi ve 230 m od ústí štoly otevírala jedna se šachet ložisko krevele, 400 m od ústí byla další otevřená šachta. Vlastní magnetitové ložisko otvíraly nálezná šachta a asi 40 m na jih od ní těžná a vodotěžná šachta hluboká 55 m. Ložisko o maximální mocnosti asi 10 m, prostoupené většinou jitřními amfibolitovými žílami zčásti obsahujícími krevel, bylo otevřeno na pěti patrech o kromě něj bylo přibližná 300 m na jihojihovýchod odtud dobýváno z uvedené šachty a ze štoly ložisko krevele, o němž Herzberg předpokládal, že vznikl přeměnou magnetitu. Směr hlavního ložiska je přibližně Z-V, celkový úklon při horizontální délce cca 120 m je přibližně 18° (nepravidelný). Magnetit je relativně nejbohatší (40 – 50 % Fe) a nejčistší v místech s největší mocností. Tam, kde je ložisko stlačováno nebo se vykliňuje, je znečištění magnetitu značné a obsah Fe klesá pod 30 %.
Vedle toho uvedl von Hauer r. 1857 analýzu zdejšího magnetitu, která dala podle jeho zprávy výsledek 29,4 % Fe203.
Kdy byl důl založen, nemohlo být pro nepřístupnost části archivního materiálu zjištěno. Zdá se však, že to bylo nejdříve v 18. století, již vzhledem k tomu, že ložisko bylo proti ostatním v této oblasti v 1. polovině 19. století málo vyčerpáno. Podle knihy propůjček byly k němu propůjčeny nálezná jáma, 2 malé dolové míry a 8 lén. Teprve později v letech 1835 – 1834 k nim byly propůjčeny ještě další dvě velké dolové míry, z nichž vzniklo později dolové pole Isabella I. až VI. V sousedství pak vzniklo další dolové pole, sousedící s ním na jihu a jihozápadě, pod starým Fischer I. až IV.
Na počátku 19. století totiž ve třetím čtvrtletí roku 1800, byl důl vzat po delší přestávce do provozu a jako první krok k jeho otevření bylo přikročeno ke zmáhání staré dědičné štoly. V této práci se pokračovalo ještě v následujících letech, aby se umožnilo odvodnění partií nad úrovní štoly a jejich zpřístupnění. Pracovalo zde 3-5 mužů na zmáhání a roku 1803 na ražení obchůzky nebezpečných zavalených stařin, provoz však byl málo intenzivní. Již následujícího roku ve III. čtvrtletí roku 1804 byl důl dán do dolové lhůty, v níž byl držen až do let 1827 – 1828, kdy byly obnoveny práce na zmáhání dědičné štoly a otvírce nálomů. Tato činnost, která se do roku 1833 značně zintenzivnila, vedla ke zmíněným propůjčkám a většímu objemu těžby, trvajícím až do r. 1845.
V následujících letech, tj. po r. 1846, neznáme dobře výsledky těžby pro nepřístupnost archivního materiálu, všeobecně však můžeme sledovat úpadek po polovině století.
Podle statistik zde roku 1880 na 6 dolových mírách a 1 přebytku pracovali 2 dělníci, stejně i v letech 1885 a 1890. To znamená, že důl byl pouze udržován, aby nebyl prohlášen za uvolněný, roku 1900 nebyli na dole žádní zaměstnanci, pak však byl dán znovu do provozu a roku 1905 zde pracovalo 50 dělníků, roku 1912 8 dělníků, roku 1913 však byl opět mimo provoz.
