V raných dobách počátku těžby uhlí metody odrážely úroveň současné (dobové) techniky. Množství vytěženého uhlí bylo nepatrné, tzv. “sedlácké jámy” (např. Měčířova těžba uhlí pro jeho výrobnu kyseliny sírové) byly vlastně jen mělké studny na výchozech slojí s krátkými rozvážkovými chodbami. Teprve na počátku 19. století se dobývací metody začínají systematicky měnit s příchodem vrchnostenské těžby a zvláště později s příchodem firmy J.D. Starck. Začínají se hloubit skutečné důlní jámy, úpadnice a dědičné štoly sloužící k odvodňování. Zdá se, že v začátcích dolování byly přejímány metody rudního hornictví. Aplikace zřejmě příbramských zkušeností na uhlí byla pak předávána dále. Zkušení pracovníci z Radnicka je přenášeli do rozvíjejícího se Plzeňska.
Nejdříve se dobývalo pouze nejkvalitnější uhlí ze střední části svrchní radnické sloje na Břasku. Po selských dolech se objevuje již systematická metoda, a tou je chodbicování. V literatuře se objevuje i název klínování, který je snad synonymický. Chodby čili orty byly nahoře užší, v základně 4-6 m široké. Výška záležela jednak na mocnosti sloje, dále na její kvalitě a především na poctu proplástků, ať už při počvě nebo u stropu. Obvykle činila 4-5 m, výjimečně 6-8 m, a to v nejmocnější partii sloje.
Chodby byly raženy plus-mínus paralelně, do 40. let 19. stol, více méně klasickou “selskou metodou”, teprve tehdy se objevují mapy s větším záběrem dolového pole a příčnými chodbami, které podstatně zvýšily výrubnost. Později se objevuje už měřické vedení chodbic, které jsou hustěji a paralelněji uspořádány. Přesto však zůstávaly mezi chodbicemi značné celíky (při příčných chodbách pak pilíře) nevydobyty, a to především z hlediska bezpečnosti práce. Poměrně značná výška chodeb byla umožněna velkou pevností uhlí a ručními metodami těžby bez použití střelné práce. Chodbice se nedřevily a přesto zůstaly neporušeny až do 70. let 20. století, kdy byly pozorovány na dole Matylda IV v břaské pánvi, o pevnosti uhlí svědčí zprávy o kapli vytesané v uhlí ve svrchní radnické sloji u Bašty v Břasích. Do této kaple se vcházelo po schodech rovněž vytesaných v uhlí. Údajně do ní chodil spolu s havíři na mše hrabě Šternberk. Kaple byla zlikvidována těžbou zřejmě v 50. letech 20. století.
Touto metodou zanechané pilíře se později nesystematicky a občasně dobývaly. Dělo se tak vlastně od I. světové války a potom zvláště v letech 1938-1945. O dole Terezie uvádí materiál RBÚ Plzeň v dubnu 1940, že se těží spodní radnická sloj o celkové mocnosti 9-12 m, která je značně porušena dřívějším dolováním, tj. chodbicováním ve spodní a svrchní lávce, takže zůstaly jen malé pilířky mezi chodbám o šíři 4-5 m.
STOČES (1959) uvádí, že se všeobecně ponechávalo až do konce 19. stol. při počvě uhlí pod třetím proplástkem (“I. dekou”, proto se také objevuje název “spodkový kámen”) vrstva uhlí 80 až 140 cm mocná, místy i pod prvním proplástkem, tj. o mocnosti 150-270 cm. Tyto tzv. “spodky” byly pak teprve po mnoha letech a zvláště po 2. světové válce pod stařinami nebo pod základkou rubány, jako tzv. nízké nebo vysoké spodky. V chodbách se také ponechával neprodejný uhelný prach a mour, které se časem vzňaly a způsobily (kromě jiných důvodů, jako např. používaný otevřený oheň) důlní požáry, jež v pánvi hořely prakticky stále. Svědčí o tom četné zmínky v literatuře nebo velký oheň ve stařinách revíru Flora dolu Matylda IV a další. Likvidace nebo omezování těchto ohňů bylo řešeno zazdíváním větracích chodeb. Takto vymezené prostory se pak nazývaly žároviště (např. žároviště Zvonec v Hořowitz-saligerské společnosti v důlní míře Antonín) a jen zřídka byly tyto revíry znovu otevírány.
Chodbicováním se dosahovalo velmi malých výrubností, nicméně přesto se tato metoda udržela do poloviny 19. stol. Výrubnost činila 20-30 %, v mocnější sloji dokonce i méně. Je celkem logické, že touto metodou byla již ve výše uvedeném časovém údobí celá pánev “vytěžena”.
Proto se v pánvi nutně uplatnila nová metoda, která pocházela z rudného hornictví, tzv. příčné dobývání. Plně vyhovovala podmínkám pánve a po ní také dostala název břaská metoda.
Byla zavedena okolo r. 1860 a byla používána až do r. 1947 a i později s různými obměnami. Umožňovala rubat zbylé pilíře a plenty mezi chodbicemi, ovšem jen tam, kde to bylo z bezpečnostních důvodů možné. Tato metoda podstatně prodloužila životnost hlubinných dolů v pánvi. Používala se prakticky jen v břaské pánvi, protože byla vhodná pro mocnou sloj, jakou byla svrchní radnická. V podstatě šlo o metodu etážového lávkování – pilířování – ve vzestupném pořádku se suchou, později též s mokrou základkou.
Sloj se rozdělovala do 4-5 plástů, podle její mocnosti. Byly používány termíny plást, lávka, etáž. Rovněž se provádělo dělení podle význačných slojových proplástků (“první deka” « “spodkový kámen”, “valiska”, “flícka”, “stropový kámen”). Nejprve se vyrubala spodní část (I. etáž), vzniklý prostor se zaplnil jalovinou, až na ní mohli stát havíři a pak se postupně pokračovalo až i do V. etáže, ke stropu sloje. Výška jednotlivých etáží byla obvykle 2 m. Metoda to však byla velmi pracná, především u přípravných prací. Pro základku bylo třeba velkého množství zavážkového materiálu, který se získával z tzv. zavážkových odklizů, jež se proto objevuji vedle těžebních odklizů při okrajích břaské pánve a i ve středné hluboké části pánve. Při jmenování od severu k jihu byly to: Františka, Liewald, Bartoloměj, Terezie, zavážkové odklizy svatojiřské a Florentina. Není jisté, zda se pro základku používal nadložní materiál z těžebních odklizů.
Obměnou břaské metody pro dobývání zvláště ve stařinách bylo lávkování v sestupném pořádku s umělým stropem, tzv. nová břaská metoda. Po vyrubání jednotlivých lávek (postup opačný než u břaské metody, shora dolů) se vzniklé prostory zaplavily mokrou základkou, obvykle popelem. Nová břaská metoda se v časovém sledu používala prakticky až do skončení hornické činnosti v břaské pánvi v r.1969.
Oběma metodami se dosahovalo vysoké výrubnosti, která se odhaduje na 60-80 %, STOČES (1959) uvádí 90 %. Zbylé, vahou nadloží se drtící uhlí, ponechané, tehdy neprodejné méně kvalitní partie, uhelná drť, mour a prach na spodku pilířů – to vše vedlo opět k častým požárům.
Dalším typickým rysem těžebních metod Břaska i jinde (Svinná, Mostiště) je povrchová těžba v odklizech. Ty byly v břaské pánvi od severu k jihu: Kristián, Barbora, Františka, Liewald, Eleonora, Kateřina, Cecílie, Vranovské odklizy (severní, východní a západní), Klement, Florentina a Vrbenský.
Touto metodou se začalo pracovat před 60. lety 19. stol., šlo však spíše o kombinovaný způsob hlubinné a povrchové těžby, jak o tom svědčí dochovalé fotografie a kresby.
Objektivní hodnocení povrchové těžby z hlediska výrubnosti je velmi obtížné. Dalo by se předpokládat, že výrubnost byla stoprocentní. Ale víme o ponechávání málo kvalitního uhlí, o nerubání tenkých vrstev uhlí mezi proplástky, stejně víme o zanechání mourů a uhelné drti. Moury byly těženy po r. 1945, a to úspěšně. Povrchovou těžbou zůstaly nedotčeny poměrně velké oblasti v pánvi, obvykle okrajové části odklizů, např. v letech 1957-1958 a znovu 1962-1964 byla úspěšně obnovena povrchová těžba na okraji bývalého lomu Klement.
Dobývací metodou, užívanou především k rubání spodní radnické sloje, bylo pilířování na zával. Tato metoda se pravděpodobně vyvinula z chodbicování a na Radnicku se objevila až těsně před 2. světovou válkou. Bylo to vlastně zátinkování, které se pak v různých variacích užívalo po 2. světové válce k dobývání obou radnických slojí. Výrubnost byla relativně vysoká, ale vůči celé mocnosti sloje již relativně nižší.
Stěnování na zával byla dobývací metoda, jež se používala k dobývání dřívější těžbou nedotčené sloje ve vejvanovské pánvi na dole Pokrok. Do revíru byla zavedena až v 70. letech a její pomocí se těžila svrchní i spodní radnická sloj. Většinou se používala ve spodní sloji. Výrubnost byla opět vysoká, ale ve vztahu k celé mocnosti sloje byla dána technickými možnostmi výztuže, která téměř nikdy nedosáhla celé geologické mocnosti sloje. Obyčejně se ve stropech spodní radnické sloje nechávala nekvalitní, málo mocná lávka, která byla ponechávána v závalu. Stěnování bylo používáno v hloubkách okolo 100 m. V závěru těžby na dole Pokrok se ZUD vrátily k chodbicování v ochranném pilíři dolu z titulu ochrany povrchu a povrchových objektů.
V r. 1954 byl zpracován v ZUD spolu s Ústavem pro výzkum a využití paliv Praha návrh na podzemní zplyňování. Pro realizaci pokusu byl vybrán důl Prokop ve Vejvanově, kde se těžila spodní radnická sloj místy až 6 m mocná. Jižním směrem od dolu Prokop zesilují některé proplástky tak, že dělí sloj do 2-3 lávek, které se dobývaly samostatně. Obvykle se svrchní lávka o mocností 0,7 m ponechávala nedotčená. Právě ta se měla zplynovat. K realizaci však nedošlo.
Hodnocení všech metod z hlediska výrubnosti je velice obtížné. Nejenom proto, že některé části pánve byly několikrát přetěženy, ale i proto, že v historických materiálech i v literatuře není jasné, zda byla výrubnost hodnocena ve vztahu k těžebnímu bloku (pak by la obvykle hodnocena jako vysoká), nebo k celé sloji. Vzhledem k celé sloji byla hodnocena jen u chodbicování, ale nikdy nebyla stoprocentní.
