Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Výbuch na Dole Doubrava 12. února 1949

Výbuch na Dole Doubrava 12. února 1949

2253
1
Dul-Doubrava-01

Důl DoubravaJednou z podstatných příčin zhoršení situace bezpečnosti práce v dolech ostravsko-karvinského revíru ihned po skončení 2. světové války byl tlak vrcholných stranických a vládních orgánů na zvyšování těžby uhlí, znásobený nedostatkem pracovních sil i nedostatkem kvalifikovaných techniků. Přitom byly všechny doly po bezohledném rabování za okupace v neutěšeném stavu.

Po válce zůstaly doly bez německých inženýrů a do vedení dolů se dostali mnohde mladí lidé bez větších zkušeností a bez technické praxe, jejichž vysokoškolské vzdělání mohlo započít až po osvobození. Mnozí dokončili své vzdělání ve zkrácených termínech.

Bezpečnostní techniku pro měření metanu představovaly pouze tradiční benzinové větérky a laboratorní stanovení bylo prakticky založeno na technice z dvacátých let.

Vedení větrů a řešení větrních sítí byly na empirickém základě (dnes bychom řekli metodou pokus/omyl) a znalost problematiky diagonálních spojení, kdy se může směr proudění větrů zvrátit i poměrně malými změnami odporů v jednotlivých větvích, byla minimální. Neexistovala degazace, o tvorbě metanových vrstev nikdo nevěděl.

Báňská záchranná služba byla sice dobře organizována (zejména ve východní části revíru), ale byla chudobně vybavena. Ústřední záchranná stanice v Lazech neměla žádnou pohotovost, ale zde i na závodech byl tým zkušených mechaniků.

PRVNÍ VÝBUCH

V kritické noční směně pracovalo v oblasti porubu vedeného do pole ve sloji Hubert dvaatřicet osob, které byly zaměstnány překládáním dopravníku, různými údržbářskými a opravářskými pracemi a dopravou materiálu k šibíku č. 8.

V 3:45 byli někteří zastiženi na pracovišti, někteří již na cestě 7. pracoviště. Pět pracovníků bez zranění a také 8 vážně poraněných se zachránilo únikem na povrch bez cizí pomoci. Na místě nehody zůstalo 19 mrtvých.

Po výbuchu byla celá osádka dolu odvolána na povrch.

Asi po 30 minutách došlo k dalšímu výbuchu, který dostihl ještě dva unikající poraněné ze sloje Hubert. V té době již postupovali čtyři technici k postiženému porubu. Ve vzdálenosti 80 m od spodní úvrati porubu zjistili vysokou teplotu ovzduší a na indikační lampě naměřili koncentraci metanu přes 3 % (plamen se prodlužoval až do ochranného koše). Na tomto místě také nalezli první dvě oběti.

K dalšímu výbuchu došlo ještě v 7:45 a pak v 15:00 hodin. To svědčilo o tom, že již po prvním výbuchu vznikl v porubu požár, pravděpodobně zapálením metanového fukače či zbytků dřeva nebo dřevěné výztuže.

Příčina vzniku prvního výbuchu nikdy zjištěna nebyla.

Na pouhých dohadech zůstaly jako možnosti iniciace metano-vzdušné směsi od plamene benzínové lampy, vzplanutí zapařeného uhlí a ani možnost zapálení cigarety nebyla vyloučena.

Možnost vzniku mechanické jiskry při pádu horniny s vysokým obsahem SiO: buď na kovový předmět. nebo na pískovec s obsahem křemene či pyritu tenkrát ještě nebyla ani teoreticky, ani prakticky prokázána. Později však takové příčiny byly ve světovém uhelném hornictví zjištěny a dokázány.

V NEDĚLI POTÉ

V sobotu, po ustálení obsahu metanu v celkovém výdušném větrním proudu na výdušných jámách na hodnotách do 0,7 % a obsahu CO na 0,09 % započaly práce na uzavření požářiště v širším okruhu sedmi hrázemi. Avšak po posledním výbuchu v sobotu odpoledne byl sjezd do dolu zcela zakázán a byly lak přerušeny i přípravné práce k uzavírání postižené části dolu.

Za velmi napjaté situace, kdy do řízení akce zasahovalo mnoho osob zastupujících různé politické a hospodářské instituce, se přihlásila četa Ing. Alexandra Kanczuckého, která se chtěla pokusit z ryze morálních pohnutek za všech okolností vynést alespoň ty dva mrtvé kamarády, jejichž přesnou polohu znal z nočního fárání jeden z členů čety dobrovolníků, naddůlní Kunčický.

Četa sfárala do dolu v 11:00 po důkladných bezpečnostních instrukcích. Četa postupovala s dvouhodinovými dýchacími přístroji (jiné ještě nebyly) z vtažné strany po čerstvých větrech a jako indikátor metanu měli benzínovou větérku (také indikace metanu jiným způsobem nebyla ještě ve světě známa).

Po sfárání čety na 8. patro náhle vyrazil v 11:35 z vtažné jámy Bettina prach a na výdušné jámě byl zaznamenán na grafu depresiometru silný tlakový náraz. Z jámy se vyvalil hustý černý dým. Kolem 14. hodiny začaly z difuzoru ventilátoru šlehat plameny.

Tento jev se podařilo vysvětlit až po zpřístupnění 7. patra v únoru 1950, tedy rok po katastrofě. U skipového těžení byl odsáván jemný uhelný prach a ten byl uskladňován v papírových pytlích po 50 kg poblíž náraží šibíku. Podle záznamů zde mělo být uskladněno 850 pytlů, tedy přes 40 tun prachového letku. Jeden ze silnějších výbuchů zřejmě rozmetal toto množství do profilu chodby. Prachové mračno muselo mít koncentraci nad hranicí výbušnosti uhelného prachu. Výbuch se sice touto neobvyklou prachovou uzávěrou utlumil, ale výbuchem zahřátý uhelný prach se nad výdušnou jámou při styku se vzduchem vznítil. Paradoxní působení zvířeného uhelného prachu tak zabránilo obdobné devastaci povrchových objektů, k jakému došlo o 25 let dříve na Dole Gabriela, rovněž v OKR.

Situace po nedělním výbuchu vedla k rozhodnutí uzavřít celý důl na ohlubních všech jam poklopy. V neděli 20. února byly v 13:25 všechny jámy na poklopech uzavřeny a poklopy byly utěsněny slínem a nadsypány pískem.

PŘÍČINY VÝBUCHU 13. ÚNORA 1949

Příčinu výbuchu, při němž zahynula čela záchranářů, se spolehlivě zjistit nepodařilo.

Těla mrtvých byla vyproštěna až 2. dubna 1950. Celá četa byla nalezena pohromadě 840 m od jámy na kříži překopu ve sloji Jaroslav ve změti důlního dřeva. Přístroje neměli nasazené, byli bez známek popálenin, ale měli rozdrcené lebky. Výbuchem byli zjevně překvapeni za chůze a smrt nastala mechanickým působením vzdušné rázové vlny okamžitě.

Pro vysvětlení nešli vyšetřovatelé daleko. Nejjednodušší byl verdikt, že záchranáři postupovali jinak než jim uložila havarijní komise a manipulovali s benzínovou lampou, což jim rovněž bylo zakázáno.

Ani později však, žel, nebylo zkoumáno ve světle modernějších vědeckých a výzkumných poznatků (případně i modelováním) jak se vlastně mohlo měnit proudění větrů v diagonálním zapojení postiženého porubu ve větrní síti. Zde mohlo kdykoliv dojít k zapálení metanovzdušné směsi na hořícím materiálu, ať již byl jakýkoliv.

Naproti tomu lze z rozboru větrní sítě zcela vyloučit, že by se výbušná směs metanu se vzduchem mohla dostat proti směru proudění větrů do míst, kde byla v té době postižená četa Ing. Kanczuckého. Navíc nebyly v těchto místech a bezprostředním okolí nalezeny stopy působeni plamene (teploty přes 1000 °C).

NUTNÉ INTERMEZZO

Události na Doubravě se zapsaly do hornické historie nejen svými tragickými následky, ale také deformacemi našeho společenského a politického života v období padesátých let. Vykonstruovanými obviněními po vzoru smutně proslulých „šachtinských procesů“ došlo málem k justičním vraždám. K výkonu dvou rozsudků smrti naštěstí nedošlo, ale všichni obvinění tehdy nesmírně trpěli psychicky i fyzicky.

K zproštění viny všech odsouzených došlo až v rehabilitačním procesu v roce 1966.

Bohužel došlo k některým omylům i po roce 1989, kdy se opakovala snaha některých historiků svalovat vinu za vznik posledního výbuchu metanu a uhelného prachu, který vedl k uzavření Doubravy až na povrchu, na báňské záchranáře z čety dobrovolníků. Výbuch prý způsobili tím, že „proti zákazu havarijní komise brali na důl jako indikátor metanu benzínovou bezpečnostní lampu“. A tak i v moderní době bylo akceptováno zavrženíhodné svalování viny na mrtvé oběti, které se již bránit nemohou.

ZÁVĚREM

Pro báňské záchranářství se akce Doubrava stala navždy historickým pojmem. Otvírka uzavřeného dolu byla školou teorie, techniky a taktiky vedení záchranářských prací v krajně těžkých a nebezpečných podmínkách.

Ve své době byl způsob vedení otvírky dolu uzavřeného pro požár poklopy na povrchu světovou zvláštnosti.

K zabezpečení ihned připravovaných otvírkových prací a k jejich urychlení navrhl tehdejší ředitel Ing. Arthur Kanczucký použití plynného dusíku vyráběného přímo na povrchu postiženého dolu na zařízení se systémem Linde. Pro tento účel bylo získáno starší zařízení typu Claude z dusíkáren v Ostravě-Mariánských Horách a bylo instalováno ve strojovně kompresorů. Poháněno bylo stlačeným vzduchem.

První záchranné čely sjely do uzavřeného dolu jámou Bettina po odstranění těsných poklopů 12. září 1949 a následovaly těžké záchranářské akce, aby mohlo být právě po roce, tedy 12. září 1950, dosaženo prvního průchodního větrního proudu.

Za celou dobu zmáhacích prací nedošlo k vážnému zranění záchranáře ani k závažnější závadě na dýchací technice. Pouze v několika případech došlo k zemdlení z přehřátí nebo k předčasnému ukončení zásahu pro závadu na přístroji. V pěti případech si museli záchranáři v akci přístroj vyměnit za záložní. Na všech přístupových cestách byly rozvěšeny záložní kyslíkové láhve. Ty si záchranáři bezpečně měnili v zásahu, tak jak k tomu byli vycvičeni. Důvodem byla zvýšená spotřeba kyslíku buď záchranářem s větším dechovým objemem, nebo častým ochlazováním okruhu přídavkovým ventilem.

Akce byla tvrdou školou pro celý revír, neboť se zde spolu se záchranáři vystřídali prakticky všichni provozní inženýři a převážná část důlních techniků, kteří vesměs byli zařazeni jako četaři záchranářských čet.

Ze zkušeností získaných tehdy na Doubravě čerpali zakladatelé stálých záchranářských sborů, jejich pokračovatelé a vlastně se z nich poučíme i dnes.

MALÁ STATISTIKA

Plynný dusík byl vpouštěn do dolu od 8. 8. 1949 do 12. 9. 1950. Za tuto dobu byly do uzavřeného dolu vpuštěny 5 056 644 krychlové metry plynného dusíku o čistotě 99.5 %. V denním průměru byly dosahovány výkony 16 až 17 tisíc kubíků, což představuje průměrnou úctyhodnou dodávku více než 11 m3 za minutu.

Za období od 28. 8. 1949 do 11. 9. 1950 bylo v dýchacích přístrojích odpracováno 161 704 hodin. Pro první akce dodala urychleně 100 pohlcovačů firma Dräger, pak dodala firma MEVA Chotěboř přes 35 tisíc pohlcovačů a přes 45 tisíc pohlcovačů si přeplňovali pracovníci Dolu Doubrava sami směsí 10 % KOH a 90 % NaOH z chemičky v Ústí nad Labem.

Z dolu bylo ve vozech, stabilizovaných v těžních klecích, vyčerpáno na povrch přes 66 tisíc krychlových metrů vody.

V dole bylo v dýchacích přístrojích vyzmáháno 640 m důlních děl.

Profáráno a zajištěno proti zavalení bylo okolo 6 000 m. Nejdelší trasa byla vedena na místo vzdálené od jámy 1500 m.

Bylo postaveno 28 zděných hrází a jedna propusť na 7. patře v celkovém objemu 350 m3 zdiva. Dřevěných peření potažených dehtovanou lepenkou bylo zhotoveno 13 s celkovou plochou 180 m2.

1 komentář

  1. Velice si cením upřímnosti a jisté statečnosti autora článku, zejména tam kde se zmiňuje o záměrném falšování příčin havárií, jak to bylo běžné za komunizmu, kdy bylo nutno chránit především politicky dobře zapsané soudruhy, i když jejich diletantství a nedbalost byla často hlavní příčinou neštěstí.
    A potvruji plnou pravdu článku i v tom, že tyto zárněrně lživá obvinění obětí se táhnou dodnes a naši presstituti omílají ty lži dodnes.
    To se týká zejména neštěstí na Dole Staříč, kde výbuch CH 4 zdemoloval přes 3 km důlních děl, prošel třemi SVO (!) a zahynulo 43 lidí; a to všechno měl způsobit jeden střelmistr v naprosto nedokázané střelbě v zaplynovaném předku.
    Aspoň tímto bych chtěl rehabilitovat památku střelmistra Londina, na něhož to bolšání všechno svalii, aby zakryli vlastní darebáctví.
    Zdař Bůh :

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..