Úvod Dějiny hornictví Historie Stručná historie dobývání v západočeském uhelném revíru

Stručná historie dobývání v západočeském uhelném revíru

757
0

Uhelné doly v Podlese (Břasy)Počátky dobývání v západočeském uhelném revíru se zabývá několik autorů, kteří se ve svých závěrech rozcházejí pouze minimálně. František Mareš klade počátky těžby uhlí do roku 1540, Jan Pohl do roku 1543.

1) První historicky doložená a přesně datovaná zpráva o výskytu uhlí v západních Čechách a výchozu sloje u Vejvanova je obsažena v popisu cesty Bohuslava Hodějovského z Prahy do bavorského Jügolstadtu ve dnech 24. dubna až 2. května 1545.

2) Ze zápisů radnického panství hraběte Jana Černína z Chudenic z let 1570-1580 vyplývá, že v radnické kamenouhelné pánvi u Chomle se dobývaly na kyzové vložky bohaté a kyzem prorostlé kamenouhelné lupky na výchozu uhelné sloje, a to hlavně k výrobě skalice a tzv. vitriolu, tj. kyseliny sírové.

3) Další zpráva je z roku 1603, v níž je uvedeno, že v roce 1598 si od zbirovského panství pronajali právo na dobývání uhlí Jan Platteys z Plattensteina a Jiří Haiddius z Rasensteina.

Pohnutá doba třicetileté války (1618-1648) a neutěšené hospodářské poměry, vzniklé jejím následkem v druhé polovině 17. století, velmi nepříznivě ovlivnily všeobecný rozvoj celého hornického podnikání v Čechách. Tento stav trval až do konce 17. století. Nový rozvoj českého hornictví začal až počátkem 18. století, kdy nastal značný nedostatek palivového dříví. Vyhledávání výskytů černého uhlí prováděli nejen vlastníci jednotlivých velkých panství, ale i majitelé malých selských usedlostí. Lze tedy oprávněně předpokládat, že už od počátku 18. století, bylo uhlí nejen vyhledáváno, ale v malém rozsahu i dobýváno. Toto dobývání však bylo prováděno naprosto neodborným způsobem, a to buď povrchovými lomy na výchozech uhelných slojí, nebo štolami a nehlubokými doly. V dalších letech 18. století se začíná pozvolna objevovat i větší zájem jednotlivých velkostatků o dobývání černého uhlí, což vedlo k dalším nálezům uhlí, a to např. na panství hraběte Jana Šternberga západně od Radnic u Kříše a mezi Vranovem-Břasy a Vranovicemi, u Vlkýše, Chotěšova, Litic a Mantova.

Začátky dobývání černého uhlí ve vlastní plzeňské kamenouhelné pánvi spadají do druhé poloviny 18. století, kdy v jižní části pánve bylo uhlí dobýváno u Vlkýše a Chotěšova již v 70. letech. V severní části pánve se dobývalo uhlí od počátku 19. století v okolí Kaznějova (od r. 1809-1810 u Obory a od r. 1819 přímo v Kaznějově) a pak u Třemošky, kde byly uhelné sloje nalezeny v roce 1817. Celková uhelná těžba v plzeňské pánvi byla v prvních dvou desetiletích 19. století malá (r. 1819: 2115 t).

Uhlí se z počátku vytahovalo ručně rumpálem „v kýblech“. Později byly pro usnadnění práce používány koně, a to ať již k pohánění žentourů pro těžbu uhlí na povrch, tak pro převoz uhlí po úzkokolejných koňských vlečkách. Pronikavé zvýšení těžby nastalo až zavedením parních strojů a jiných mechanismů. V roce 1885 bylo v plzeňském revíru v činnosti 38 parních těžebních strojů a 46 parních čerpadel. Elektrické osvětlení bylo zabudováno nejdříve na dole Marie v Liticích v roce 1867.

Na začátku druhé poloviny 19. století se stává značným odběratelem vytěženého uhlí rozvíjející se železářský průmysl (Heřmanova Huť), což vedlo k zvýšení těžby (r. 1841: 10 836 t). Podíl plzeňských dolů na celorevírní těžbě nadále stoupal, až dosáhl v roce 1880 při těžbě 948 605 t uhlí plné dvě třetiny (67,6 %) a na začátku 20. století už činil skoro čtyři pětiny její celkové hodnoty (79,7 %).

V letech první světové války (1914-1917) došlo k mírnému snížení těžby, která se však v následujícím dvacetiletém období až na malé výkyvy znovu ustálila. Prudký pokles těžby nastal až po druhé světové válce v roce 1946, přímým následkem zanedbáním nezbytných otvírkových a přípravných prací v jednotlivých dolech v průběhu válečných let.

Po ukončení druhé světové války a po znárodnění soukromého dolového majetku dekretem presidenta republiky ze dne 24.10. 1946 byly vytvořeny předpoklady k určitému dalšímu vývoji západočeského kamenouhelného revíru. Dne 7.3. 1946 byl vyhláškou ministra průmyslu zřízen samostatný hornický národní podnik „Západočeské uhelné doly, národní podnik“ se sídlem v Plzni, který převzal do své správy skoro 30 dolů, z nichž bylo jen 22 v provozu. Původní název byl postupně měněn na základě organizačně-administrativních opatření: 31. prosince 1951 na „Západočeké uhelné doly, revírní ředitelství“ se sídlem v Plzni, 1.ledna 1956 na „Západočeské uhelné doly, trust Plzeň“, podřízený od 1. července 1956 „Kombinát kamenouhelných dolů Kladno“ a od 1. října 1956 na „Západočeské uhelné doly, národní podnik ve Zbůchu“. Kombinát kamenouhelných dolů Kladno byl v roce 1958 zrušen a majetek s právy a závazky byl převeden do „Sdružení kamenouhelných dolů v Kladně“, na jehož místě však byla v roce 1976 zřízena organizace „Kamenouhelné doly, koncern Kladno“. K 1. červenci 1990 byly rozhodnutím ministerstva paliv a energetiky Západočeské uhelné doly opět vyčleněny z již státního podniku KD Kladno a založen samostatný státní podnik „Západočeské uhelné doly, Zbůch u Plzně“.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..