Dnes je tomu přesně osmnáct let, kdy východočeští havíři vyvezli z hlubin posledního činného dolu v Žacléřsko-svatoňovickém revíru poslední vůz černého uhlí. Po politickém převratu v listopadu 1989 se započalo se systematickou likvidací hornictví, které neunikly ani Východočeské uhelné doly. Nejprve byl uzavřen nově vybudovaný Důl Zdeněk Nejedlý. Tento důl měl dva provozy – nově vybudovaný areál v Odolově, kterému dominovala ocelová těžní věž a rekonstruovaný provoz u vlakového nádraží Malé Svatoňovice. V provozu u vlakového nádraží byly vybudovány nové zásobníky uhlí, nová úpravna, železniční vlečka apod. Důl Zdeněk Nejedlý těžil tzv. svatoňovické sloje, které však neobsahovaly zvláště kvalitní uhlí. Vyhloubení nové jámy otevřelo „Nejedlákům“ cestu k hlouběji uloženým slojím, které z dolu Zdeněk Nejedlý učinily důl, který ze všech dolů VUD produkoval nejkvalitnější černé uhlí. Jednalo se o sloje žďárecké, na které žádný „Nejedlák“ nedal dopustit. Bohužel, složité dobývací podmínky a vysoké náklady na jednu tunu vytěžené suroviny způsobily, že bylo na tomto dole přistoupeno k ukončení hornické činnosti již v roce 1990.
Útlum pokračoval, dva ze tří dolů státního podniku VUD stále těžily. Avšak v roce 1992 bylo rozhodnuto o ukončení těžby uhlí na Dole Jan Šverma v Žacléři. Tento důl prodělal rekonstrukci již dříve, snad již v šedesátých letech. Však se také „Švermováci“ pyšnili, že oproti svým kolegům z Malých Svatoňovic nebo z Radvanic fárají pořádnou šachtou s pořádnou věží. A nebylo se čemu divit. Důl Jan Šverma byl prvním východočeským dolem, na kterém byla vyhloubena nová těžní jáma s velkou ocelovou těžní věží. Takže zatímco na zbývajících dolech chodili havíři štolami nebo fárali úpadnicemi, v Žacléři již jezdili ve čtyřetážových klecích. Žacléřské černé energetické uhlí bylo na východočeské poměry velmi kvalitní, avšak složitá geologická stavba žacléřského ložiska se promítla do vysokých nákladů na jednu tunu suroviny. To mělo v nových ekonomických podmínkách za následek likvidaci dolu a po 452 letech ukončení těžby černého uhlí ve městě Žacléř.
Radvanický důl Kateřina zůstal posledním činným dolem státního podniku VUD. Na tomto dole započalo v roce 1980 hloubení nové jámy Stachanov II, které bylo dokončeno v roce 1986. Důl Stachanov byl po převratu přejmenován zpět na Důl Kateřina a většina dění se odehrávala v areálu nově vybudovaného dolu Kateřina II. Tento důl nebyl nikdy dostavěn do projektované podoby. Počítalo se například s hloubením druhé jámy vybavené skipovým těžením nebo s ražbou překopu, který by spojil radvanický důl s elektrárnou v Poříčí u Trutnova, jakožto s generálním odběratelem uhlí. Na tento důl čekala pravděpodobně velmi dobrá budoucnost. Velká zásoba uhlí, příznivé dobývací podmínky, možnost komplexního strojního dobývání, velmi dobré hydro-geologické podmínky a nejnižší náklady v České Republice na vytěžení jedné tuny. Avšak radvanické uhlí nebylo příliš kvalitní, mezi jeho nevýhodné vlastnosti patří zejména nízká výhřevnost a velmi vysoká popelnatost. Jisté je, že to byl právě radvanický důl, který byl před svým zlikvidováním připraven k převodu na akciovou společnost. Bohužel záporný výsledek výběrového řízení v elektrárně Poříčí donutil vedení VUD a Dolu Kateřina k požádání tehdejšího ministra průmyslu a obchodu ing. Vladimíra Dlouhého k zařazení Dolu Kateřina II mezi utlumované doly. Ten vyhlásil zahájení útlumu na tomto dole k 1. 1. 1994. Již 1. dubna 1994 v 6 hodin ráno vyjela z radvanického podzemí klec s posledním vozem východočeského černého uhlí. Tímto posledním vozem byla ukončena dlouhá historie dobývání černého uhlí na Trutnovsku, která se začala psát v roce 1570 nálezem kamenného uhlí v Žacléři.
