Psal se rok 1917, v Evropě zuřila světová válka a válečný průmysl požíral uhlí plnými sousty, takže poptávka po něm i v tehdejším Rakousko-Uhersku vysoce převyšovala jeho nabídku. Odbyt kvalitního zalužanského uhlí sahal po labské vodní cestě daleko do Němec a za Berlín. Většina práceschopné mužské populace byla však povolána na bojiště I. světové války, a tak vznikal v dolech problém jak s pracovními silami, tak i s jejich kvalifikací. Problém pracovní síly byl nakonec po vojensku vyřešen povoláním vojska, které samozřejmě nemá žádné praktické řemeslné ani odborné zkušenosti s dobýváním uhlí, odbornost šla stranou a do řízení hornických prací nastoupila místo toho tuhá vojenská disciplína. V dolech okolo Chabařovic se sice nevyskytovaly výbušné plyny, avšak výjimku tvořil právě důl Austria III, kde bylo zakázáno používat otevřeného světla. Tento důl těžil v již jednou přerubaných závalových polích metodou jejich podrubávání (Unterfahrung), což samo sebou přinášelo značná nebezpečí prohořívání z nových chodeb do stařin (prostory již dříve vyrubané, něm. poeticky nazvané Alter Mann ) a naopak. V důsledku válečné intenzifikace těžby byla zanedbávána údržba provozovaných chodeb, vše se soustředilo jen a jen na těžbu, a tak nebylo divu, že vznikaly četné výlomy až na úroveň stařin s akutním nebezpečím ohně v nich. Údržbě se věnovaly jen nedělní směny, pokud nebyly určeny dalším mimořádným těžbám. Už několik týdnů před katastrofou upozorňovalo těch několik málo zkušených havířů, kteří na dole po odvodech ještě zůstali, na vážné nebezpečí ohně v hlavní svážné těžební chodbě. Bohužel v době a situaci, kdy o všem rozhodoval neznalý voják a kdy každý frajtr měl větší slovo než báňský rada nebo zkušený havíř, nebylo tomu popřáno sluchu. Jako pokus o vzpouru byly potlačeny i snahy těchto havířů odmítnout fárat, takže scéna pro neštěstí byla dokonale připravena.
Dne 21. prosince 1917 asi ve tři hodiny v noci se ze stropu svážné těžné chodby náhle vylomilo množství uhlí a odkrylo tak skrytý zápar (proces, při kterém uhlí má za určitých podmínek schopnost se samo vznítit – též samovznícení) nad ní, který brzy přešel v otevřený oheň. Rychlost rozšíření ovlivnila i ta skutečnost, že chodba sloužila kromě těžby ještě jako hlavní větrní s velkou rychlostí proudění vzduchu. To vývoj požáru dramaticky urychlilo. Čtyři muži se ještě stačili zachránit útěkem k těžní jámě, dalších 23 však bylo uvězněno za požárem. Protože nefungoval požární vodovod, nebylo možno oheň likvidovat přímým zásahem. Proto vedení dolu přistoupilo k poněkud neobvyklém postupu pro záchranu požárem uvězněných. Sáhlo k obrácení větrního proudu reverzací hlavního ventilátoru s cílem obrátit směr větrů aby zplodiny požáru změnili svůj směr a uvolnili tak cestu v čerstvých větrech. Přitom se však zjistilo, že pro obrácení chodu ventilátoru chybí příslušný řemen, pro který se muselo spěchat až na sousední Důl Marie Antonie v Roudníkách. Když byl větrní proud konečně obrácen a představenstvo dolu mohlo slézt po žebřících v čerstvých větrech výdušnou jámou do dolu, našlo všech 23 nešťastníků nedaleko jámy na prvním křižování chodeb bez známek života otrávených oxidem uhelnatým. Tato tragická událost měla pro mnoho rodin v Zalužanech nedozírné následky, protože zvýšila jejich už tak nuzné poměry třetího válečného roku. Válka znamenala tolik lidských neštěstí, lidských a materiálních ztrát, že hospodářsky rozvrácený stát neměl ani prostředky ani vůli se zabývat několika pozůstalými po hornickém neštěstí.
Důl byl po katastrofě asi rok uzavřen, ale už v závěru roku 1918 byl jeho provoz v již osvobozené republice obnoven, tentokrát již pod novým názvem – Svoboda.
O příčině této důlní katastrofy s dvaceti třemi obětmi na životech není třeba dlouho uvažovat. Každá překotná intenzifikace těžby znamená v nebezpečných důlních poměrech značné zvýšení rizika. Toto riziko spojené ještě s nedostatečnou nebo žádnou kvalifikací vojenského velení dolu znamená pak téměř jistotu, že k neštěstí dojde. Je jen s podivem a dílem šťastné náhody, že ve válečných letech nezaznamenal revír podobných nehod víc.
