V dubnu 1970 je jmenován do funkce ředitele podniku ing. Pavel Gajdoš, který přebírá vedení podniku po J. Kopřivovi, řediteli s jehož jménem a týmem nejbližších spolupracovníků je spjato nelehké období budování Hořkovce a první stránky dějin n.p. ČLUZ.
V 70. letech se ještě krátce povrchově vytěžilo malé množství uhlí v lomu Filip (u Lubné) jako pomoc napjaté celostátní bilanci. Šlo opravdu o poslední uhlí v dějinách ČLUZ a zároveň i poslední uhlí na Rakovnicku. Tak prakticky v roce 1978 končí v celém okrese uhelná těžba. Za 200 let těžby uhlí byly jeho zásoby vyčerpány (tj. prakticky dobyvatelné zásoby z ekonomického hlediska). Poté hornická tradice již pokračovala (a dosud pokračuje) pouze těžbou žáruvzdorných surových lupků.
70. léta vynikala co do rozsahu na n.p. ČLUZ bouřlivou aktivitou ve výstavbě.
Na Raku došlo v těchto letech k rozsáhlý m rekonstrukcím a modernizaci. Důvodem bylo zastavení výstavby nedokončeného Raka II v prosinci 1968 (později Rako III – Lasselsberger). V srpnu 1973 se začalo s rekonstrukcí kotelny, byl rekonstruován generátor zajišťující generátorový plyn pro vytápění šachtové pece a výhrab vypálených lupků. Vyhloubením nové jámy 1. máj se zpřístupnily další zásoby surového lupku a jejím následným využitím jako hlavní výdušné jámy bylo zlepšeno větrání Dolu Rako. Vedle tradičního výpalu lupků se na Raku začal uplatňovat tzv. fluidní výpal (tzn. spalování s velkým přebytkem vzduchu ve fluidním reaktoru). Tento technologický proces umožnil vypalovat do té doby nevyužitelnou letnovou krupici (tj. zrno pod 20 mm, které bylo do té doby deponováno jako technologický odpad). Teplo vzniklé při fluidním výpalu bylo použito pro potřeby závodu. Produkt z fluidního spalování byl využíván k výrobě kanalizačního potrubí. Dále byla postavena (1977) nová hospodářská budova, v níž našla místo závodní kuchyně s jídelnou, praktický a zubní lékař a zasedací místnost. V letech 1976-1978 zde byla vybudována moderní třídírna páleného lupku, která přispěla ke zlepšení pracovního prostředí, nová dílenská hala a 1978 -80 zrekonstruovány koupelny a šatny. Pro zlepšení ekonomiky závodu a využití ložiska byl na výchozu karbonu v místě bývalého dolu Filip otevřen povrchový lom (v r. 1973) na surový lupek. V této lokalitě se povrchové těžily lupky poprvé. V konci 80. let byl lom dotěžen a následné zrekultivován.
Rozšířením dolu Pecínov se vyžádalo výstavbu nových důlních dílen (1977-79), které byly vybaveny novým zařízením na běžné opravy používané důlní mechanizace. V dílnách byla zřízena i „obrobna” (umístěny obráběcí stroje). Po dokončení drtírny opuky na Hořkovci byl od dubna 1974 expedován do cementáren spongilit (opuka), který býval nevyužitým nadložím a nyní ho šlo využít při výrobě cementu a v malém množství při výrobě stavebních izolačních hmot (minerální vata). Byla zároveň vybudována nová kotelna na topný olej, jejíž součástí byl 65 m vysoký komín – jedna z dominant závodu Hořkovec. Zároveň byl uveden do provozu (1977) šachtový předehřívač u rotační pece č. 1. S pomocí tohoto zařízení šlo vypalovat surový lupek s větším obsahem uhlíku, uspořila se energie a zároveň se zvýšil roční výpal lupku (asi o 15 000 t). Současně byly unifikovány pohony obou pecí tak, že byla možná plynulá regulace jejich otáček ve značně širokém rozsahu. Při plném využití kapacit obou rotačních pecí se podařilo vyrobit za rok 190 000 t páleného lupku.
Kromě toho byla přistavena zasedací místnost, vybudovány nové koupelny (pro lom i důl) a zdravotní středisko.
Další velkou investicí v historii podniku bylo vybudování Kulturně-společenského zařízení v Novém Strašecí, v němž byla závodní kuchyně a sál s přilehlými salonky pro 400 účastníků (později nazývané hotel DUO). Podnik jej poskytoval pro kulturní akce i MěNV Nové Strašecí a dalším organizacím ve městě. Díky tomuto zařízení a úzké spoluprací s Městským kulturním střediskem se značně rozšířil v Novém Strašecí kulturní život.
Postup těžebních prací velmi výrazně a dlouhodobě zasahoval do rázu krajiny. Za účelem udržení potřebného předstihu skrývky před těžebním řezem v ložisku nebylo vždy možné ukládat skrývkové hmoty do vnitřních výsypek, tedy do prostoru po vytěženém lupku. Proto byly zakládány vnější výsypky, které výrazně přesahovaly původní terén, takže výrazně měnily jeho vzhled. Typickými pozůstatky této činnosti je Pihýrova hora, výsypka Jermanovo pole a největší výsypka Babín. Pro úpravu výsypek byly v minulosti vypracovány a schvalovány plány rekultivace. Zemědělskou rekultivací se celkem úspěšně podařilo zrealizovat na výměře 15,2 ha na převážné části plochy vytěženého lomu Marjánka. Také lesnické rekultivace Pihýrovy hory na ploše 7 ha a Jermanova pole na ploše 18,2 háje možné považovat za zdařilé. Největší výsypka o celkové výměře 26 ha Babín – dostává i pres prvotní potíže s nepodařenou zemědělskou rekultivací podobu výrazného „lesního masivu”, který vytváří nový ráz krajiny. Péče o zahlazování následků hornické činnosti je běžnou součástí schválených Plánů otvírky, přípravy a dobývání. Je pod dohledem Státní báňské správy, ale i místních organu, k tomu ze zákona příslušných.
V těchto letech proběhla zároveň i dala etapa bytové výstavby. Šlo o nejrozsáhlejší výstavbu bytů v dějinách podniku.
V právní historii ČLUZ došlo v tomto období k několika významným změnám. ČLUZ – národní podnik byl ke dni 31.12. 1976 zrušen s tím, že od 1.1. 1977 se stal součástí Kamenouhelných dolů, koncernu Kladno, stal se tedy koncernovým podnikem. Ředitelem koncernového podniku nadále zůstal ing. Pavel Gajdoš. Velkou organizační změnou byla integrace k. p. ČLUZ a k. p. Ústřední dílny Pchery – od 1.1. 1979. Uvedený závod zabezpečoval výrobu, montáže a opravy důlních strojů a důlního zařízení v rámci koncernu KDK Kladno. Uvedený závod tvořil v podniku ČLUZ po integraci samostatný Závod ÚDS Rynholec s provozy Pchery a Rynholec. Spojením obou podniku se počet zaměstnanců zvětšil (oproti předešlému roku) zhruba o polovinu původního stavu ČLUZ. K 31. 12. 1982 pracovalo na k. p. ČLUZ 1 700 zaměstnanců (z toho 273 THP).
