Jesenicko, právem někdy nazývané „českým Uralem“ přitahovalo svým nerostným bohatstvím odedávna zájem člověka. Šlo především o ložiska mědi, olova, zinku, zlata a jiných kovů, vzniklá v prvohorním devonu a spodním karbonu (325-280 milionů let před námi) a uložená zejména kolem Zlatých Hor. Lze předpokládat, že někdy od doby bronzové (1800-700 let před n. I.) pronikal člověk podle horských řek ze slezských rovin do této oblasti a dobýval primitivním způsobem, především rýžováním říčního písku, vzácné kovy, především ovšem zlato. Rýžování (německy seifen) připomínají některé názvy míst na Jesenicku (Kaltseifen, Studený Zejf), Bruntálsku (Vogelseifen, Rudná) i Rýmařovsku (Brunseifen, Rýžoviště).

Kdy se na Zlatohorsku samém začalo s těžbou rud, se nikdy nezjistí. Je nepochybné, že lehce přístupná těžba zlata kolem Zlatých Hor byla známá dávno před 13. stoletím. Dosvědčují to početné sejfy v údolí Olešnice až po Mikulovice. První, ne zcela jasné zprávy pocházejí z dvacátých let 13. století, kdy papežská stolice řešila spor mezi vratislavským biskupstvím a moravským knížetem Vladislavem Jindřichem (1222) o blíže nejmenované doly na zlato. I protože Zlaté Hory, založené někdy kolem r. 1224, patřily v té době nepochybně k moravskému knížectví, mohlo jít spíše o biskupské území v údolí Olešnice kolem Mikulovic nebo o oblast kolem Jeseníku, zvaného tehdy Frývaldov. Z toho vyplývá, že rozsah kutacích prací se neomezoval jen na přímé okolí Zlatých Hor, ale že zasahoval i proti toku řeky Bělé. Nasvědčuje tomu ustanovení v listině pro jesenického fojta z r. 1295, podle něhož se zavazovalo město k odvádění ročního poplatku půl marky i dobrého zlata (asi 80 gramů) do biskupského důchodu.

Přesto však popřední zájem horníků se upíral na Zlaté Hory, o nichž se činí první zmínka ve spojitosti s Bruntálem. Původní jméno Cukmantl (in montibus contra Cucmantel et Vrudental) není zcela jasné, ale velmi pravděpodobný jeho německý původ dává tušit, že trvalé sídliště tu založili němečtí horníci. Byli přivolaní asi proto, že ovládali složitější techniku dobývání zlata ražením štol.

Nebylo to však jen zlato, které lákalo početné horníky na Jesenicko. V údolí řeky Bělé od Mikulovic až po Adolfovice byly zbudovány četné hamry; ve 14. století jich bylo kolem 13, v nichž se zpracovávala na železo ruda z blízkých nalezišť.

První zprávy o výrobě železa z celého Slezska se týkají právě Jesenicka. Podle zjištěných zpráv se jesenické železo, jistě výborné jakosti, vozilo přes Gdaňsk v letech 1383-1390 až do Londýna. O hamrech na Jesenicku se poprvé píše r. 1328, kdy jesenický fojt Ludherus dostal právo dobývat železnou rudu a ji zpracovat. Podobně i jesenický kastelán Petr z Ledlova získal r. 1374 povolení zpracovat vytěženou rudu v hamrech, kdežto těžbu zlata a stříbra si vyhradil biskup pro sebe.

Na Jesenicku se vytvořila ve 14. století dvě hornická centra: v okolí Zlatých Hor a Jeseníku. V 15. století začala těžba v obou oblastech upadat a to nejen pro bouřlivé sociální a politické události, nýbrž i pro okolnosti, související přímo s těžbou nerostů. Dobývání zlatých rud tzv. měkkým způsobem, to jest rýžováním v potocích čili mělkou povrchovou dobývkou, téměř ustalo a tzv. tvrdý způsob dolování ražením štol se potýkal na každém kroku s neumdlévajícím nepřítelem, se spodními vodami. K jejich odčerpání nenašla zatím důlní technika vhodného prostředku. Úpadek hamrů kolem Jeseníku, jejichž počet se z 13 ztenčil, do r. 1420 na pouhé dva, lze přičíst vyčerpání nevelkých rudných zdrojů.

Údobí stagnace pokračovalo do šedesátých let. Pro Zlaté Hory nastal obrat k lepšímu, když se vratislavský biskup Jošt z Rožmberka (1456-1467) zmocnil r. 1467 úchvatem hradu Edelštejna i s okolím a jeho nástupce násilím legalizoval dodatečnou koupí zlatohorského panství od dědiců Jiřího z Poděbrad za 240 hřiven stříbra a 1 600 uherských zlatých. Od té doby tvořily Zlaté Hory s okolím biskupskou doménu, spravovanou horním hejtmanem, podléhajícím biskupské komoře v Nise. Přechodem dolů do biskupského majetku vzrostl zájem o dolování především ve Vratislavi, kde se r. 1477 sdružilo několik nájemců k těžbě ve staré štole. Několik desítiletí opuštěné horní dílo však bylo tak zatopeno, že začali razit novou štolu.