Historie tohoto dolu, jehož osudy byly od konce minulého století úzce spjaty s vývojem Mannesmannových závodů (později VTŽ Chomutov), začala již v šedesátých letech 19. století. V té době byl na komplexu existujících dolových měr otevřen majitelem pernštejnských železáren baronem Riese-Stallburgem důl Augusta. Za hospodářské krize v roce 1874 přešel důl do vlastnictví podnikatele Spätera, po němž také dostal název Karel. Na sklonku sedmdesátých let 19. století dosáhla roční těžba průměrné výše 20 000 až 30 000 tun.
Hlavní rozmach dolu nastal po roce 1895, kdy se jeho majitelem staly Mannesmannovy závody. Po požáru šachty Karel byla v letech 1904-1905 několik set metrů jižněji na důlní míře Gabriel vyhloubena nová 105 m hluboká těžní jáma Julius, která byla následně v roce 1907 propojena dvojicí chodeb s dolem Karel. V roce 1910 byla těžba převedena na jámu Julius a jáma Karel byla v následujícím roce zasypána. Dobývány zde byly dvě sloje: jednak horní 1.5 až 1.8 m mocná sloj, která se rubala pilířováním, a jednak hlavní kolem 7 m mocná sloj dobývaná komorováním na zával. Dobývané uhlí mělo průměrnou výhřevnost 12,56 až 15,91 MJ/kg.
Těžba postupovala v následujících letech z hlediska stávajícího dobývacího prostoru Chomutov od severozápadu k jihu. Technologie těžby se během let měnila. Vedle zátinkování a komorování se v dalších letech (od r. 1953) postupně přešlo na stěnování, které se postupně stalo jedinou dobývací metodou.
V roce 1909 těžil důl téměř 29 000 tun uhlí. V roce 1910 došlo k prudkému nárůstu těžby, která přesáhla 100 000 tun a v dalších letech i nadále stoupala až na maximum v roce 1916, kdy byla překročena hranice 200 000 tun. Konec 1. světové války a následující poválečná léta byla ve znamení určitého poklesu těžby v rozmezí 130 000 až 150 000 tun. Vlivem hospodářské krize v třicátých letech následoval další pokles až těsně pod 100 000 tun. Nový nárůst těžby souvisel s rostoucí zbrojní výrobou před 2. světovou válkou. Těžba opětně stoupla téměř na někdejší úroveň 200 000 tun. Těžba na této úrovni byla udržována i v průběhu války.
Podle statistických údajů se na dole Julius vytěžilo až do roku 1944 celkem téměř sedm milionů tun uhlí.
Novodobá historie dolu začíná od roku 1946. Ke dni 1.1.1946 byl důl Julius převeden Československým státem z majetkové podstaty podniku Válcovny Mannesmannových trub, a.s., Chomutov na Severočeské hnědouhelné doly, národní podnik. Následně 16.6. 1946 byl důl Julius přejmenován na důl Jana Žižky z Trocnova. V letech 1946-1951 byl jedním ze závodů Provozního ředitelství – Hlubiny západ.
Roční objemy těžby se v tomto období pohybovaly kolem 200 000 tun.
Po zrušení Severočeských hnědouhelných dolů, n.p. v Mostě byl k 1.1. 1952 zřízen národní podnik Důl Jan Žižka Chomutov, řízený Obvodním ředitelstvím SHD a od roku 1956, Kombinátem Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě, zřízeným na místo SHD,n.p., Most.
V letech 1952 až 1957 došlo k poměrně významnému nárůstu roční těžby k hranici 300 000 tun.
Od roku 1958 podléhá n.p. Důl Jan Žižka nově vzniklému Sdružení Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě. V roce 1962 je vytvořen v rámci Sdružení SHD podnik Důl Jan Žižka, národní podnik, Chomutov se závody:
– Jan Žižka Chomutov (základní závod)
– Ludmila v Kralupech
– Koněv v Dřínově
– Běta v Okoříně
Toto rozdělení je zachováno až do roku 1965, kdy došlo k zrušení Sdružení SHD a zřízení Severočeských hnědouhelných dolů, oborové ředitelství, Most. V rámci této nové organizační struktury byl důl Jan Žižka přiřazen k nově vytvořenému národnímu podniku Doly Nástup Tušimice.
Po uzavření dolu Václav v roce 1962 a dolu Ludmila v roce 1967, zůstal důl Jan Žižka jediným zdrojem hnědého uhlí tehdejších VTŽ Chomutov.
V souvislosti s rozvojem a modernizací výroby ve Válcovnách trub a železárnách Chomutov byla vedením dolu Jan Žižka využita možnost spojit rozvoj dolu, jako dodavatele energetického uhlí, s prioritním financováním výstavby ve válcovnách přímo ze státních prostředků. Rozvoj dolu byl tak zabezpečen, a to umožnilo připravit a zahájit rozsáhlou přestavbu a výstavbu v podzemí i na povrchu s následným zvýšením celkové těžby.
K nárůstu roční těžby dochází v letech 1962-1965, kdy se těžba přibližuje k hranici 400 000 tun. V roce 1965 byla na důl dodána první štítová výztuž IV-OMKT-O1A. Provoz štítové výztuže byl zahájen 3. května 1965. Štítová výztuž umožnila včasné zajištění stropu, jeho plné podchycení a předpětím a tím výhodnější ovládání stropu i rychlejší postup stěny. Problémy s několika druhy kombajnů postupně použitých v dole (KWB-2, 1 KU-60, KSVE) související s následným poklesem těžby v letech 1966-68, byly ukončeny nasazením kombajnu KŠ 1-KG. Po mírném poklesu v letech 1966-1968 tak byla v roce 1969 poprvé překonána hranice 400 000 tun.
V roce 1967 byla vyhloubena nová těžní jáma dolu Jan Žižka. Výstavbou této nové těžní jámy a s tím spojené výstavby třídírny, správních budov, koupelen, zásadní modernizací dopravy v hlubině a dokončenou mechanizací prací ve stěnových porubech se stal důl Jan Žižka na počátku sedmdesátých let nejmodernějším hlubinným dolem Severočeského hnědouhelného revíru s předpokládanou těžbou i po roce 2 000.
S ohledem na zajištění další těžby dolu, se orgány báňské a státní správy dne 1. listopadu 1971 dohodly na povolení dobývání v tzv. “Pražském poli”, o které byl rozšířen původní dobývací prostor Chomutov směrem do trvalého pilíře (trvalý ochrany pilíř sídlištní aglomerace Chomutov – Jirkov). Těžbu ve vymezené ploše trvalého pilíře povolilo Federální ministerstvo paliv a energetiky. Následně Obvodní báňský úřad v Mostě povolil dne 28.2. 1972 ražbu průzkumných otvírkových chodeb mimo dobývací prostor Chomutov. Otvírkové chodby v oblasti Pražského pole byly raženy v letech 1974-76.
Těžba v první polovině osmdesátých let přes různé výkyvy i nadále roste až na 536 000 tun v roce 1975.
V rámci další reorganizace a vytvoření SHD, koncern, Most se v roce 1976 stává závod Jan Žižka Chomutov součástí SHR, Doly Vítězného února, k.p., Záluží.
V roce 1976 postupně končí těžba horní sloje v oblasti původního DP Chomutov a přesouvá se do oblasti “Pražského pole”. V dalších letech již pokračuje těžba horní sloje pouze v oblast “Pražského pole”.
V dubnu 1977 byla v rámci závodu Důl Jan Žižka ukončena do té doby souběžně probíhající těžba na dole Běta (ložisko Žižka-Běta) – dobývací prostor Okořín. Těžba hlavní sloje v “Pražském poli” začíná v roce 1978, přičemž se zároveň ještě dotěžují bloky č. 211 a 222 v oblasti původního DP Chomutov.
Zahájení rubání v oblasti Pražského pole vede k výraznému nárůstu ročního objemu těžby v letech 1976-85. V roce 1980 dochází poprvé k překročení hranice 800 000 tun a v roce 1982 je dosaženo absolutního ročního maxima 869 700 tun. Od tohoto roku již následuje trvalý pokles ročních těžeb až do uzavření dolu v roce 1992.
Od roku 1984 již probíhá těžba horní i hlavní sloje pouze v oblasti “Pražského pole”.
Na základě dohody k.p. DVÚZ-DNT ze dne 6.9. 1985, zasahuje od roku 1986 částečně těžba horní a od roku 1988 i hlavní sloje i mimo území vymezené DP Chomutov ze dne 12. 11. 1971, a to do území DP Droužkovice – oblast tzv. “Pražského pole 2”. Těžba zde s výjimkou roku 1988 pokračuje až do uzavření dolu v roce 1992.
V letech 1988-1990 byla ještě těžba horní sloje a hlavní sloje rozšířena do oblasti tzv. “Severního pole”, které se nalézá v prostoru jihovýchodního cípu města Chomutova.
V letech 1986-1992 tak celková roční těžba (včetně DP Droužkovice) postupně klesá z 790 000 tun (1986) až na 132 737 tun (1992 – pouze 1. pololetí).
V roce 1990 se důl Jan Žižka stává odštěpným závodem 1 podniku Doly Hlubina, s.p., Litvínov.
V nově vytvořeném konkurenčním prostředí souvisejícím se zásadní změnou v systému řízení státu a ekonomiky se důl Jan Žižka, vzhledem k relativně nižší kvalitě uhlí a současnému enormnímu obsahu síry, dostal do závažných odbytových potíží. Na základě návrhu představenstva společného podniku Severočeských hnědouhelných dolů ze dne 30. října 1991 schválil ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj v r. 1992 likvidaci dolu Jan Žižka. Vlastní likvidace dolu byla provedena dle Plánu likvidace dolu Jan Žižka, který byl zpracován v dubnu 1992.
