Ty klády byly deset i patnáct metrů dlouhé a navíc často mokré. Někdo je šachtou tahal na drátě, jiný tlačil před sebou. Jaroslav Čihař smýkal stojky, jak se dalo. Pot mu stékal po pažích, po tváři i zádech a umouněný kluk byl úplně na dně. V roce 1953, kdy do podzemí sfáral na svou první šichtu, měl za sebou hornické učiliště, a tak už dobře věděl, jak se v Dole Dukla maká. Nejednou padl do postele rozhodnutý, že z hornictví uteče. A ostatních pět chlapců v jizbě na tom nebylo lépe. Budíčky, večerky, nástupy na práci, nástupy do učení, pochodování, drezura, kázeň. „Co slíbili, to jsme měli. Fešácké uniformy, jídlo i peníze,“ vzpomíná. „Nikdo nám ale neřekl, jak strašná to bude dřina.“
Více na: http://echo24.cz/a/ieW9B/peklo-v-dole-dukla-nejdrive-muselo-jet-uhli-horniky-nechali-zemrit
Zdroj: Echo24.cz
