Těžilo se nejen v tzv. městském údolí, kde vznikla hornická osada, ale i přímo pod Jánským Vrchem, kde byla r. 1928 odkryta prudkými dešti jedna z mnoha štol. Vyhlídkou na bohatý výnos se dali zlákat i dva místní měšťané Valter Tscharn (Czarny) a Jiří Vielheuer, kteří pracovali v dole sv. Mikuláše, položeném někde mezi cestou na Travnou a Komářím dolem. Nedaleko zámku se těžila železná ruda, kterou r. 1531 zpracovával v hamru vratislavský písař Mates Strobitz. Přidružili se k němu dva místní podnikatelé Ondřej Tischler a Pavel Rumler, kteří pro něho těžili železnou rudu někde v Žulové. Ještě r. 1571 získala blíže neznámá javornická společnost horní svobody zlatohorské, ale pak mizí zprávy o dolování v Javorníku nadobro. Hamry pracovaly i v jiných místech Jesenicka jako ve Velkých Kuněticích (1488), v Hošticích (1637) a v Travné (1564). Stříbro se v malé míře těžilo i kolem Hradiska (1473) a Červené vody (1531).
Jestliže v padesátých letech 16. století dolování na Jesenicku obecně upadalo, dosáhly v té době Zlaté Hory vrcholu své slávy. Přední zásluhu o to měl biskup Baltazar z Promnitz (1540-1563), více světský kníže než představitel církve. Hned po svém nastoupení vydal roku 1541 pro Zlaté Hory nový horní řád, opírající se jednostranně o jáchymovské horní zvyklosti, ač za rozhodující instanci i v horních záležitostech určil biskupskou komoru. Biskupovým přičiněním se zlepšil technický provoz v dolech. Nové podnikatele přilákal ustanovením, jimž je osvobodil od placení horních poplatků, dokud se jim nevrátil investovaný kapitál a přidal jim i volný odběr dřeva z biskupských lesů. Tak zvaný horní desátek, odváděný z jednotlivých důlních podílů neboli kuksů, snížil u drahých kovů (zlato, stříbro) ze sedminy výtěžku na dvanáctinu, u méně vzácných (měď, olovo, cín) dokonce na patnáctinu.
Značné svobody poskytl i horníkům, které vyňal z pravomoci světských i církevních soudů a podřídil je přímo biskupovi. Směli se volně stěhovat na rozdíl od ostatních poddaných, kteří byli připoutáni k půdě, mohli volně nakládat se svým majetkem, porážet dobytek a doma péci chléb. Neplatili ani domovní daň, ani clo z dováženého zboží. Těmito velkorysými opatřeními podnítil biskup nebývalý báňský ruch, soustředěný na horské prostory mezi Zlatými Horami, Heřmanovicemi, Horním a Dolním Údolím. Toto území, mající asi 20 čtverečních kilometrů, bylo poseto početnými štolami pod Příčným vrchem a Althackelsberkem, z nichž nejlepší pověsti se těšila zejména Modrá štola.
Od strany Hlucholaz bylo započato s ražením štoly sv. Tří králů, jež měla odvádět vody z přilehlých štol a umožnit pohodlnější dobývání příčně položených zlatonosných žil. Na dolování a ražení štoly se podílelo více bohatých šlechticů i nešlechticů, protože jen do ražení štoly, dlouhé prý 3000 sáhů, tedy asi 6 kilometrů, bylo vloženo na 90 tisíc zlatých. Zájem se neupíral jen na zlato, nýbrž i na dobývání měděných kyzů, z nichž se jednak tavila měď, jednak se připravovala tzv. měděná voda neboli vitriol, jak se dříve nazývala kyselina sírová.
Výtěžek na zlatě byl tak slibný, že se biskup odhodlal užít práva razit minci, získaného r. 1515 Janem Turzem, a vydal r. 1543 první biskupské peníze. Na rozkvět Zlatých Hor se začala se závistí dívat královská slezská kancelář ve Vratislavi, jež vznesla pochybnosti o privilegiích biskupů dolovat a razit minci, ale biskup je svobodami, jež získali jeho předchůdci od slezských knížat a českých králů, snadno rozptýlil.
Smrtí Baltazara z Promnitz ztratily zlatohorské doly svého štědrého mecenáše, který se sám označil za „obzvláštního přítele dolování”. Jeho přičiněním se staly Zlaté Hory pojmem v Čechách, Rakousku, Tyrolích i Sasku, odkud se sem hrnuli nejen horníci, ale i bohatí těžíři. Z prvního účtu dolů pocházejícího z roku 1578 vysvítá, že v tu dobu v nich pracovalo 24 horníků, 48 dělníků, odvádějících vodu ze šachet, a 13 mladých pomocníků. Práci v dolech řídili 3 důlní.
