Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894 (1. část)

Ve čtvrtek 14. června 1894 došlo na dolech Jan a Františka hraběte Heinricha Larisch – Mönnicha v Karviné k výbuchu metanu a uhelného prachu, který byl počtem 235 obětí a rozsahem devastovaných důlních děl největší katastrofou při dobývání uhlí v naší historii. Havárie, poznamenaná sérií pěti výbuchů, a asanace jejích následků provázená mnoha komplikacemi a nejméně třemi dalšími výbuchy, byly významným historickým předělem ve vývoji zajištění bezpečnosti práce v hornictví nejen v rakousko-uherské monarchii, ale v celém tehdejším hornickém podnikání ve světě na konci 19. století.

Tato havárie (tradičně označovaná jako „katastrofa na dolech Jan a Františka v Karviné“) poznamenala rozvoj dýchací techniky, vynutila vznik organizované záchranné služby v hornických závodech, rozvinula modernější způsoby asanačních prací po rozsáhlých devastacích podzemí, byla motivací pro vznik mnoha nových předpisů a podnítila další výzkumy v oblasti bezpečnosti práce zejména v plynujících dolech.

Larischovy doly

Do posledního decennia 19. století vstupovaly doly hraběte Heinricha Larisch – Mönnicha jako velký a prosperující důlní podnik s navazující koksovnou. Při dobývání byly uplatňovány všechny dostupné modernizace v technickém vybavení i technologii dobývání, ale celý systém byl poznamenán snahou o maximální prosperitu bez ohledu na mnohá rizika těžby.

Důlní pole se rozprostíralo na ploše 741 ha, přičemž délka z východu na západ činila 4 km a ze severu na jih 2 km. v tomto dobývacím prostoru se v pásmech spodních doubravských (po 16. sloj Jan) a svrchních sušských (po 25. sloj Hubert) nacházelo 16 dobyvatelných slojí s mocností od 53 cm do 380 cm s koksovatelným uhlím se značnou exhalací metanu a s vysokým vývinem uhelného prachu. Směr slojí se pohyboval od východu na západ. Úklon činil 5 až 18° k severu. V roce 1893 dosáhly Larischovy doly ve svých čtyřech dílčích lokalitách těžby téměř 717 tisíc tun s 2 761 důlními zaměstnanci a dosáhli tak meziročního nárůstu 13 % ve srovnání s rokem předešlým.

Důlní závod Jan – Karel měl dvě 334 m hluboké těžní jámy vzdálené od sebe 110 m a dvě diagonálně umístěné větrní jámy (Karel – větrní a Jindřiška) s výkonem 2 340 m³.min^-1 větrů celkem. K tomuto důlnímu závodu přiléhala velká koksovna, která zpracovávala cca 30 % vytěženého uhlí.

Důlní závod Františka měl těžní jámu dosahující hloubky 333 m a diagonálně umístěnou větrní jámu s ventilátorem Guibal s výkonem 2 600 m³.min^-1 větrů.

Důlní závod Hlubina měl těžní jámu dosahující hloubky 300 m a diagonálně umístěnou větrní jámu s ventilátorem Cappel s výkonem 2 100 m³.min^-1 větrů.

Důlní závod Jindřich rekonstruovaný na místě staré 116 m hluboké jámy No. 6 byl budován v letech 1887 – 1893 a dosáhl hloubky 401 m. Větrání dolu centrálně umístěnou větrní jámou zabezpečovaly zaměnitelné ventilátory typu Geisler a Rateau, každý s kapacitou 3 000 m³.min^-1 větrů. Na dole byl postaven suchý kompresor o výkonu 10 m³ při tlaku 5 atmosfér (0,5 MPa). Tímto stlačeným vzduchem byly zásobovány doly Hlubina, Františka i Jan – Karel. Vzduch se používal pro vodní čerpadla, separátní větrání a těžní vrátky.

Organizačně byl podnik rozdělen na východní revír s jámami Jan – Karel a západní revír s jámami Františka, Hlubina a Jindřich.