Úvod Technika a technologie Doprava Těžní stroj Dolu Julius III (II. část)

Těžní stroj Dolu Julius III (II. část)

600
0

Byla to skutečně výborné myšlenka. Změna ve způsobu jízdy neovlivnila potřebný výkon stroje, naopak zlepšila jeho stav, zlepšila pracovní prostředí strojníků, zlepšilo se řízení stroje pokud jde o používání mechanické nožní brzdy, brzdové věnce na bubnu stroje se neohřívaly, snížila se spotřeba páry a hlavně se odstranily výpadky v těžbě související s výměnou brzdového obložení, k jehož výměně docházelo nyní až po 2 letech i déle.

Rozhodnutí snížit výkon stroje nebylo jednoduché. Stroj byl dosti často potřebný k „dohánění“ plánu těžby. „Otci“ této myšlenky byli hlavní mechanik Jiří Vácha a jeho zástupce Josef Trejbal. Zdá se jednoduchá, ale kolik přinesla a o co se zlepšilo řízení stroje proti dřívějšku. Bylo dobře, že se na „tuto myšlenku přišlo“. Do té doby se přijímala verze, „že je to již za ta léta, co je stroj v provozu, vyzkoušené. Že to jinak nejde“.

Zprovoznění vodní jámy a změna v technice řízení těžního stroje patřila ke kladům prováděné racionalizace provozu, zahájené v roce 1971.

Důl měl ještě zabudován mezi vzpěrami těžní věže náhradní těžní stroj, vyrobený v roce 1905 firmou Ringhoffer v Praze s kapacitou 350 – 400 výtahů za směnu, který byl po zprovoznění vodní jámy vyřazen. Naposled byl použit v roce 1952.

Páru pro pohon těžních strojů i ostatních zařízení, jako byla třídírna elevátor, generátory, dílenské stroje, velké parní šerpadlo na vodní jámě o výkonu 6 m3 za minutu, používané jen při zvýšeném přítoku důlních vod, ale tak hlučné, že jeho „štěkot“ byl slyšet po celém okolí, měl důl z vlastní kotelny, která byla v provozu do roku 1946. Provoz kotelny byl s velkým úsilím po těžkých náletech udržován s vědomím, že vyžaduje nákladnou rekonstrukci s několikaměsíčním zastávením těžby.

Osvobozená vlast nutně potřebovala každou tunu uhlí a zastavení těžby nepřicházelo v úvahu, a proto byl realizován návrh Antonína Mrnky, v té době předsedy odborové organizace, odebírat potřebné množství páry za sousedních chemických závodů, které, ač značně poškozené, žádosti kladně vyhověly a páru bez větších prostojů a potíží dodávají dolu až do jeho uzavření. Parovod v délce cca 800 metrů byl postaven ve velmi krátké době a kotelna byla přebudována v pozdějších letech na sklad materiálu. Pára byla dodávána se vstupním tlakem do potrubí 1,82 MPa, který samozřejmě po své cestě klesal na potřebných 0,808 MPa k provozu těžního stroje. Provoz kotelny trpěl v počátcích používáním tvrdé vody ze studní a čerpanou z dolu včetně vody odebírané z 12 hektarového rybníka. Parní stroje pracovaly s kondenzací. Kondenzovaná voda byla shromažďována v nádrži, k tomu účelu vybudované v těsné blízkosti vlečky v rozsahu, v jakém se nacházela do uzavření dolu, kde se ochlazovala, čistila a znovu používala. Čištění vody probíhalo později ve vybudovaných vodních nádržích. Po rozšíření kotelny před I. světovou válkou byla postavena chladící věž, která zlepšila hospodaření s vodou. Byla však zničena při náletech za II. světové války, jak již bylo uvedeno.

Roční vlastní spotřebě uhlí pro provoz kotelny dosahovala 12 až 14 tisíc tun uhlí. Na 1 kg uhlí se spotřebovávalo 2,7 až 5,5 kg vody, což nebylo malé množství. Dostatečné množství vody pro provoz, k požárním účelům na povrchu dolu i v hlubině bylo pro umístění dolu jednou z rozhodujících otázek.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..