Za 2. světové války, po čas leteckého bombardování závodu na výrobu syntetického benzínu Hydriawerke v Záluží u Mostu, používalo obyvatelstvo okolních vesnic hlubiny některých přilehlých dolů jako bezpečné protiletadlové kryty. Po vyhlášení náletu prostě sfárali do dolu a po odeznění nebezpečí opět vyfárali ven. Na Dole Alexander v Hrdlovce se sice intenzívně pracovalo na výstavbě protiletadlových krytů na povrchu, ale práce se zdržovaly dílem pro nedostatek materiálu, dílem pro nezájem českého obyvatelstva Hrdlovky. Ti přec jen za nejlepší kryt považovali svůj důl. O jak nebezpečný kryt ale šlo, ukázalo se teprve při náletu dne 24. srpna 1944, kdy bylo v jámě kromě osazenstva směny sfáráno ještě na 200 obyvatel dnes již zrušené obce.
Vždy, jakmile siréna na dole ohlásila nálet, otevřela se brána dokořán a na nádvoří se valil jako lavina houf lidí, mužů, žen i dětí všeho pohlaví. Všichni jako o závod běželi k vodní jámě, aby mohli co nejrychleji sfárat pod zem. Stejně tomu bylo i v osudný den, kdy se většina obyvatel po sjetí pod zem zdržovala v blízkosti vodní jámy. V tom uslyšeli od těžní jámy rachot a ti, kteří tam rychle běželi ještě viděli, jak se do jámy velkou rychlostí plazí jako had těžní lano, přeťaté jakoby ostrým nožem. Nebyl to však ostrý nůž, přetnutí lana způsobil na povrchu pád spojeneckého bombardéru B 17 sestřeleného 88 mm PL baterií v blízkosti dolu. Čtyřmotorové letadlo utrpělo zásah a ve velkých kruzích se snášelo k zemi. Pilot měl ještě čas klesání vyrovnat a pěti letcům se podařilo vyskočit padákem. Pak se letoun nekontrolovatelně zřítil na strojovnu těžního stroje, zničil budovu, poškodil těžní stroj a způsobil četné požáry v okolí pádu. Požár se přenesl i na hlavní rozvodnu a celý důl i s hlubinou se tak rázem ocitl v naprosté tmě. V dole po zhasnutí nastala mezi obyvateli nepopsatelná panika, děti a ženy křičely, ventilátory se zastavily a kouř z požáru na povrchu začal vnikat do dolu. Vnikání kouře bylo zabráněno uzavřením kouřových dveří u těžní jámy. Začaly však vzrušené hádky a diskuze při poradách, kudy obyvatele a osádku dolu vyvést do bezpečí. Protože na lezení 330 m hlubokou jamou po žebřících nebylo ani pomyšlení, nezbývalo jiné cesty, než svízelný pochod na neporušenou jámu Nelson VIII v lese nad Osekem, vzdálené bezmála 5 km. Situaci zhoršoval fakt, že jen každý desátý z lidí v podzemí měl u sebe lampu. Průvod měl projít starým neudržovaným a špatně větraným V. revírem, tzv. AB lanovkou až k úpadní chodbě, která směrem k Nelsonu stoupala až pod úhlem 40 stupňů, k šikmému výtahu. Byla to krušná cesta, s ženami a dětmi nesmírně obtížná. Zvlášť deprimujícím dojmem působilo neznámé prostředí, těsné prostory, pocit obrovské tíže 300 m nadloží a nesmírně obtížný pochod ve vedru, do nezvyklého stoupání nezajištěnými chodbami v téměř naprosté tmě. Cestou někteří omdleli a museli být neseni. Při tomto pochodu života, jak byla později obyvateli Hrdlovky tato cesta na vrchol Golgoty nazvána, se zvláštním způsobem vyznamenalo těch několik starých havířů, kteří se ujali role průvodců, zachránců a samaritánů zároveň. Jedině díky jejich rozvaze a citlivému přístupu ke svým spoluobčanům nedošlo k všeobecné panice, která by musela, vzhledem k nezvyklým podmínkám a psychické zátěži aktérů příběhu nejspíše skončit tragicky.
Od té doby se jediný obyvatel Hrdlovky a Nové Vsi neodvážil použít důl jako protiletecký kryt a až do konce války po vyhlášení leteckého poplachu utíkali raději do polí a blízkého oseckého lesa. Na celém případu, aby nebyl zas tak nekrvavý, je ještě zajímavá epizoda, při které přišel o život jeden německý důstojník, velitel PL útvaru na libkovickém návrší, poručík Koch. Po pádu letadla se totiž přišel podívat, jakou práci jeho svěřenci u skvělých 88 mm protiletadlových kanónů odvedli. Přitom došlo k výbuchu zápalných pum, kterými byl letoun naložen. I obyčejná lidská zvědavost si tentokrát vyžádala svojí krutou daň.
