Poslední léta 19. století zastihla ostravsko-karvinský revír na poměrně rozvinutém stupni dolování. Roční těžba překročila 5 miliónů tun uhlí, postoupil kupředu proces koncentrace a centralizace výroby a kapitálu, zdokonalovala se technika a organizace práce. Rozvinutějších forem nabývalo bohužel i vykořisťováni horníků, ale v revíru sílily též masové třídní boje. V rámci periodických výkyvů produkce a odbytu uhlí přinesla druhá polovina 90. let pro kapitalistické těžaře konjunkturu. Hledaly se cesty, jak urychlit dobýváni již otevřených i dosud neodkrytých uhelných zásob.
Právě v tomto období se rozhodli majitelé Ostravské báňské akciové společnosti, dr. kníže Salm (Ostrauer Bergbaugesellschaft, A. G., vormals Fürst Salm), která převzala v roce 1896 důlní majetek knížete Salma-Reifferscheida ve Slezské Ostravě a Radvanicích, založit vedle svých dosavadních dolů II a VII jámu Ludvík na katastru obce Radvanice. Přispěla k tomu i skutečnost, že zejména Důl II byl už značně vyčerpán. Nová jáma byla pojmenována podle knížete Ludvíka Salm-Reifferscheida. Kapitálové možnosti nevelkého těžařstva však byly dosti omezené, a to se projevovalo i v investicích, které do svých důlních podniků vkládalo.
S hloubením těžní jámy se začalo v roce 1898 uprostřed vzrostlého bukového lesa. Však se také šachtě říkalo mezi místním obyvatelstvem „Bučina”. Vývoj dolu a životních osudů jeho horníků však nebyl nikterak idylický. Brzy po začátku hloubení se narazilo na silný přítok vody. V roce 1900 dosáhlo několik desítek pracovníků karbonu. Těžba začala ze sloje 6a o mocnosti uhelné vrstvy asi 80 centimetrů, ale už v roce 1901 byla spolu s hloubením, které dosáhlo 334 metry, zastavena pro stálé potíže s vodou. Po roce 1901 postihla revír odbytová krize, a ta ještě více ztlumila původní zájem těžařstva o radvanický důl. Teprve pod vlivem dosti prudkého oživení obchodu s uhlím před první světovou válkou byly práce na hloubení jámy obnoveny v roce 1909. Provázely je stálé pokusy o ucpání přítoků vodního živlu a nasazování tehdy dostupné techniky k čerpání vody na povrch. Zároveň bylo hloubení dolu spojeno překopem s jámou II a voda byla odváděna i touto cestou. Větrání se zajišťovalo prostřednictvím jámy VII.
Po několika přestávkách byl v roce 1911 i Důl Ludvík prohlouben do 572 metrů a koncem téhož roku se podařilo obnovit těžbu. Uhlí se dopravovalo k třídění lanovou dráhou v délce 2,86 kilometru na koksovnu jámy VII. Od té doby se již těžba na novém dole stala pravidelnou a šachta byla v roce 1912 ustavena jako samostatný závod.
Chtěl jsem se zeptat kolik vlastně měl důl Ludvík v Radvanicích jam.Tady se píše o dvou jámách.Pan Hetenbergr píše o dvou jámách.Na jiném místě však o třech.Pan Konvička z hornictví-info píše o třech.Kolik měl tedy jam,jak se jmenovaly(název nebo označení) a na kterém katastru(území té které obce) se nacházely?Děkuji,Milan Horák
Dobrý den,
detailnější odpověď Vám podám po návratu z dovolené, avšak jako třetí jáma je dle některých pramenů uváděna jáma č VII, která sloužila jako větrní, avšak tato jáma bývala i samostatným dolem.
Zdravím Vás.Bučina nebo-li důl Ludvík je moje rodná šachta, učil jsem se na ní v letech 1965-68 a fáral na ní do roku 1971 kdy jsem odešel na uran.Na jámě s nižší věží byla od počátku strojovna s původním parní strojem, druhá jáma byla modernizována s el.těžním strojem.Fáral jsem jako mladší havíř do rubání, které jsme vybavovali tehdy nevídanou německou posuvnou výztuží Klockner Ferromatik a anglickým válcovým obousměrným kombajnem Dowty Roofmaster.Neuvěřitelná technika, když jsme rozjeli porub tak bylo celé patro bez prázdných vozů.Později byl v tomto porubu překonán evropský rekord v odrubané ploše za měsíc.
Důl byl propojen úpadnicí na 7.patro dolu Pokrok.Daší hranice dobývacího prostoru byly se Zárubkem a Hedvikou.
Na dole byla kantýna mimo závod hned proti vrátnici v bývalé vile závodního dolu, takže tam po šichtě bylo možno konzumovat pivo i rum……..V té době bylo možné dojet z centra Ostravy tramvají, přes Hranečník, pod haldu Ludvík, Petřvald až do Karviné….
Jinak oceňuji vaši systematickou práci a snahu zachovat toho o našem hornictví co najvíce.Mimo specifickou skupinu nadšenců to nikoho moc nezajímá…..Ale i kdyby to bylo jen pro pár lidí tak smekám. Přeji hodně zdaru.
Dobrý den,
děkuji za Váš dodatek k Dolu Ludvík, který je velice cenný. A to z důvodu, že se o Dolu Ludvík už skoro neví. Rovněž děkuji i za podporu webu, čehož si velmi vážím. Zatím je to běh na dlouhou trať, neboť nápadů je spousty, času již méně. Ovšem nejhorší je situace s dostupností informací, které už v mnoha případech nejsou. Což je taková další stinná stránka útlumu dolů, kdy došlo ke ztrátě mnoha cenných listinných či spisových materiálů, které budete hledat marně i v archivech. Je to paradox dnešní doby, jak rychle mizí povědomí o věcech ve své době naprosto zřejmých, kdy o historii nejedné šachty dáte dohromady stěží jeden odstavec. A bohužel čekatelů do zapomnění je v naší zemi celá řada, což je nejen smutné psaní, ale i dokumentování, v mnoha případech poslední…
S pozdravem Zdař Bůh!
R. K.
Dobrý den,
při pročítání historie dolů OKR mne napadlo, odkud přicházeli – v době výstavby nových dolů na přelomu 19. a 20.století – noví pracovníci. Dá se někde vysledovat, jakým způsobem se tehdy lidé (bez televize, rozhlasu a dalších dnešních možností) dozvídali o možnostech uplatnění ? Nechce se mi věřit, že např. můj děda, pocházející z Jižní Moravy se najednou sebral a odjel nazdařbůh za prací do Orlové, kde se tehdy začala hloubit Nová Jáma. Také by mne zajímalo, z jaké dálky pracovníci na šachty docházeli, resp. dojížděli (když třeba starý Magdón šel z Ostravy domů přes bartovskou harendu a na Staré Hamry mu přímou čarou scházelo ještě 40 km – to snad nemohl za den stihnout) . Omlouvám se za snad hloupý dotaz, ale dají se takové věci někde dohledat?
V 70 letech 20.století jezdili náborčíci po základních školách po republice. Takhle jsem se dostal z Čierné nad Tisou do Frýdku-Místku. Tady na ,,trojce” jsme chodili do povrchových dílen a na ,,jedničce” od půlky druháku fárali.