Závod 2 ve Svinově vznikl jako samostatný závod v roce 1964, do té doby bylo těžení prováděno závodem 1. Jáma Svinov byla vyhloubena do úrovně 7. patra v roce 1955 a původně sloužila jako výdušná pro oblast 4. nového jižního oddělení.
Vznik nového závodu podnítila vzdálenost pracovišť od mateřského závodu a postupné přesouvání exploatace mimo původní, klasický dobývací prostor. Po vytyčení a pečlivém zvážení perspektivy bylo rozhodnuto umístit na novém závodě přípravné úseky, později si však rozšiřující se těžba v oblasti 4. nového jižního oddělení vynutila i přemístění úseků těžebních.
V roce 1969 byla provedena změna větrání a jáma Svinov se stala jámou vtažnou. Jako výdušná jáma pro závod 2 sloužila větrní jáma číslo 3. Po zahájení těžby v poli Oderský, o které byl rozšířen původní dobývací prostor, byla zahájena výstavba nové větrní jámy pro zajištění řádného odvětrávání tohoto pole.
Prohloubení jámy Svinov do úrovně 8. patra bylo dokončeno v roce 1974 a celková hloubka jámy tak byla 855 m. Tím byly závody 2 a 1 dopravně spojeny po 5., 6., 7. a 8. patře. Kámen z otvírkových a přípravných děl z oblasti závodu 2 byl těžen jámou Svinov, uhlí se dopravovalo lokomotivami v dole k haldovní těžní jámě číslo 3 a 4, respektive k pomocné těžní jámě, která byla opatřena skipovým těžním zařízením.
Úložní poměry závodu 2 byly podmíněny základní geologickou strukturou západních sedel. Na geologické stavbě se podílely zejména tři hlavní stratigrafické jednotky, a to spodní vrstvy hrušovské, vrstvy petřkovické a neproduktivní karbon, zastoupený vrstvami kulmskými.
Úklon vrstev v rámci závodu 2 měl velmi proměnlivý charakter a pohyboval se od 0 do 90 stupňů.
Karbonské vrstvy závodu 2 byly postiženy silnou tektonikou, jejímž výsledkem byla intenzívní deformace vrstev. Na tektonické stavbě se zúčastnily vrásové prvky a zlomové prvky, poklesy a přesmyky. V tektonické stavbě převládaly prvky vrásové nad zlomovými.
Téměř každá sloj má svůj systém tektonických poruch, naprosto odlišný od slojí nadložních a podložních. Některé sloje jsou prostoupeny četnými stlaky, které jsou neodvislé na průběhu tektonických poruch. Tyto stlaky se objevovaly naprosto nepředvídaně a způsobovaly v důsledku malé mocnosti nedobyvatelnost slojí.
Hlavní tektonické poruchy byly pojmenovány podle obcí, pod kterými se nacházejí, například Třebovická, Hošťálkovická, Lhotecká, Novoveská. Jako nejvýznačnější se jeví Sedlová porucha, která je souhrnem všech geologických nepravidelností. Mimo hlavních poruch probíhalo dobývacím prostorem velké množství větších i menších nepojmenovaných tektonických poruch, jež náhle vznikaly a opět náhle mizely bez jakékoliv vzájemné souvislosti.
Detritový vodonosný a plynonosný horizont byl jedním z hlavních zdrojů nebezpečí pro hornickou práci. Je uložen na povrchu produktivního karbonu v jižní části důlního pole, kam zabíhá od jihu ve formě svinovského a bedřišského výmolu. Oba výmoly jsou hydraulicky spojeny na jihu s bludovickou vymýtinou a na severu jsou pravděpodobně propojeny mezi sebou. Detritový horizont tvoří klasické horniny různého granulometrického složení, jako karbonská suť, plážové písky, štěrkopísky a zvětralá zóna povrchu karbonu.
V jižní části důlního pole je provedena řada otvírkových prací blízko okrajů detritového horizontu, z něhož prakticky na všech patrech procezuje přes karbon voda důlními prameny do chodeb. Tím vznikla v dílech ve směru jámy Svinov poměrně rozsáhlá depresní oblast, ve které jsou tlaky vodního sloupce podle výpočtu 8 kp na cm2 a směrem k ose svinovského výmolu se tlaky zvyšují a dosahují pří ústí do bludovické vymýtiny tlaku až 40 kp na cm2.
Vývoj mocnosti bazálního vodonosného horizontu ve svinovském výmolu je pozvolný, největší mocností dosahuje v jihozápadní části důlního pole, a to 48,2 m. Jižněji se mocnost detritu zvětšuje, nedosahuje však více než 60 metrů.
Objemový podíl plynů, obsažených ve vodě detritového horizontu, je rozdílný a nebyl v původním stavu ověřen. Usuzuje se, že střední hodnota oxidu uhličitého ve vodě činí 1 až 2 díly k jednomu dílu vody. Podíl metanu v rozpuštěném plynu rovněž nebyl konstantní a pohybuje se od 0 do 30 procent celkového objemu plynů.
Práce horníků a techniků na závodě 2 byla velmi obtížná pro nepříznivé geologické poměry a navíc byla ztěžována nutností zajišťovat bezpečnost pracujících a provozu podle podmínek a opatření, stanovených pro oblast nebezpečnou průtržemi plynů a uhlí a pro práci pod detritovým horizontem.
Poslední důlní vůz s uhlím byl vytěžen na Dole Jan Šverma dne 31. března 1992 a tím skončila činnost tohoto dolu i všech jeho závodů. Průměrný roční objem těžby závodu 2 činil cca 300 tisíc tun uhlí. V roce 1994, přesněji 23. ledna 1994 byla proveden odstřel těžní věže.
Dobry den. Otec, ktery stale zije, pracoval na Sverme 2 od r. 1964. Je nekde jeste nejaky, zijici jeho kolega? Pracoval u Krajcire, Komarka… Otec by mel radost.
Dobry den, oni se schazeli nekde v mariankach, v hospode.
Deda tam kdysi chodil. Jiz nezije, Vitezslav Haladej, reditel na dolu Sverma
I když sem uhlí viděl tak maximálně při nakládání do kotlů tak k horníkům mám velký respekt. Otec taky pracoval na Švermě 2 od vyučení tak k tomuto závodu sem měl blízko. A vím že chlapi po vyfárání chodily do dnes už neexistující hospody U Šimka na Svinovském nádraží. Jo jmenoval se Brzica Jiří a končil jako střelmistr. Tak zdař bůh.