Důl Jindřich byl založen v r. 1844 Heinrichem hr. Larisch-Mönnichem. Založení dolu bylo dáno započetím hloubení těžní jámy Jindřich, která zároveň sloužila jako jáma odvodňovací. Důl byl založen pro dobývání hlouběji uložených uhelných slojí, nacházejících se pod horizontem tehdy probíhajícího štolového dolování v severní části petřvaldské brachysynklinály, které navazovalo na dědičnou Martinskou štolu.

Důl Jindřich byl vůbec prvním hlubinným dolem, provozovaným v petřvaldské dílčí pánvi. Toto postavení si udržel až do náběhu těžby ze sousedního nového dolu Evžen, založeného roku 1862, se kterým byl později větrně a těžebně propojen a s nímž asi v r. 1880 splynul.

Důl Jindřich exploatoval uhelné sloje v severní a severozápadní části petřvaldské brachysynklinály.

Jeho součástí byla jáma zvaná Nálezná, která sloužila k přirozenému odvětrávání důlního pole a jež byla původně vyhloubena jako jáma kutací č. 1. Původně tato jáma po nálezu uhelné sloje, mocné 1,9 m, pojmenované později jako Evžen, sloužila při hloubce 50 m pro štolové dolování. Nakonec, po prohloubení na úroveň 2. patra dolu Jindřich v hloubce 97 m, sloužila k výše uvedenému účelu při hlubinném dolování. K tomuto účelu sloužila až do 80. let.

Obdobným způsobem sloužila pro větrání dolu Jindřich i větrní jáma Karel, která byla původně kutací jámou, potom sloužila pro větrání štolového dolu Jindřichovo štěstí. Pro účely větrání byla prohloubena až na 3. patro dolu Jindřich v hloubce 160 m.

Důl Jindřich, v části důlního pole, kde se překrýval se štolovým dolem Jindřichovo štěstí, byl napojen na jeho štolové patro v úrovni Martinské dědičné štoly, které bylo v hloubce 52 m. Toto patro bylo jeho patrem č. 1 a bylo označováno jako Martinské.

Na jámě Jindřich byl instalován v r. 1844 první parní stroj v petřvaldské dílčí pánvi, který sloužil střídavě pro těžbu uhlí a pro odvodňování. Stroj měl výkon 25 koňských sil. Zřejmě sloužil dlouhou dobu až do 90. let, kdy byl nahrazen výkonnějším parním strojem.

I když samotná jáma Jindřich měla 7. pater, byl důl Jindřich provozován jako samostatný jen po úroveň 4. patra v hloubce 195 m. Páté patro v hloubce 210 m bylo v polovině 80. let již společné s dolem Evžen, s nímž Důl Jindřich postupně splynul.

Po založení dolu Evžen v r. 1862 význam těžní jámy Jindřich a tím celého dolu klesal a to zejména pro velmi malou těžební kapacitu, takže se z ní nakonec stala pomocná těžební jednotka s přeměnou funkce na větrní jámu. Touto přeměnou zanikla původní funkce dolu a důl Jindřich tím de facto zaniknul a jáma Jindřich se stala funkční součástí dolu Evžen.

Na jámu Jindřich byl na počátku 80. let min. století zabudován ventilátor, typu Rittinger. Po větrní stránce její význam taktéž klesal, takže v r. 1897 byla považována jen za jámu rezervní. Nakonec došlo v r. 1928 ke zrušení tohoto díla jako jámy. Jáma byla od povrchu až po úroveň 6. patra, tj. do hloubky 305 m likvidována a zbývající 100 m úsek převzal úlohu větrního šibíku (slepá jáma), který byl likvidován v r. 1956.

Původ původního jména dolu Jindřich je zřejmý, byl odvozen od křestního jména zakladatele dolu. Asi na přelomu století byl název dolu změněn na jméno hrabě Deym, odvozeného od rodného příjmení manželky pozdějšího vlastníka dolu Marianne hr. Deymové. Na počátku Čs. republiky, která zrušila veškeré šlechtické tituly, muselo být slovo hrabě z označení jámy odstraněno. Pokud se týká vlastnických poměrů, patřilo důlní pole Jindřichovo štěstí I a II, v němž se hlubinný důl nacházel, nejprve do vlastnictví Heinricha hr. Larisch-Mönnicha, majorátního pána v Karviné. V r. 1859 byly larischovské doly rozděleny na dvě části – karvinská a petřvaldská. Karvinské důlní pole připadlo Johannu hr. Larisch-Mönnichovi a petřvaldské důlní pole Eugenu hr. Larisch-Mönnichovi. I když důlní majetek byl jmenovaným spravován od toho roku, byl jeho převod na něho zapsán do horní knihy až po rozhodnutí soudu. Po smrti Eugena hr. Larisch-Mönnicha bylo vlastnické právo rozděleno odkazovací listinou z 10. 9. 1886 na jeho dědice. Důlní pole pak bylo spravováno firmou Kamenouhelné doly Jindřichovo štěstí dědiců hr. Eugena Larisch-Mönnicha (Steinkohlenbergau der Graf Eugen Larisch- i Mönnichschen Erben Heinrichsglückzeche), a to z potřeby zajištění výkonu správy značně rozčleněného majetku na několik dědiců. Později byla tato firma dne 1. 7. 1897 přeměněna na akciovou společnost s názvem Ostravsko-karvinská montanní společnost, a.s.