Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Výbuch metanu na Dole Schoeller v Libušíně 29. listopadu 2001

Výbuch metanu na Dole Schoeller v Libušíně 29. listopadu 2001

676
0

Explozivní vyhoření metanovzdušné směsi, ke kterému došlo ve čtvrtek 29. listopadu 2001, si vyžádalo životy čtyř horníků a těžce zranilo další dva.

Havárie na Dole Schoeller v Libušíně – posledním činném hlubinném dole kladenského revíru, předznamenala definitivní ukončení těžby černého uhlí v tomto regionu.

Důl Schoeller

Hloubení jámy Schoeller bylo zahájeno 10. června 1899. Vlastnímu hloubení předcházel v roce 1896 průzkum pomocí vrtu, který v hloubce 495 m nafáral hlavní kladenskou sloj o mocnosti 10 metrů. K zajištění bezpečného odvodnění v průběhu hloubení jámy Schoeller, byl z dolu Jan v Libušině, vzdáleném 2,3 km, vyražen překop, který se prorazil do zmíněného vrtu.

Jáma byla pojmenována po svobodném pánu Gustavu Schoellerovi, členu představenstva vlastníka dolu Mirošovsko-libušínsko-svatoňovické společnosti.

Těžba zde byla zahájena 15. února 1902. Již v roce 1905 přešel důl do vlastnictví Pražsko-železářské společnosti. Po druhé světové válce došlo k znárodnění a následně byl v roce 1946 důl přejmenován na Důl Nejedlý, od roku 1990 byl závodem 1 Dolu Kladno.

Po havárii v listopadu 2001, která byla největší v celé historii tohoto dolu, bylo rozhodnuto o ukončení těžby.

Bohatá historie Dolu Schoeller tak zasahovala do tří století od konce 19. až do počátku 21. století.

V závěrečném období existence Dolu Schoeller měl dobývací prostor rozlohu 1 836 ha a bylo v něm vyvinuto 5 uhelných slojí. Hospodářsky nejvýznamnější uhelnou slojí byla hlavní kladenská sloj, která představovala základ využitelnosti zásob tohoto dolu. Průměrná mocnost uhelné sloje byla 3,62 m. Druhou nejvýznamnější slojí z hlediska objemu zásob, byla Dolínská sloj. Její průměrná mocnost byla 2,38 m. Černouhelné sloje byly dobývány stěnováním. Odtěžení rubaniny bylo prováděno pomocí hřeblových a pásových dopravníků. Po překopech byla doprava zajištěna pomocí důlních vozů a trolejových lokomotiv.

Větrní systém dolu Schoeller byl centrální a tvořila jej vtažná jáma Nejedlý III, hluboká 683 m a výdušná jáma Nejedlý I, hluboká 533 m. Vůči vtažné jámě byla situována centrálně ve vzdálenosti 91 m. Větrání dolu zajišťoval hlavní důlní ventilátor ARA 1600-2 se záložním pohonem. Z hlediska vývinu metanu byl Důl Schoeller zařazen jako důl neplynující. Poslední ověření plynodajnosti obou dolů před mimořádnou událostí bylo provedeno ve dnech 18. a 19. 3. 2000.

Před havárií

K havárii došlo při ražení chodby 4313 v hlavní kladenské sloji v 6. úseku v dobývacím poli Kačice.

Ražba byla zahájena 4. 10. 2001 z větrní základny 4296 v profilu 9,3 m2. Důlní dílo bylo až do staničení 245 m téměř horizontální. Od této kóty byla chodba ražena dovrchně se stoupáním 10°, a to až do staničení 281 m, kterého docílila v den havárie.

Ražená chodba byla větrána separátně sacím způsobem v kombinaci s pomocným foukacím větráním. Podle technologického postupu měl být hlavní separátní tah tvořen kovovými lutnami o průměru 500 mm s těsněním z nehořlavé koženky. Maximální vzdálenost lutnového řadu od čelby raženého důlního díla byla technologickým postupem stanovena na 10 m. Pro zajištění potřebného objemového průtoku větrů byly určeny ventilátory typu LVE 630. Odvětrávaná délka jedním ventilátorem byla stanovena na 150 m. Pro posílení větrání čelby bylo instalováno pomocné foukací větrání lutnovým tahem o průměru 300 mm, ve kterém byl zabudován ventilátor typu LVE 315. Vzdálenost konce luten pomocného foukacího větrání stanovila organizace technologickým postupem min. 5 m před ústím sacího větrání.

Tento systém separátního větrání měl zajistit objemový průtok větrů 3,8 m3.s-1 při rychlosti proudění větrů 0,3 m.s-1. Poslední kontrolu větrání v tomto díle provedl vedoucí větrání dne 29. 10. 2001 a zjistil, že objemový průtok činí 2,1 m3.s-1 při rychlosti větrů 0,25 m.s-1. Je zřejmé, že zjištěný stav již tehdy neodpovídal požadavkům stanoveným technologickým postupem.

Revírníkům bylo uloženo indikovat v každé polovině směny na přítomnost CO, CO, a CH4. Výsledky měření byli technici povinni hlásit dispečerovi a zaznamenávat je do knihy denního hlášení.

Osádka, která prováděla ražbu chodby 4313, sfárala v osudný den 29. 11. 2001 na 2. patro Dolu Schoeller asi ve 22. hodin a odjela vláčkem na základnu v blízkosti určeného pracoviště. Po přidělení práce a pokynů od revírníka odešla osádka tvořená předákem, kombajnérem, dvěma havíři a dvěma pomocníky určenými k obsluze pásových dopravníků na pracoviště – ražbu chodby 4313. Po cestě do čelby zůstali dva pomocní horníci na přesypech pásových dopravníků a zbývající čtyři členové osádky došli na pracoviště ražení někdy ve 23:00 až 23:10 h. Na čelbě si osádka odložila svrchní pracovní oděv, brašny, sebezáchranné přístroje a další osobní věci.

Explozivní vyhoření metanu

Krátce poté, ve 23:15 h, došlo k explozivnímu vznícení metanovzdušné směsi s následnou vzdušnou rázovou vlnou, která sice částečně rozvířila uhelný prach, avšak nezpůsobila jeho zapálení.

Vzdušná rázová vlna (VRV) byla nízké intenzity, protože se neprojevila na protivýbuchových uzávěrách, umístěných na vtažné a výdušné straně samostatného větrního oddělení a nezanechala na důlních dílech ani na zařízení žádné destruktivní následky. Podle propočtů byl přetlak na čele VRV menší než 100 kPa.

Důlní havárií byli smrtelně postiženi všichni čtyři členové osádky ražení. Podle výsledků pitvy byla bezprostřední příčinou smrti tří z nich otrava oxidem uhelnatým. V jejich krvi bylo pitvou zjištěno 36 až 55 % karboxyhaemoglobinu. Čtvrtý z osádky – kombajnér, který byl těžce zraněn, utrpěl rozsáhlé popáleniny I. a II. stupně na 90 % těla a po 68 dnech svým zraněním podlehl. Další dva horníci utrpěli těžká zranění.

Vyšetřování havárie

Vyšetřováním byly zjištěny zejména závažné nedostatky ve stavu ovětrávání ražené chodby. Situace byla následující:

• Konec sacího lutnového tahu o průměru 500 m v chodbě 4313 byl v době mimořádné události ve staničení 247 m, tedy 34 m od čelby raženého důlního díla. Protože podle technologického postupu byla největší přípustná vzdálenost mezi koncem luten a čelbou max. 10 m, je zřejmé, že účinnost sacího větrání byla výrazně snížena. Celková délka instalovaného lutnového tahu v době mimořádné události pro raženou chodbu 4313 byla 314 m. První ventilátor typu APXE 500 byl umístěn v chodbě 4296 10 m od začátku sacího lutnového tahu. Druhý ventilátor stejného typu byl umístěn ve staničení 40 m ražené chodby 4313 ve vzdálenosti 91,5 m od začátku lutnového tahu. K tomu je nutno ještě dodat, že podle technologického postupu měl být sací lutnový tah osazen výkonnějšími ventilátory typu LVE 630.
• Lutnový tah, původně zřejmě instalovaný pro foukací větrání z průchodního větrního proudu v chodbě 4296, nebyl po změně na sací větrání vyveden do výdušného průchodního proudu v chodbě 4294, takže docházelo k částečné recirkulaci větrů.
• Foukací ventilátor s lutnami o průměru 300 mm byl umístěn na vynášecím dopravníku razícího kombajnu AM 50, se kterým byl přemisťován. Skutečnost, že sací strana foukacího větrání byla od konce sacího separátního tahu vzdálena 18 m, způsobila situaci, kdy foukací větrání bylo zcela nefunkční a zhoršovalo situaci tím, že ovzduší na čelbě pouze vířilo. To zároveň vytvářelo zdání dobrého větrání.
• Předpoklady možného nahromadění metanu zvyšovaly i četné nadvýlomy, které nebyly v průběhu ražby řádně založeny.

Vyšetřovací komise prověřovala veškeré možné zdroje zapálení metanu – frikční jiskra, endogenní požár, práce s otevřeným ohněm, baterie digitálních hodinek, trhací práce, poškození důlního osobního svítidla, elektrické zařízení. Žádný z uvedených zdrojů, a to ani po odborných rozborech, nebylo možno určit jako zdroj iniciace.

Skutečnost, že při ohledání místa havárie byly na místě iniciace metanovzdušné směsi nalezeny kuřácké potřeby a zapalovač, však odůvodnila předpoklad, že k zapálení této směsi došlo při manipulaci s otevřeným ohněm – zapalovačem.

Havárie na Dole Schoeller je typickým případem neodpovědného počínání pracovníků, kteří porušením bezpečnostních předpisů a technologických postupů sami sobě zavinili smrtelná zranění.

Nebezpečí metanu bylo na Kladensku, a to s ohledem na geologické podmínky, výrazně nižší než v Ostravsko-karvinském revíru. To často vedlo k jeho podceňování a také k porušování zákazu kouření v dole. Ovšem metan, jako zákonitý produkt karbonizačního procesu, však při dobývání uhlí nikdy vyloučit nelze, a to ani v dolech zařazených jako neplynující.

Pocit nízké pravděpodobnosti nahromadění metanovzdušné směsi, v kontextu s porušením dalších povinností stanovených bezpečnostními předpisy a technologickými postupy, byl příčinou důlní havárie. Výbuch metanovzdušné směsi na Dole Schoeller dne 29. 11. 2001, který přivodil smrt čtyřem horníkům, je toho důkazem.

Důsledky havárie

Na základě výsledků vyšetřování této mimořádné události rozhodl dne 1. prosince 2001 Obvodní báňský úřad v Kladně o zařazení dolu do skupiny plynujících dolů.

Převybavení dolu podle bezpečnostních předpisů pro plynující doly bylo pro těžaře, s ohledem na uhelné zásoby, nerentabilní. Těžba na Dole Schoeller proto byla po sedmi měsících od havárie ukončena.

Poslední vůz uhlí, který byl z dolu vyvezen 29. června 2002, ukončil nejenom těžbu na tomto dole, ale jako poslední důl i slavnou historii nejstaršího černouhelného revíru v Čechách.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.