Horníci se jako každý jiný den ubírali k dolu na odpolední směnu a sjížděli do dolu. Netušili, že tohoto slunného dne v úterý 31. května 1892 krátce po jedenácté hodině dopolední vypukl v Mariánském dole na Březových Horách požár, a to ve sklípku náraziště 29. patra, odkud se rychle šířil.
První sjíždějící horníci na odpolední směnu se míjeli ještě na 7. patře s třemi nic netušícími horníky, kteří vyjížděli z osudného 29. patra po ukončené ranní směně. Sjíždějící již ale viděli požár výdřevy na 29. patře, vrátili se tedy stoupacím strojem nahoru, aby tuto skutečnost ohlásili. Mezi dobou výjezdu ranní směny a výjezdu skupiny, která spatřila požár, uplynula více než celá hodina. To již ovšem požár zmohutněl a od hořícího sklípku byla zapálena výdřeva Mariánského dolu. Tedy asi v půl druhé odpoledne byl v závodní kanceláři ohlášen požár. Okamžitě byli o neštěstí zpraveni všichni úředníci Mariánského dolu, krátce nato i úředníci ostatních dolů. Vrchní správce dolu Marie Hugo Grögler ve spěchu napsal tužkou na útržek papíru zprávu o požáru, s níž běžel zvláštní posel do horního ředitelství k vrchnímu radovi Janu Novákovi, tehdejšímu přednostovi báňského závodu. Text onoho vzkazu zněl (přeložen z němčiny do češtiny): Poslušně hlásím, že na 29. obzoru Mariánského dolu vypukl požár a pravděpodobně také výdřeva dolu jest zachvácena. Takto zněl první text o vzniku požáru, o jehož konečném rozsahu neměl nikdo ani nejmenší tušení.
Mnozí z horníků pod zemí nevěřili zprávě o požáru. Horníci zaměstnaní v odlehlejších částech setrvali při práci, neboť se domnívali, že jde pouze o drobnou nehodu. Nevěřili varovným slovům a neuposlechli příkazů dozorců k opuštění díla a vyfárání stoupacím strojem. Ti všichni zahynuli zanedlouho udušením.
Když v Mariánském dole vypukl oheň, nastala strašlivá panika, neboť nikdo nepamatoval požár v příbramských dolech. Z tohoto důvodu, jak již bylo řečeno, mnozí horníci nechtěli uvěřit této zprávě a nereagovali na varování a příkazy dozorců, aby opustili své dílo a přesunuli se ke stoupacímu stroji
V dole Marie nebylo vůbec možno pomýšlet na záchranné práce. Za tímto účelem byly využity doly propojené s dolem Marie, tedy doly Císaře Františka Josefa I. (dnes Ševčínský důl), Vojtěch a Anna, jimiž se zachraňovatelé snažili své spolupracovníky a kamarády dostat ven z dosahu živlu. Jednotliví horníci nehleděli na nebezpečí ztráty vlastního života a spouštěli se statečně do hlubin. Z mužů, kteří se zachovali jako praví hrdinové, nalezli někteří v hořícím pekle sami svůj hrob.
Hrdinou byl vrchní správce v dole Marii Hugo Grögler, který se také spustil do hloubky a sice na dole Františka Josefa I., ale nedostal se dále než na 8. patro, odkud byl nucen se kvůli kouři vrátit. V úterý se spustil ještě několikrát dolů. Když byl již dlouho pod zemí a nedával o sobě zprávy, byli spuštěni pro něho jiní horníci, kteří jej nalezli a dopravili na povrch v bezvědomí; zde byl po dlouhém úsilí vzkříšen.
Hrdinský kousek provedli též horníci Kavka, Karas a Reindl, kteří sjeli třikrát dolů v dole Anna. Poprvé sjeli do hloubky 900 m a dosáhli 29. patra. Podařilo se jim dopravit na povrch tři živé horníky. Podruhé se spustili do hlouby 600 m a zachránili čtyři horníky. Po těchto jízdách provedených v úterý 31. května před 18. hodinou, byli všichni tři odvážní zachránci velmi unaveni. Ale již po půlhodinovém odpočinku sjeli potřetí, a to opět do hloubky 600 metrů. Zde Kavka pozbyl vědomí a byl dopraven svými druhy sám rychle nahoru. Zbylí dva horníci byli vytaženi pak po půl hodině rovněž již v bezvědomí.
Důlní Antonín Pešek sjel třikrát dolů, když se pustil do hloubky počtvrté, byl vytažen již bez známek života. Když už nikdo z horníků se nechtěl odvážit na cestu dolů, přihlásili se hasiči horní správy, ale ani jejich nadlidské namáhání nemělo valný úspěch. Když i tito váhali, dodával jim odvahy cvičitel dobrovolných hasičů na Březových Horách Augustin Zlutický, zároveň také horník. Ten se spustil též několikrát do dolu, až v něm nalezl také svůj hrob.
Ještě 1. června o jedné hodině odpolední bylo z dolu Františka Josefa I. osmadvacetkrát zvoněno, byli tam tedy živí lidé. Než však klec se zachránci sjela dolů, nebyl tam již nikdo.
Obětavé až riskantní činy zachránců však nebyly natolik úspěšné, jak by si všichni přáli, naopak pět jich za svoji odvahu zaplatilo svým vlastním životem.
Také 2. června hormistr Hugo Štefan s horníky Rudlerem, Kvapilem, Duškem a Tomáškem se pustili do nejnižších pater dolu Vojtěch, aby pátrali po živých i mrtvých lidech. Na 30. obzoru nalezli mrtvoly čtyř horníků, které naložili do vozíku. Když to dokončili, zjistili, že z jejich družiny zmizeli hormistr Štefan s horníkem Rudlerem. Hledali je delší dobu zbytečně. Vytáhli tedy mrtvé druhy a poté sjeli opět pátrat po ztracených zachráncích, které naštěstí nalezli, ač již polomrtvé. Na povrchu byli přivedeni k životu. Zabloudili ve štolách, když se vraceli na náraziště 30. obzoru, ostatní mezitím vyváželi mrtvé horníky.
Smutná příhoda se stala pátého dne. Čtyři horníci sfárali Anenskou šachtou, aby hledali mrtvé směrem k Vojtěšské šachtě. Náhle spatřili světla – čtyři přicházející postavy. Radovali se, že našli pohřešované, a padli si do náruče. Poté zjistili, že ani jedni ani druzí nejsou zachráněnými. Obě mužstva byly skupiny horníků hledající mrtvé.
Bylo to 22. června, kdy důlní Alois Klofát s horními tesaři Josefem Malým, Josefem Knotkem a Vojtěchem Jišou nalezli na 24. obzoru 700 m od Mariánské šachty tužkou napsané na lepenkových obalech krabic od dynamitových patron poslední vůle z 31. května 1892. “….s Bohem, s Bohem všecko skládám na tebe, drahá manželko, odevzdávám ti děti i všecko, starej se o ně tak jak já, s Bohem vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu co máš o tom víš, dlužen nejsem nikdež než Bartošovi asi 40 kr., u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic. Soukup František” Tyto dojemné testamenty umírajících byly psány ve chvílích, kdy horníci nabyli přesvědčení, že záchrana již nepřijde. Svědčí o poctivosti starostlivých otců a mužů. Umírali s modlitbou na rtech a se vzpomínkou na své drahé. Prosí o odpuštění a konají poslední pořádek, aby zemřeli jako dobří horníci se ctí. Poslední přání psaná na prahu smrti jsou nejvýmluvnějším svědectvím o jejich poctivosti, šlechetnosti a bohabojnosti. Ve chvílích, kdy končily se okamžiky jejich životů, vzpomínají žen, dětí, přátel i věřitelů, žádajíce ode všech odpuštění. O podobné poctivosti svědčí i osud starého horníka Kuglera, který měl již vyslouženo 41 let těžké práce. Ovšem tížen starostí, jak splatit půjčku 60 zl. do bratrské pokladny, nešel do penze. Setrval i dále v práci a zaplatil životem.
Jako jediné tehdejší bezpečnostní opatření používali zachránci šátek máčený v octě přiložený na tvář. Horníkům zachraňujícím své druhy byla před sjížděním dávána k posilnění slanina, černá káva, rum aj. Zachraňovatelé byli odměňováni za vyvezení mrtvého po 1 zl. 90 kr., později dostala každá skupina za jednoho mrtvého 5 zl. Celkový počet zachránců na všech dolech nelze přesně zjistit, jednalo se však o několik desítek osob.
Mrtvoly byly vyváženy do 9. června. Poslední mrtvola byla nalezena až 22. září 1892.
Posledním zachráněným byl horník Jan Soukup, který jako zázrakem přežil v dole téměř 24 hodin od vzniku požáru.
Již odpoledne 31. května byly šachty obklopeny četnými zástupy. Od 1. června pak neustále přicházelo množství lidí místních i ze vzdáleného okolí. Vytrvale čekali, kdo bude z dolu vyvezen. Ženy v zoufalství si trhaly vlasy, chtěly se vrhat do hlubin dolů za svými živiteli. Jiné obcházely mlčky či s tichým pláčem a štkaním jednotlivé doly. Stalo se, žena v rozrušení nad ztrátou muže zemřela, jiná zešílela. Truchlící ženy a děti klečely celé odpoledne 31. května a modlily se úpěnlivě k Bohu za ochranu svých živitelů. Jak nám zanechal dobový pisatel: “Jest to hrozné divadlo, tak, že péro vypovídá službu a slzami zalévá se zrak.”
Vždy, když se ocitlo na povrchu vytahovadlo, objevil se přítomným hrůzný pohled. Na povrch byly vyváženy mrtvoly často k nepoznání zohavené a s rozedranými šaty. Z rozpukaných lebek prýštila jasná krev, obličej byl často k nepoznání zohaven. Mrtvoly byly později naduřelé, obličeje opuchlé, často i zčernalé. Vlivem důlního tepla podléhaly rychle hnilobnému rozkladu. Stalo se, že na vytahovadle, sloužícím k dopravě osob, se nalézaly tři klobouky, jedny dřeváky, krvavé kusy mozku a krvavé skvrny – do vytahovacdla se chtěly dostat tři osoby, které však již přiotráveny kouřem nebyly s to, aby se do něho vhouply. Zachraňující mnohdy viděli na roubeních a trámoví, jímž probíhá vytahovadlo, četné skvrny roztříštěných mozků a krve, také části oděvů a zlomků jednotlivých lidských údů. Toto hrůzné znetvoření lze vysvětlit tím, že se horníci sbíhali k vytahovadlu, avšak omámeni kouřem padali do stometrových hloubek. Jiní vlezli do vytahovadel, ale neměli síly, aby se udrželi, a padali dolů. Nohy, ruce, hlavy a celá těla visela v dolech na dřevěných paženích. Těla nešťastníků byla sem a tam smýkána vytahovadly. Mnozí horníci a zachránci se stali bezmocnými a zmalátnělými ne z dusného vzduchu a jedovatých plynů, ale z pouhého podívání se na tyto výjevy. Byli vyváženi v bezvědomí a poté, co byli přivedeni k vědomí, vyprávěli hrůzné věci, které dole viděli.
Byla vyvážena těla v kusy rozervána, jichž totožnost byla zjišťována jen podle různých předmětů (hodinky, nůž apod.) u nich nalezených. Z hlubin byly vyváženy hunty (šachetní vozy) lidského masa. Chlorové vápno a karbon, jimiž se dezinfikovalo, byly dlouho cítit nejen v šachtách, ale po celém městě.
Celkem na odpolední směně pracovalo 835 horníků, z nichž v dolech přišlo o život 318. Zachráněný Václav Krotký z Příbrami zemřel po 9 dnech. Katastrofa si tedy vyžádala celkem 319 lidských životů. Z těchto 319 zahynulých bylo 286 ženatých, 6 vdovců a jen 27 svobodných. Zanechala 920 sirotků (se staršími 18 let a pohrobky celkem 961). Nejkrutější bilance byla v Mariánském dole, kde zahynulo 100 mužů ze 161 pracujících. Ze zahynulých byli 3 dozorci, 1 poddozorce, 267 lamačů, 3 důlní tesaři, 1 důlní zedník, 5 horních žáků, 5 důlních kočí, 17 běhačů a 17 zavážečů. Z 516 zachráněných horníků jich byly desítky vyvezeny v bezvědomí.
Již od 1. června se konaly pohřby na březohorském a příbramském hřbitovu. První společný pohřeb 23 zahynulých horníků se konal v 17.00 na březohorském hřbitově. Smuteční obřad vykonal farář P. Antonín Maděra. Vrchní rada Jan Novák pro pohnutí nemohl ani dokončit řeč nad společným hrobem. V 19.00 se konal pohřeb na příbramském hřbitovu. Rada Vajc zakončil pohřební řeč slovy: “Zdař Bůh na poslední šichtě.” Tato slova od té doby zobecněla při hornických pohřbech. Horníci z této katastrofy jsou pohřbeni na příbramském a březohorském hřbitově, dále v Bohutíně, na Slivici, ve Třebsku, v Pečicích a v Rožmitále. O 5 hornících není známo místo jejich pohřbení. V tomto případě se patrně jednalo o tři bedny lidských údů, které lékaři při vyvezení z dolu odhadli na 5-6 osob. Tyto zbytky lidských těl byly odvezeny na hřbitov a zasypány.
Čest památce všem obětem. Zdař Bůh!
Pramen: 110. výročí březohorské důlní katastrofy. Hornické muzeum Příbram a Spolek Prokop. Příbram 2002
