Na radu horního rady Mayera se řídící komise usnesla přejít na práci v dýchacích přístrojích. Důvodem byla nutnost zkrátit trvání riskantního stavu na jámě Hlubina do doby, dokud nebudou peření výbuchuvzdorně dozděna, což vyžadovalo alespoň týden času v situaci, kdy nebylo jisté, zda důlní požár už vyhasl nebo ještě trvá. Bylo nutné zkrátit dobu trvajícího nebezpečí, že před uzavřením hráze do 19. sloje při otevření dveří vznikne explozivní směs.
Larischovy doly však nebyly dostatečně vybaveny, a tak horní rada Mayer poskytl hadicové dýchací přístroje, včetně vzduchových čerpadel a jiných doplňků, ze zásob dolů Severní dráhy Ferdinandovy. Propůjčil také 26 elektrických osobních lamp anglické firmy Bristol. Dále uvolnil Ing. Pilaře, naddůlního Šindeláře, důlního Kasperlíka a havíře Jarolíma, kteří měli zkušenosti se zmáháním požářiště tzv. Mayerovou metodou na jámě Vilém v roce 1884.
Během celého zmáhání na dole Hlubina byly na všech dolech odebírány a analyzovány vzorky důlních plynů (na Hlubině a později také na Františce v hloubce 90 m, u ostatních jam pod ohlubní). V jámě Hlubina byly odebírány vzorky větrů každou hodinu, u ostatních jam jednou až dvakrát denně. Při zjištění velkých rozdílů však každé 3 hodiny. V případě potřeby byly vzorky analyzovány také na metan. Tlakové poměry na hrázích byly kontrolovány trvale a hlášeny na povrch, kde byly zaznamenávány. Pro kontrolu ovzduší na pracovištích sloužily Wolfovy benzinové lampy.
V šestihodinových směnách pracovalo nepřetržitě sto mužů. Tento velký počet pracovníků byl nezbytný hlavně pro značnou vzdálenost k pracovištím, náročnost ruční dopravy a obtížnou úklonnou dopravu k hrázi svážnou v 16. sloji.
K práci byly používány elektrické akumulátorové lampy firmy Bristol. K nabíjení lamp se používala dynama z jámy Františka. O používání lamp, kontrole jejich stavu, nabíjení atd. byl veden deník. Ukázalo se, že lampy anglického původu jsou výrazně lepší než lampy vídeňské firmy Feilendorf. Doba svícení anglických lamp byla minimálně šest hodin, zatímco vídeňské i při největší péči vydržely svítit často pouze 2 až 3 hodiny.
První izolační propusťové dveře byly postaveny z prken a omazány slínem. Ukázalo se však, že jejich těsnost je příliš malá. Komise proto doporučila stavět dveře pouze do zděných hrází. Dveře u obou propusťových hrází byly 1,4 m vysoké, 0,8 m široké. První byly plné, u druhých byla skleněná výplň, vodní manometr a otvory pro hadice. Dveře se uzavíraly horizontálním šroubovacím čepem.
Ačkoliv byly další hráze pečlivě stavěny a byly omazány slínem, docházelo i přes ně k slabým průtahům do požářiště. Bylo nezbytné všechny provizorní hráze co nejrychleji dozdít 30 cm silným zdivem. Práce byly hotovy v pátek 20. července ráno a tak byly téhož dne definitivně ukončeny práce na odizolování požářiště od důlního pole jámy Hlubina.
Aby se snížila deprese udržovaná na ventilátoru, byl pozvednut poklop na výdušné jámě Františka o 10 centimetrů a následujícího dne na 20 cm.
V sobotu 21. července 1894 byly všechny chodby na V. a III. patře vyčištěny, asanovány a provětrány.
V pondělí 23. července byl na základě úředního povolení zahájen na jámě Hlubina pravidelný provoz s výjimkou trhací práce.
(pokračování příště)
Za tento článek Vás můžu jenom a jenom chválit. Pěkné
že tyto události připomínáte. Tuto událost mám popsanou i v polštině. Na dušičky vždy navštěvují v Karviné hrob
Ing. Racka .
Zdař Bůh !
Przybyla