V úterý dne 7. května 1985 byly v 9.55 hodin povolány výjezdové jednotky HBZS Ostrava na Důl Doubrava v Orlové, kde došlo k výbuchu v oblasti 37. sloje první kry. Dalších deset záchranných čet bylo povoláno z dolů OKR.
Při nehodě zahynulo 8 pracovníků. Tito byli ihned vyproštěni z dolu záchrannými četami. Bezprostředně po výbuchu vyfáralo ze zastižené oblasti 9 pracovníků, z nichž 8 bylo po poskytnutí lékařského ošetření propuštěno do domácího ošetřování. Jeden pracovník s lehkým úrazem byl ponechán v nemocnici.
K 17 pohřešovaným pracovníkům v zastižené oblasti se nepodařilo záchranným četám proniknout pro velký vývin kouřů, otevřený oheň, vysoké teploty a vysoké koncentrace CO ani z vtažné, ani z výdušné strany. Na vtažné straně narazila průzkumná četa na nahromadění materiálu přes celý průřez důlního díla a husté kouře s nulovou viditelností.
V kritické době pracovalo v dole 960 pracovníků, z toho v postižené oblasti 37. sloje, která byla uložena v hloubce 910 až 930 m pod povrchem, celkem 34 pracovníků. Na základě hlášení z dolu o silném tlakovém projevu na pracovištích ve 34. sloji bylo ihned odvoláno veškeré osazenstvo dolu pomocí aromatické merkaptanové signalizace.
Při výbuchu v postižené oblasti došlo ke vzniku vysoké koncentrace oxidu uhelnatého, přes 1 % a ke spotřebování veškerého kyslíku ze vzduchu s následným prudkým šířením požáru. Možnost přežití pohřešovaných 17 pracovníků za této situace byla zcela vyloučena.
Protože při pokusu o likvidaci požáru z vtažné strany docházelo k místním výbuchům a obrácením větrního proudu došlo ke zkratu k výdušnému šibíku s hustými černými kouři, nebylo možno vyloučit další exploze a šíření požáru. Proto dne 8. 5. 1985 bylo v ranní směně přistoupeno k dočasnému prostorovému uzavření havarované oblasti v širším okruhu třemi výbuchuvzdornými hrázemi H -1, H – 2 a H – 5 na úvodní straně a úplným zatopením spodku šibíku a přístupu do 37. sloje vodní zátkou jako hrází H – 3.
Výbuchuvzdorná izolace požářiště byla ukončena v první polovině odpolední směny dne 13. 5. 1985, když k možnému zásahu bylo také připraveno u hráze H -1 nasazení paroplynového generátoru GIG – 4.
Vzdálenosti pracovišť záchranářů od jámy se pohybovaly v rozmezí 1250 až 2100 m. Tato skutečnost si vyžádala maximální úsilí všech pracovníků zúčastněných na likvidaci následků tragické nehody.
V ranní směně dne 14. 5. 1985 byl obnoven provoz dolu s výjimkou uzavřené oblasti 37. sloje a pracovišť ve 33. a 34. sloji v první kře, která byla ovětrávána na výdušný šibík, který byl zprovozněn až v dalších dnech.
Další práce byly zaměřeny na zchlazování požářiště nepřetržitým zatápěním uzavřených důlních děl vodou. Současně se připravoval program postupného zužování uzavřeného prostoru a vyproštění těl 17 pohřešovaných horníků.
Záchranné čety i pracovníci, kteří řídili záchranné práce, usilovali s velkým nasazením a obětavostí o vyproštění postižených horníků a likvidaci této tragické události.
V roku 1987 a 1989.som pracoval na dole Doubrava.Pracoval som v 37sloji a prechadzal popri useku kde sa stalo nestastie.Clovek može byt v sile,ale pocit uzkosti citi.Tragedia ktora zanechala bolest.Cest ich pamiatke.
Jsem vyučen dulni zamečnik na Doubrave 1973-76 pracoval jsem na čelbe do roku 1984 takže jsem mel stesti nebot jsem robil v 37 sloji.Poznnal jsem vsechny co zahynuli.
Znám Důl Doubrava důvěrně. Vyučil jsem se pro něj jako důlní zámečník v roce 1977. Můj otec mi vlastně zachráníl život tím, že řekl ,,chlap, který nebyl na vojně není chlap“ a tak jsem narukoval. Po vyučení do nástupu na ZVS jsem pracoval v četě údržby pásů v přípravách. Po vojně jsem tam už nenastoupil. Spolužák Č.S. , který nastoupil do čety s předákem J.G. místo mě tam zůstal jako většina pracovníků údržby pásů na tomto pracovišti. Pamatuji jak se sloj č.37 rozfarávala, kdy jsem tam chodil do roku 1984 jako poruchový zámečník do předků na poruchy kombajnů. Dnes vím, že to bylo o fous. Všechny zahynulé horníky jsem osobně znal. Když jedu kolem již zlikvidované šachty kde jsem nechal 22 let svého života a kde zbyly jen panely po parkovišti je mi smutno, i kdyš je to již 32 let.
Vyučil jsem se na této šachtě jako mechanizátor od roku 1975 až 1978 taky jako v předešlém přízpěvku jsem šel na vojnu a pak se na šachtu vrátil.Šachta byla srdcovka,spoustu fajn kamarádú slušné peníze a kolektiv Milana Čapčíka ve kterém jsem pracoval jako zástupce předáka.A jak už to většinou bývá poznal jsem fajn babu od nás z Moravy a tak na její naléhání jsem ze šachty odešel,důvod největší byl narození syna.To bylo v březnu a v květnu šachta bouchla.Poznal jsem z 25 chlapú 22. Nejvíc mě mrzela smrt kamaráda který se se mnou vyučil – Kratochvíl tuším Milan.Nedávno jsem jel do Karviné služebně a jel přes Orlovou a Doubravu šok! Misto šachty louka a panely.Nevím jestli tam není nějaký památník nebo tabule že tam byla šachta Dúl Doubrava!!!
Rád vzpomínám Petr Tlach vedoucí řidič záchrané služby Uherský Brod,
On that day, May 7, 1985, almost 35 years ago, I was working together with my fellow coal miners (team Tomcik) on 9th story. First I heard the explosion followed by a few seconds later with air pressure wave. I immediately knew that something serious happened, and a few minutes later we can smell Merkaptan. We followed instruction of our supervisor and evacuated the place going through escape ways to lower 10th story and later to elevator, and finally up from 1,000 meters below the ground. This was my last days of working on Dul Doubrava (total 6 years), and next month I escaped (through former Yugoslavia) and within six months I started my new life in California (December 12, 1985).
I knew some of the miners who were killed, and personally Frantisek Weiss (rescue person) who lived in the same town as I did (Havirov). I have always admire the miners, although they might not have the best reputation. It’s too bad that only 8 bodies were recovered and 17 will be forever buried at the place of accidents. RIP
Old Friend