Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Průval kuřavky na Dole Emerán v Břežanech 4. července 1892

Průval kuřavky na Dole Emerán v Břežanech 4. července 1892

272
1

V pondělí na sv. Prokopa, dne 4. 7. 1892, asi v 19:45 h došlo na dole Emerán k průvalu kuřavky, který v podzemí uvěznil 5 horníků. Tři z nich byli ze zajetí písků osvobozeni až po 410 hodinách, 17. den nedobrovolného odříznutí od světa. Rekordní doba přežití postižených v krutých podmínkách podzemí si zaslouží, aby byla tato nehoda připomenuta i zde, byť její přesnější technická dokumentace dosud chybí.

Svatý Emerán

Důl Emerán založil v roce 1860 osecký klášter mezi Bílinou a obcí Břežánky. Později přešel do majetku Vídeňského průmyslového spolku a od roku 1886 do vlastnictví Mostecké uhelné společnosti, kdy již byl vybudován i důl Emerán II (zal. 1880). Tato společnost zakoupila od berlínské podnikatelky Weberové v roce 1889 i severněji položený důl Frieda (pozdější Amalia I), o kterém bude ještě zmínka.

Důl, otevřený 78 m hlubokou jámou, dobýval hlavní sloj o mohutnosti 13 až 16 m. Oba doly Emerán měly neupřesněný počet větrních jam a 26 odvodňovacích vrtů.

Dobývací metodou bylo obvyklé komorování na zával.

Průval

V severní části důlního pole bylo dobýváno několik výše položených komor (plánů). v této části dolu pracovalo v kritické směně 8 horníků. Dva z nich, Horák a Klouček, pracovali v komoře 521 a proti nim Makrlík a Šátek. Slapnička a Krumpos poddělávali asi 90 m vzdálenou komoru 510 a v ústí do této komory (mundlochu) se chystali k práci také dva bratři Černí. Byly (podle svědectví Makrlíka) tři čtvrti na osmou hodinu večerní.

Náhle Černí uslyšeli, jak asi 15 m od tohoto otvoru se plán ohazuje (praská, odsypává se uhlí). Zavolali na Horáka a Kloučka, kteří měli naloženo asi půl vozíku a vyšli, aby se od pohromy uchránili.

Klouček utíkal v tu stranu, co oba Černí, Horák na opačnou -vracel se pro kabát, kde v kapse měl 1 zlatý a 60 krejcarů. Klouček a oba Černí se zachránili, pro Horáka to bylo osudné.

V tom okamžiku přišel příval suchého písku, který vyplnil část otvoru do štreky, kde pracovali Šátek a Makrlík a byl tam i Horák.

Prchající tři horníci na ně ještě zavolali a nato se rychle vzdalovali. Za sebou slyšeli silný hukot. Horák, Makrlík a Šátek vzali své nástroje a co sebou měli a aby nemuseli překračovat sunoucí se písek, chtěli se dostat druhou stranou k hlavní štrece a k šachtě.

S ustrnutím však zpozorovali, že všechny východy jsou už zaneseny.

Slapnička a Krumpos na plánu 510 slyšeli silné rachocení, mysleli však, že kamarádi spouští naložený hunt na vedlejším bremzu (svážné). Slapnička se šel přesvědčit a zpozoroval v chodbě vodu a písek, který se sem hrnul. Běžel pro svého kamaráda a chtěli prchnout na 20 m vzdálenou výše ležící štreku.

Přes nahromaděný písek to však už nešlo a tak utekli zpět ke svému plánu. Byl již nejvyšší čas. Oba vylezli do šlicu, když přišel velký příval písku s vodou a vyplnil částečně vyrubaný plán. Tak zůstali vězet až nahoře v úzkém šlicu.

Oni tři horníci, Klouček a oba Černí, kteří se sami ještě včas zachránili, přiběhli bez dechu a rozčileni k nárazišti, kde vše sdělili právě službu konajícímu oberhajerovi. Ten ihned oznámil strašlivou událost správci dolu Buschovi.

Správce se šichtmistrem Neubauerem a štajgrem denní šichty sjeli ihned na místo události a počali pracovat na zachránění nešťastníků.“

Záchranné práce a první zachránění

Závodní Bush, směnmistr a důlní dozorce zjistili, že je přerušeno větrání a že v 500 m od místa neštěstí již žádné světlo nehoří. První starostí bylo uvést do pořádku větrání. V systému podvojných chodeb proto byla potmě postupně odstraňována peření ve spojovacích prorážkách a tak obnovován průchodní větrní proud. To již v podzemí přibývalo zachránců.

Když se horníci prohrabali částečně zaplněnou chodbou o 40 m dále, „shledali štreku až téměř do stropu pískem završenou“. Aby do tekutého písku nezapadali, položili prkna a vleže hrabali písek. v osmdesáti metrech však už byla chodba zcela zaplněná a další postup nebyl možný. Pokusili se proniknout výše položenou chodbou, ale i tam byl písek a prolézt tudy k místu neštěstí nebylo možné. Jak však voda z písku pomalu odtékala, písek pozvolna sedal a zachránci usoudili, že po určité době se mezera mezi stropem a pískem zvětší.

Na okamžitou záchranu však nebylo ani pomyšlení.

Začali tedy s vyklízením písku. Písek nakládali do vozů a vyváželi z dolu. Tento postup byl ale zdlouhavý. Aby projel vůz, museli písek odtěžit v celém profilu chodby, jenže písek neustále stékal ze stran až do kolejiště.

Mezitím se z hořejší chodby začala razit nová prorážka (také ji neznámý uvádí jako „šlic“, tedy zásek) zaměřená tak, aby pronikla do komory č. 510. Podle výpovědi zachráněných bylo totiž pravděpodobné, že Slapnička a Krumpos v komoře zůstali a „pakli jen poněkud přítomnost ducha podrželi, každopádně utekli do šlicu, kde se dosud zdržují“. Tato úvaha se ukázala jako správná, neboť „když bylo na horním šlicu asi 6 hodin pracováno, ozvalo se naproti temné klepání. To bylo znamením, že oba hledaní žijí a že výpočet byl správný. S dvojnásobným namáháním a radostně pak pokračovala práce. Čím dál šlic postupoval, tím zřetelněji bylo slyšet znamení.“

Poslední dva metry provrtali, aby otvorem pronikl čerstvý vzduch. Oba uvěznění horníci byli po 32 hodinách konečně vysvobozeni. „Již bylo připraveno víno, které bylo podáno oběma šťastně z hrobu zachráněným. Zároveň se ukázalo, že nešťastníci pražádné jiné pohromy neutrpěli, jen vzduch jim chyběl.“ Dojemné bylo shledání s bratrem Slapničky, který „s pravým pohrdáním životem při pracích zachraňovacích se zúčastnil a nad ostatní vynikal. Maje ruce od práce krví zbrocené, vyslovil se, že z místa se nehne, dokud bratr jeho zachráněn nebude, i kdyby snad sám při tom zahynouti měl. Když se oba bratři objímali, nezůstalo žádné oko bez slz“

Směr komora 521

V dolní chodbě, povzbuzeni úspěchem, s ještě větší pílí pracovali dělníci a s nimi i úředníci. Třetí den začalo ze stropu chodby do písku vytékat velké množství vody – téměř 1 m3 za minutu – „a s přívalem vody šly i plyny, které provětrávání ohrožovaly. K provětrávání musel být vytvořen zvláštní větrací průduch“. Přestože už nikdo nedoufal, že by zavalení horníci byli ještě naživu „bylo nepřetržitě dále pracováno, i kdyby se státi mělo, že by jen mrtvoly nešťastníků měly být zachráněny.

Ve 2 140 huntech se vyvezlo víc než 4 000 m3 písku. Denně bylo telefonicky informováno generální ředitelství Mostecké horní společnosti a c. k. Okresní hejtmanství v Teplicích. Vrchní báňský komisař dr. Gattnar během toho času sjel devětkrát dolů na místo neštěstí. Ale ani v odborných kruzích se už nevěřilo v možnost záchrany.

Ve čtvrtek, dne 21. července po 9. hodině večerní, když „zachraňovatelé své těžké dílo mlčky dále prováděli, zaslechli z dálky slabé volání o pomoc. Dali se na útěk, neboť se domýšleli, že slyší hlasy duchů zemřelých kamarádů.“ Jen chvilku však trvalo jejich zděšení. Již je máme – jásali s ozvěnou v neproniknutelné tmě. Vrhli se kupředu a již objímali schoulenou, bezvládnou, na kost vyhublou, však dosud dýchající živou postavu. Byl to Makrlík.

Makrlík, nejsilnější ze všech, z posledních sil se plazil 80 m daleko, aby svým zhrouceným kamarádům přinesl vodu – jediný prostředek výživy, který jim zůstal“. Tam zahlédl ve vodě odražený paprsek světla, zaslechl zachránce a zavolal o pomoc. Poslední konev vody už kamarádům nedonesl. Praštil jí o zem. Hned ho na nosítkách odnesli do důlní kanceláře.“

Během půl hodiny našli i zcela vysílené, polomrtvé Šátka a Horáka. Od průvalu uplynulo 410 hodin.

Když je pak našli a na nosítkách vynášeli přes dvůr plný lidí, vysílený Šátek mával kloboukem a mdlým hlasem volal: „Zdař Bůh“ a „Nazdar“. A nejvíc hladový Horák vytáhl třesoucí se rukou zachráněnou peněženku a volal na hostinského z hospody U cihelny: „Přinesou mi jeden párek!“

V místnosti, kam je umístili, pak prosil závodního lékaře, MUDr. Seifrta o cigáro, ale ten mu nevyhověl. Jako první občerstvení jim však dali víno. Pak je umyli a oblékli do čistého. Bylo půl jedné, začínal pátek 22. července 1892.

Z vyprávění zachráněných

Když se za několik dní pod pečlivým dohledem a při lékařem ordinované stravě alespoň trochu zotavili, vypravovali své zážitky. Jak jim hned při prvním nárazu písku zhasla světla, jak se k nim připojil Horák, který se vracel pro kabát s penězi. Zůstali v absolutní temnotě. S posledními zavlhlými zápalkami se jim podařilo rozsvítit jen malý „kukuč“, starý olejový kahan, ale ten hořel špatně, až úplně zhasl.

Když ještě měli dost sil, chtěli se pískem prohrabat ke štole vedoucí do sousedního dolu Frieda. V úplné tmě prohrabali 26 m, ale skončili v chodbě, kde jim voda sahala až po krk. Tam se málem utopil ze všech nejmenší Horák. Později bylo potvrzeno, že šli správným směrem. Dál to však nešlo a museli se vrátit na původní místo, kde už zůstali a oddali se svému osudu.

Tři krejcarové „bandury“ a dva malé krajíčky chleba, co měli v kapsách, jim dlouho nevydržely. Z hladu pak snědli Šátkův kožený řemen od kalhot, 2 pytlíky od tabáku a rozřezali i troubel Horákovy fajfky. Pak už jen pili vodu, která byla 80 m daleko a pro kterou se 3 – 4krát denně (podle jejich odhadu) po kolenou plazil Makrlík. Když už měli studené vody dost, pili i svoji moč. Na stolici byli jen jednou, první den po průvalu.

Po celýas leželi nebo seděli, v promočeném oděvu se třásli chladem. Neustále se ale snažili mezi sebou mluvit. Spát rozčilením a chladem nemohli, chvílemi jen dřímali. Jak dlouho tam byli, o tom se jen dohadovali. Zcela ztratili pojem o času. V jednu chvíli je dokonce Horák prosil, aby ho zabili. Dal jim nůž, aby mu přeřezali žíly.

Velkým štěstím bylo, že pro začátek měli dost vzduchu – asi 3 000 m3. Sleháváním písku pak mezerou u stropu začal proudit i čerstvý vzduch.

Po havárii

V pátek se nepracovalo, ředitelství dolu dalo všem volno, aby „všichni společně poděkovati mohli Bohu za zázračné zachránění svých druhů“. K tomu byla v děkanském kostele sloužena mše svatá. Až se pak tito tři šťastní ubožáci úplně pozdraví, bude za jejich přítomnosti odbýváno slavné Te Deum v bílinském chrámu Páně“

Ohromnou tragédií hrozící událost skončila dobře – a jak už to bývá mezi tvrdými chlapy – obrátila se v humor. Všem okolo se ulevilo.

Zachránění měli dobrou péči. Po dva dny dostávali každé 2 hodiny teplé mléko s koňakem, silnou polévku se suchary a na žízeň červené víno s piškoty. Od třetího dne pak dvě porce dušeného strouhaného hovězího masa. Rychle se zotavovali. Zranění žádná neměli, jen odřeniny od písku a ze zimy oteklé nohy a klouby. Trvale o ně pečovali dva ošetřovatelé z nemocnice.

Byli u nich příbuzní, navštěvovali je známí i neznámí, kamarádi i důlní úředníci, všichni jim přinášeli nějaké dary. Mezi prvními, kteří jim blahopřáli, byli vrchní inspektor Michálek, vrchní báňský komisař dr. Gattnar a správce dolu Busch. Přišel i centrální ředitel Bihl s chotí, který jim slíbil „přiměřený dar“. Všem byla vyplacena za celou denní i noční dobu pod zemí mzda a dostali příspěvek od nemocenské pokladny.

Vedle zachránců získal u lidí vděk i správce dolu Busch s důlním Neubauerem za řízení záchranných prací a nevšední péči o postižené. Méně sympatií si vysloužil centrální ředitel Bihl, který tři zachráněné vozil po dolech v Německu a ukazoval je v Porúří jako raritu.

Není se však co divit. Vždyť záchrana horníků po sedmnácti dnech byla v té době rekordním úspěchem v celosvětovém měřítku a zůstává mezi několika obdobnými dodnes.

Podle archivů v hornickém světě přežili v podzemí dolů déle pouze „trieze réchappés“, kteří se sami objevili v náraží dolu Méricourt v Courriéres dvacet dní po mohutné explozi v sobotu 10. 3. 1906 a zdálo se, že počet obětí katastrofy tak bude „jen“ 1 100 horníků. Avšak 4. dubna, 25 dní po katastrofálním výbuchu, si z dolu o klec zazvonil poslední přeživší P. Brenton.

1 komentář

  1. Důl Emeran byl vždy v Břežánkách u Bíliny .
    Fárání mančaftu zde skončilo po po 2.sv.válce
    Následně byl spojen s původně Dolem Masaryk,přejmenovaným po 48. roce na Stalingrad – Mír.
    Všechno skončilo vytěžením povrchovým dolem dnes „Bílina“
    Dnes je zde asi výsypka povrchového dolu.
    Bydlel jsem do 18 roků jeden kilometr od Emeranu

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.