Tento důlní podnik prošel určitým historickým vývojem, než se stal jedním z největších těžařských podniků na Plzeňsku. V roce 1860 byla založena několika těžaři společnost, která nesla název „Gewerkschacht Westböhmischer Bergbau und Hüttenverein” (Západočeský horní a hutní spolek) a byla schválena královským horním hejtmanstvím v Praze roku 1861. Ředitelem společnosti byl zvolen valnou hromadou Kajetán Bayer, v předsednické radě byli dále Adolf Otto z Heilbronu, Christián Friedrich Budenberg, Eduard Hallberg a náhradník Fridrich Jobst.
Na základě protokolu správní rady ve Vídni na příští valné hromadě byl znovu potvrzen do funkce ředitele Kajetán Bayer. Předsedou správní rady se stal Luis von Haber a novým členem správní rady Würtenbergische Vereinsbank, zastoupená dr. Karlem Steinerem. Hlavní řízení obchodu měla Vídeňská banka (Wiener Bank). Tato těžařská společnost, která nesla ve svém názvu „západočeská”, neměla ve své společnosti žádného Čecha. Jen Němci, bankovní kapitál a společníci z jiných států tvořili jádro společnosti. Tak tomu bylo i v budoucnu.
Není ničím potvrzeno, že by k tomuto akciovému spolku přistoupili členové bývalého Plzeňského uhelného těžařstva, které bylo založeno r. 1862 a jehož důlní majetek byl v obcích Chotěšov, Hoříkovice a Týnec. Těžařstvo bylo zrušeno usnesením předsednictva roku 1876. Předsedou této těžařské společnosti byl Angelo Croy z Chotěšova. Lze však předpokládat, že těžařstvo se spojilo v roce svého rozpuštění se Západočeským báňským akciovým spolkem.
Západočeský báňský akciový spolek (dále jen ZBAS) založený Vídeňskou bankou převzal začátkem roku 1875 veškerý důlní majetek těžařstva Westbohmischer Bergbau und Hüttenverein (Západočeský horní a hutní spolek). Roku 1889 převzal Mantovské těžařstvo. V roce 1896 koupil uhelné doly žacléřské (Fanna a Alžběta) za milión rakouských korun. V roce 1898 zakoupil ZBAS důlní majetek bratří Müllerů za 1 400 000 korun se šachtami Eliška a Julie a stal se majitelem všech žacléřských šachet.
Začal ihned s racionálnějším dobýváním v žacléřském revíru. ZBAS rozšiřoval akciový spolek dalšími koupěmi. V roce 1913 koupil důlní míry na Ratibořsku od Deutsch-Österr. Kohlenbergbauverein a v Horním Slezsku koupil od hraběte Larische důlní pozemky, kde založil důl Bedřich (Fridrich), uvedený do provozu 1916. ZBAS se zúčastňoval i dalšího podnikání v různých akciových společnostech. V roce 1908 založil společně s Drážďanskou bankou společnost Schaffhausenscher Deutsch Öster. Kohlenbergbauverein” v Berlíně jako odštěpný závod Těžařstvo Lippramsdorf, které těžilo v důlních mírách severně od Lippe.
Prvním dolem původního Západočeského horního a hutního spolku se stal důl Humboldt v Nýřanech, který byl hlouben v letech 1863 a do provozu uveden v roce 1865. Hloubka těžební jámy byla 149 m a výdušné jámy 110 m. Ta byla vzdálena od hlavní jámy 30 m. Na dole Humboldt byla tři patra. Byla zde také nýřanská sloj kanelového uhlí, které se vyrovnalo kvalitou nejlepšímu skotskému uhlí. Nýřanské sloje dosahovaly mocnosti od 60 cm do 1,20 m. Radnické sloje dosahovaly mocnosti přes 3 m. V roce 1866 byl spojen důl Humboldt závodní vlečkou s nýřanským nádražím. Později s výstavbou Ziglerova dolu byla vlečka prodloužena až na tento nově vybudovaný důl Blatnického těžařstva. Pozůstatky červených odvalových hald a velkých spečených kamenných škvár v místech, kde byl postaven lesnický a dřevařský závod, ukazují, kde stával důl Humboldt. Dodnes zde existuje hornická kolonie „Humboldtka”, která je obydlena hornickými důchodci nebo jejich rodinnými příslušníky.
V roce 1880 dosáhl Humboldt těžby 55 226 tun uhlí a v roce první velké masové stávky nýřanských horníků v roce 1882 55 179 tun. Na Humboldtu bylo zaměstnáno přes 600 horníků. Uhlí z tohoto dolu bylo vhodné pro výrobu koksu a svítiplynu, a proto byl o uhlí velký zájem v zahraničí: v Maďarsku, v jižním a severním Německu, v Itálii a Švýcarsku. Velké uplatnění našlo uhlí z Humboldtu samozřejmě i v Rakousku.
Druhým dolem tohoto báňského spolku byl Sulkovský důl, s jehož hloubením bylo započato v roce 1868. Těžba byla zahájena v roce 1872. Sulkovský důl byl v té době nejhlubší v západočeském révím. Hlavní jáma až k vodní jímce byla hluboká 252 m a výdušná jáma 232 m. V roce 1877 bylo na Sulkově postaveno 30 nových pecí na výrobu koksu. Těžba v roce 1880 činila 1 267 913q uhlí a v roce 1882 1 282 662 q uhlí. Pak tato těžařská společnost začala hloubit největší a nejhlubší důl v západočeském revíru, nazvaný Pomocný důl. Od Sulkovského dolu byl vzdálen 1260 metrů. Hloubka hlavní jámy až ke 4. patru činila 485 metrů a ve 374 metrech se nacházely nýřanské sloje s kanelovým uhlím. Pomocný důl byl prvním dolem nově vzniklého těžařského spolku, Západočeského báňského akciového spolku. Těžilo se tu výborné koksovatelné uhlí. Důl byl nejmoderněji vybaven. Uhlí z dolu Pomocného se vyváželo do jižního Německa a Rakouska. Oba doly, Sulkov a Pomocný, byly spojeny závodní vlečkou a vlečkou do Litic pak na železniční stanici na Valchu a na nýřanské nádraží. Zatímco Sulkov zaměstnával 600 havířů, na dole Pomocný bylo zaměstnáno 1100 horníků. V pozdějších letech dosahoval Pomocný roční těžby ve výši 190 000 až 200 000 tun vysoce kvalitního uhlí.
V roce 1879 doly ZBAS, Humboldt a Sulkov, těží téměř osminu celkové těžby v západočeském revíru. Centrální ředitelství ZBAS bylo na Sulkově, v místech, kde se říkalo „Na fidláku”, stojí tam kulturní dům. V roce 1880 se stává ZBAS v těžbě uhlí třetím těžařem v plzeňském revíru s těžbou 1 842 000 q uhlí.
Dalším dolem ZBAS byl důl Austrie v Mantově. S hloubením dolu bylo započato v roce 1889 a těžba byla zahájena v roce 1892. Hlavní jáma byla hluboká 250 m a výdušnou jámou byl již dříve založený důl Dittrich. Austrie byla nebezpečnou šachtou s výskytem třaskavého plynu. Aby bylo dosaženo lepšího větrání dolu, bylo použito bývalého dolu Hůrky, který založil dr. Lindheim již kolem roku 1856. I na tomto dole se těžilo výborné koksovatelné uhlí.
Pátým dolem v tak krátké době od vzniku ZBAS byl důl Bayer ve Vstiši (dříve Štich). S hloubením dolu bylo započato v roce 1893, první těžba byla zahájena 1895. Hloubka hlavní těžební jámy byla 452 metrů. I tento důl byl nebezpečným dolem, bohatým na výron třaskavých plynů. „Bayerka”, jak byla havíři nazývaná, vzhledem ke značným tektonickým poruchám, nesouměrnému uložení slojí a místy i malým mocnostem byla za 11 roků v roce 1904 uzavřena.
Kromě budovaných dolů kupoval ZBAS menší doly, které již dříve těžily. Byly to šachty Klára a Sinor. Posledním dolem, který hloubil ZBAS koncem 19. století, byl důl Austrie v Týnci, který byl zatím nejmodernějším dolem vůbec nejen v západočeském revíru, ale i v působnosti důlní činnosti ZBAS i mimo západočeský revír. S hloubením nové jámy se započalo v roce 1899 a do provozu byl důl v Týnci uveden v roce 1902. Hlavní jáma až k vodní jímce byla hluboká 421 m a jáma výdušná, zvaná Karlschacht (Karlovka), dosáhla hloubky 420 m. Dobývaly se tři sloje a také ohnivzdorný lupek výborné jakosti. Nejmenší mocnost uhelných slojí byla jeden metr a největší dosahovala v některých revírech přes 4 metry. Tento důl dosahoval největší těžby nejen v rámci důlní činnosti ZBAS, ale v celém revíru a také největších důlních výkonů kopáčů. V roce 1912 dosáhl asi 403 000 tun uhlí roční těžby.
Uhelné sloje byly dobývány modernější technologií. Kde bylo příznivé uložení slojí, dobývalo se uhlí stěnováním a jinde zase tzv. dovrchními zátinkami. (Tímto způsobem nebylo v té době v celém plzeňském revíru rubáno). Horníci již zde pracovali se vzduchovými šramačkami a vzduchovými sbíjecími kladivy (havířsky „pikhamer” nebo sbíječka). O pohon ventilátorů, separace a třídírny uhlí, dílen atd. jakož i důlních vrátků, čerpadel a podobně, konečně i k účelům osvětlovacím byla postavena vlastní elektrárna o 1000 k.
Posledním dolem ZBAS byl největší a nejmodernější Jubilejní důl (jinak také Austrie jubilejní) ve Zbůchu (bývalý důl Obránců míru). ZBAS se stal největším těžařem na Plzeňsku a zdálo by se, že horníci zaměstnaní na dolech této akciové společnosti, dosahovali výdělku mnohem snadněji, ale když budeme sledovat další jeho činnost, přesvědčíme se o opaku.
