Sled tragických událostí z přelomu minulého století v podkrušnohorském hnědouhelném revíru bezpochyby potvrzoval pravdivost různých pesimistických předpovědí, které jsou obvykle s příchodem nové éry spojovány. 19. září 1900 zahynulo na dole Frisch Glück v Duchcově 55 horníků. Neuplynuly ještě ani dva měsíce a následoval výbuch na dole Pluto v Litvínově 13. listopadu 1900, který nepřežilo dalších 18 obětí. Další důlní neštěstí měla vzápětí následovat…
Důl Jupiter v Komořanech zakoupila akciová společnost Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě od Těžařstva Germania v roce 1894. Nacházel se nedaleko železniční stanice Třebušice, na kterou byl napojen vlečkou, měl jednu těžní a dvě větrné jámy hluboké 26 a 42,5 m, těžební kapacita dolu činila zhruba 100 000 tun uhlí ročně.
Převládajícím způsobem dobývání bylo komorování, což mělo vzhledem k malému nadloží za následek tvoření hlubokých propadlin na povrchu, které se plnily vodou a hrozilo jejich protržení do důlních děl. Každoročně se opakujícími záplavami byly ohroženy všechny doly ležící v oblasti bývalého Komořanského jezera. K zabránění tohoto nebezpečí byla přijímána ze strany majitelů dolů různá opatření – z propadlin (pinek) byla odčerpávána voda a zasypávaly se popelem nebo jílem, budovaly se protipovodňové bezpečnostní hráze a v dole byla zavedena signalizace, která měla upozornit horníky na nebezpečí hrozící z povrchu. Jejich dodržování bylo pravidelně kontrolováno báňskými úřady- kýžený výsledek však nepřineslo – 8. května 1898 při průvalu vody do dolu Jupiter přišli o život dva horníci.
Podle inspekčních záznamů báňských úředníků osazenstvo dolu v roce 1900 čítalo 260 mužů, přičemž v každé směně jich fáralo 100, výkon za 24 hodin činil 600 tun a v provozu bylo 20 plánů (komor).
Zima roku 1902 byla sice mírná, ovšem bohatá na dešťové a sněhové srážky, které se opět hromadily v propadlinách nad porubním polem dolu. 14. ledna ve tři čtvrtě na dvanáct se náhle provalila voda do uhelných komor č. 411 a 412, Z osazenstva ranní směny zahynulo 43 mužů, včetně závodního Ing. Hermanna Bindera, naddůlního Franze Seemanna, poddůlního Franze Fiedlera a střelmistra Wilhelma Morawetze. Díky osobní statečnosti závodního se podařilo zachránit 74 mužů jámou Jupiter. Šest horníků se útěkovou chodbou, která byla zajištěna zděnou hrází a hrázovými dveřmi, dostalo do sousedního dolu Quido.
Hornopolicejní šetření konstatovalo dodržování všech nařízených bezpečnostních opatření ze strany závodu a jako příčinu neštěstí uvádí nevčasné varování mužstva signálním zařízením a tragickou řadu dalších okolností. Právě ono „nevčasné varování” se obecně kladlo za vinu závodnímu.
Situaci v dole nejlépe vystihuje svědectví zachráněného horníka uveřejněné v dobovém tisku: „Naddůlní Seemann zpozoroval, že komora je neklidná a vyrozuměl kancelář, že nechá vyfárat osazenstvo. Obě porubní komory měl stále na očích. Náhle začal být neklid komory velký. Rychle spustil poplašný signál v celém dole. Hned nato utíkali všichni z různých směrů k těžní kleci, byl to šílený útěk. Naše světla zhasínala větrem, který nastal průvalem. Následkem toho se panika ještě zvyšovala. Mnozí povalili ve tmě své kamarády, mnozí naráželi na hunty s takovou silou, že zůstali ležet. Pronikající voda vydávala uši drásající hluk. Na chodbě nám utíkal vstříc závodní, jehož lampa svítila. Vysoko ji zvedl, aby nezhasla od plynů, které se drží níže, a volal na nás: „Mládenci, rychle ke kleci. Koukejte, ať už jste venku. Musím ještě dál, abych vyvedl všechny. Je nejvyšší čas.”
To byla jeho poslední slova. Naskákali jsme jako smyslů zbavení do klece, drželo se nás tam jako veverky 10 – 12, jen abychom se dostali nahoru. Několikrát sjela klec nahoru a dolů, naposled zůstala uvězněna dole…”
Vyprošťování obětí bylo mimořádně obtížné, protože těžní jáma hluboká 75 m byla zaplavena do výšky 25 metrů. Nejdříve bylo nutno odčerpat vodu z propadlin, zasypat je a poté se mohlo začít s čištěním úplně zatopeného dolu. Teprve po několikaměsíční práci se podařilo všechny nešťastníky, až na jednoho, vytáhnout. Účast pozůstalým vyjádřil prostřednictvím okresního hejtmana i císař František Josef I. a věnoval jim dar ve výši 10 000 korun. Severočeská společnost vypravila na vlastní náklady pohřby obětem, každá vdova obdržela 240 a nezletilé dítě 40 korun jako odškodné, k tomu příspěvky od nemocenské pokladny a úrazového fondu. Přímé škody, které společnost utrpěla v souvislosti s neštěstím, byly odhadnuty na půl milionu korun, ztráty plynoucí ze zastavení provozu dolu v to nepočítaje.
Oběti důlního neštěstí na dole Jupiter, od kterého za dva roky v r. 2022 uplyne už 120 let, připomíná památník stojící na mosteckém hřbitově za budovou starého krematoria.
