Ve večerních hodinách 24. dubna 1968 zasahovaly pohotovostní jednotky HBZS v závodě 2 Dolu J. Fučík (Důl Hedvika) v Petřvaldě, kde došlo k vznícení oleje z hydraulické spojky vrchního pohonu TH 55 v porubu 4409.
Olej se po vytavení spojky OHS 420 rozstříkl na obě strany pohonu. Nad porubem byli v té době 2 horníci (obsluha zajišťovacího vrátku kombajnu KSV 33 a havíř z porubu). Po spatření plamenů ihned utíkali k telefonu a pak dále do čerstvých větrů. Předák porubu byl v té době asi 10 metrů pod vrchním pohonem a po spatření ohně ihned lezl porubem dolů, odvolal kombajnéra, který byl asi 30 m od místa požáru a oba pak unikali proti vtažným větrům, aniž by se pokusili o hašení (voda pro zkrápění na kombajnu stále tekla).
Hřeblový dopravník byl stále ještě v chodu a byl zastaven obsluhou, až když vylézali první lidé z porubu a řekli, že hoří vrchní pohon.
Revírník byl v té době ve spodním porubu. Na základě zprávy směnového předáka o rozsáhlém požáru pohonu byli lidé z obou porubů odvoláni do čerstvých větrů. Ještě před příchodem pohotovostních záchranářských jednotek byli k ohni vysláni inspekčním technikem 2 revírníci, kteří k požáru postupovali z výdušné strany. Protože nezjistili výskyt zplodin hoření ve větší míře a cítili jen zápach spáleného oleje, postupovali až k místu nehody, kde nakonec již žádný oheň nebyl.
Záchranáři pak již jen popráškovali okolí pohonu, zkropili vodou a zjistili, že nebezpečí nehrozí. Na místě požáru nalezli jen několik ohořelých kousků uhlí a opálené 4 dřevěné stojky, zabudované v bezprostřední blízkosti pohonu.
Pravděpodobnou příčinou vzniku požáru bylo zanesení prostoru mezi spojkou a krytem drtí, což vedlo k tření a rozžhavení bezprostředního okolí spojky. Dále bylo zjištěno, že byl uvolněn zajišťovací šroub spojky a docházelo tak k tření mezi litinovým tělesem krytu a hliníkovou spojkou. K nadměrnému zahřívání spojky došlo již v ranní směně, o čemž svědčila vzduchová hadice připevněná ke krytu spojky. Při vytavení spojky došlo k rozstříknutí oleje a k jeho rozptýlení právě stlačeným vzduchem, který měl spojku chladit.
Byla to vlastně jen šťastná shoda okolností, že nedošlo k dalšímu rozšíření požáru. To, že oheň nakonec sám vyhasl, nic neměnilo na neodpovědném přístupu zámečníků ranní i odpolední směny a právě tak i techniků a předáků. Důsledným plněním svých povinnosti mohli zabránit vzniku nehody. Stejně tak je zjevné, že předák odpolední směny mohl spolu s kombajnérem vlastními silami a bez ohrožení zdraví zabránit případným škodám aktivním zásahem.
