Ukončení těžby černého uhlí v Česku je uzavřením celé jedné epochy, která trvala bezmála čtvrt tisíciletí a vtiskla tvář krajině i lidem na Ostravsku a Karvinsku.
K 31. lednu 2026 skončila těžba v Dole ČSM ve Stonavě, posledním činném hlubinném černouhelném dole v České republice. Symbolický poslední vozík uhlí vyjel 4. února 2026 a definitivně tak uzavřel éru hlubinného dobývání černého uhlí v zemi. Tím se završila přibližně 250letá historie průmyslové těžby černého uhlí, na níž byla postavena industrializace regionu i velká část energetiky státu. Spolu s odstavením Dolu ČSM odchází z OKD stovky zaměstnanců, pro které je to nejen ekonomický zlom, ale i osobní předěl v životě.
Pro Moravskoslezský kraj je ukončení těžby mnohem víc než technický akt – je to konec světa, kde „šachta“ určovala rytmus dnů, rodinné tradice i způsob, jak lidé přemýšleli o práci, odvaze a solidaritě. Deset generací horníků tady „makalo do úmoru“, jak připomněli regionální představitelé, aby se jejich rodiny měly lépe a země měla energii, ocel a teplo. Hornictví se propsalo do nářečí, folkloru, symbolů, spolkového života i krajiny – od těžních věží přes haldy až po dělnické kolonie. Proto tenhle konec není klasická oslava; je to spíš tichý obřad za profesi, která si vždycky zakládala na hrdosti a soudržnosti.
Pro ty, kdo v revíru vyrostli, není uhlí jen „palivo“, ale kulisa dětství: hučení těžních strojů, světla na věžích, černý prach na pracovním oblečení otců a dědů. I když člověk nikdy nenastoupil do klece jako havíř, šachta byla všudypřítomná – v rodinných historkách, ve vzpomínkách na úrazy a nehody, v povědomí, že někde hluboko pod nohama se pracuje v jiném světě. Z odstupu let si mnozí uvědomují, že bez těch, kteří se denně spouštěli do hlubin, by část toho, co dnes bereme jako samozřejmost – světlo, teplo, infrastruktura moderního života – jednoduše neexistovala. Není proto divu, že při posledním vozíku se mísila hrdost, smutek i úzkost z toho, co bude dál.
Když utichnou těžní stroje a jámy se začnou zasypávat, nezmizí s nimi ani dědictví uhlí, ani zodpovědnost za pohornickou krajinu. Bývalé doly, důlní díla a technické areály se mění v předmět debat: co zbourat, co zachovat jako průmyslovou památku, co proměnit v muzeum, vzdělávací centrum nebo základ budoucích energetických a inovačních projektů. Revír stojí před úkolem přetavit hornickou minulost v novou identitu – v krajinu parků, montánní turistiky a inovací, která nezapírá, odkud vyrostla. Ať už se důlní areály či věže promění v tiché monumenty nebo živá centra, zůstane v nich otisk práce lidí, pro které bylo uhlí víc než surovina – bylo to řemeslo, osud, někdy i daň zaplacená vlastním zdravím či životem.
Ukončení těžby černého uhlí je konec kapitoly, která psala dějiny českého průmyslu i každodenního života celých regionů. Poslední vozík z Dolu ČSM je zároveň posledním řádkem knihy těžby černého uhlí v Česku. Ale ta kniha nezmizí, jen se přesouvá do paměti lidí, do muzeí, archivů a do krajiny, kde stopy člověka zůstanou ještě dlouho čitelné. Teď je na nás, abychom ten příběh uměli vyprávět dál tak, aby nezůstal jen nostalgickou vzpomínkou, ale stal se pevným základem pro to, co přijde po uhlí.
