Metanová vrstva (jazyk) se může vytvořit u stěny jámy i v mokré výdušné jámě, kterou proudí 2 500 m3 větrů za minutu. Tuto skutečnost dokumentuje také nehoda, která naštěstí neskončila tragicky a k níž došlo na Dole Ludvík v Ostravě-Radvanicích 8. listopadu 1962 v odpolední směně. Nová výdušná jáma byla v této době v rekonstrukci a pracovníci výstavbové organizace OKD zde řezali nosníky otevřeným plamenem. Při tomto pálení došlo ve vzdálenosti 120 m pod místem řezání k zapálení metanu vystupujícího místně ze spáry v jámovém zdivu.
Hasební práce zapáleného vystupujícího metanu se prodloužily až na šest hodin. Záchranáři se pokoušeli uhasit plamen z protilehlého lezního oddělení tlakovou vodou. Bohužel plamen hořícího metanu se nepodařilo proudem vody srazit a uhasit a stále se modrý plamen honil po obvodu zdiva, které bylo stále ještě rozpálené. Když se mohlo přistoupit po přípravě dalších hasicích prostředků k soustředěnému hašení těžkou pěnou ze tří proudnic, zasáhl záchranář (dnes již nežijící Brunek Puzoň) při vytahování stříkající proudnice přes mřížovinu lezního oddělení zcela náhodně přesně místo výstupu metanu ze spáry a bylo po ohni.
Za celou dobu rekonstrukce se ve výdušných větrech mokré jámy nenaměřil obsah CH4 přes 0,2 %.
Po prošetření případu a při následné asanaci poškozeného zdiva bylo zjištěno, že se jednalo o výstup metanu jednak z rozdrcené uzavírací hráze na patře, které skončilo svou funkci za druhé světové války a ze spáry dodatečně postaveného jámového cihlového zdiva. Z této spáry byl vytahován depresí metan o koncentraci přes 30 %. Ten vytvářel podél jámového zdiva směrem po větrech metanovou vrstvu, která se zapálila padajícími okujemi při řezání nosníků plamenem. Těžko by žhavá jiskra od řezání mohla zapálit metan na vzdálenost 120 metrů v mokré jámě.
Aby mohly pokračovat v jámě další rekonstrukční práce s použitím otevřeného ohně, přistoupilo se k asanaci prostoru s výstupem CH4 zaplavením. Jámová výztuž se nad místem výstupu CH4 provrtala a přes vrt se z vyššího patra plavila zahuštěná směs popílku. Bohužel toto plavení naslepo nepřineslo očekávaný výsledek a popílek utíkal do stařin. Záchranáři si pomohli sami. Na návrh zkušeného Josefa Grabiece přimíchali do zahuštěné ho popílku spadané listí. Pepík si všiml, že vždy na podzim spadlé listí ucpalo všechny kanálové vpustě silnic tak dokonale, že voda do vpustí nepronikla. Díky této technologii se podařilo všechny volné prostory za jámovou výztuží v několika směnách vyplnit těsně popílkem.
Závěr
Případy zapálení metanových vrstev, respektive jazyků ve svislých dílech a přenesení plamene až do místa bodového výstupu metanu jsou známy nejen v ostravsko-kar-vinském revíru, ale také v jiných světových uhelných revírech. A jsou to vždy případy varující.
