V druhé polovině 19. století se v našich zemích uskutečňovala průmyslová revoluce. Na území revíru se to projevovalo nejen zakládáním průmyslových závodů, ale především bouřlivým rozvojem důlní činnosti. Malé šachtičky a jejich drobní majitelé mizí a jejich místa zaujímají moderní velké doly s těžními stroji a čerpadly, patřící velkým důlním společnostem domácího i  zahraničního bankovního kapitálu. Od sedmdesátých let je revír protkán hustou železniční sítí, která jej spojuje s domácími í zahraničními trhy, na nichž poptávka po severočeském uhlí trvale roste. V té době, v roce 1872, kupuje Živnobanka v Lomu, v prostoru nynějšího Kohinooru I komplex 90 důlních měr od Schöna a Weselého za 360 000 zlatých.

V dubnu 1872 rozšiřuje Živnobanka svůj původní fond zakoupením dalších uhelných důlních měr v Lomu od Frauenloha za 60 000 zlatých a později kupuje další důlní míry na  celkový počet 120 důlních měr, v celkové výměře asi 1 405 280 čtverečních sáhů.

Pro vedení tohoto lomského uhelného majetku získává Živnobanka důlního ředitele Josefa Schmidta z Bíliny, kterého pověřuje řízením všech přípravných prací.

Průzkumnými vrty provedenými v roce 1872-1873 se ukázalo, že na pozemcích v Lomu je sloj výborné kvality o mocnosti 30 m a podle posouzení znalců byla jakost uhlí lepší než kdekoliv jinde v severočeské uhelné pánvi. To také uspokojilo Živnobanku, že koupě pozemků je velmi výhodná. Avšak v roce 1874 na mimořádné valné hromadě Živnobanky byla koupě uhelných polí v Lomu nepříznivě a skepticky posuzována horním radou Dvořákem, podporovaným dr. KIaudym, kteří společně vytýkali, že banka vyplatila 420 000 zlatých za tyto pozemky a objekty, ačkoliv dosavadní výsledky nestačí k posouzení ceny těchto uhelných polí. Přesto správa banky pokračovala v investicích v Lomu a roku 1874 získala dalších 15 důlních měr.

Protože základní kapitál Živnobanky nestačil na exploataci lomského uhelného majetku, usilovala banka o jeho převedení na akciovou společnost, což se po celé další desetiletí nepodařilo. Rovněž výhodný prodej lomských dolových polí se nepodařil.

Až v roce 1888, ve snaze zlikvidovat svá imobilní aktiva, se Živnobanka konečně odhodlala k prodeji svého uhelného majetku v Lomu za podmínek, které pro ni znamenaly citelnou ztrátu. V září 1888 se přihlásil opravdový zájemce o koupi. Byl to ředitel Duchcovsko-podmokelské dráhy Jan Pechar, který jako zprostředkovatel devítičlenné skupiny zájemců nabízel za pozemky 250 000 zlatých, pak 300 000 zlatých. Později nabídl částku 325000 zlatých, která byla předložena správní radě Živnobanky, a kupující byl pozván k přímému jednání. Po dlouhém a nekonečném jednání se uvolil kupec vyplatit cenu 335 000 zlatých se zaplacením 100 000 zlatých v hotovosti ihned a zbytek kupní částky splácet v ročních splátkách po 58 700 zlatých s 5% úrokem. Správní rada banky nabídku přijala a 6. 11.1888 schválila prodej lomského uhelného majetku za nabízenou kupní částku.

Tyto podmínky prodeje znamenaly pro Živnobanku velkou finanční ztrátu, neboť saldo uhelen spravovaných bankou vykazovalo dlužný zůstatek 627 171 zlatých.

Uhelný majetek Živnobanky v Lomu byl objektem velmi cenným, a jak se později ukázalo, patřil mezi nejvýznamnější a nejvýnosnější hnědouhelné doly v severočeském revíru. Při 50. výročí Živnobanky v roce 1919 se ředitel dr. Preiss o tom s trpkostí vyjádřil: „Živnobanka měla ve svých rukou jeden z nejlepších hnědouhelných terénů. Dnes reprezentuje majetek obrovský. A přece byla banka nucena tehdy jej prodat. Neměla prostě zkušeností, neměla sil k vytěžování těchto terénů a neměla kapitálu.“

Ihned po koupi dolových polí od Živnobanky zahajují noví těžaři výstavbu Dolu Kohinoor I v prostoru dolové míry Libuše, na pozemkové parcele č. 790/5 v katastru obce Lom u Mostu.

Především bylo na jaře roku 1889 započato s hloubením jam, v listopadu 1890 bylo dosaženo uhelné sloje, ale uplynul ještě skoro jeden rok, než mohl závod začít s pravidelnou těžbou uhlí.

Byla hloubena nejen vodní a těžní jáma Dolu Kohinoor I, ale současně byla zahájena výstavba potřebných správních a provozních budov. Během roku 1889-1890 pokračovala výstavba kouřového komína, budov těžních strojů, ražení spojovacích chodeb v hlubině, čerpací stanice a montáž strojního zařízení.

Již v prvé polovině roku 1891 byla prováděna kolaudace těžebního a strojního zařízení dolu a v červenci téhož roku bylo vytěženo na Dole Jan v Lomu první uhlí. Pravidelná těžba byla zahájena v roce 1892. Při otevření dolu byl pojmenován na „Johann Schächte in Bruch“. Důvod pojmenování dolu názvem v množném čísle byl ten, že těžařská společnost uvažovala již tehdy o výstavbě dalších dolů v rozsáhlém dolovém poli této společnosti. V době zahájení těžby Dolu Jan I se dobývalo uhlí jen v Severním poli blízko jámy a v Jižním byly raženy větrné a těžební základny.

Strojní zařízení nového dolu odpovídalo podmínkám těžby tak velké hloubky. Vodotěžný stroj o 1500 koňských silách, který dokázal čerpat 5 m3 za minutu z hloubky 384 metrů, byl pokládán za vrcholné dílo strojírenství své doby. K větrání sloužilo sedm ventilátorů, z nichž pět bylo stále v provozu. Parní stroje pro provoz ventilátorů, provozních strojů pro výrobu stlačeného vzduchu, elektrického osvětlení a těžení měly celkem 6200 koňských sil. K ražení chodeb se užívalo pneumatických vrtaček na stlačený vzduch.

Přesto vše byl provoz dolu v tak velké a do té doby v revíru neznámé hloubce velmi těžký. Vysoká teplota horniny spolu s velkým tlakem zvyšovaly sklon uhlí k samovznícení a toto nebezpečí spolu se silnými výrony třaskavých plynů bylo od počátku příčinou častých výbuchů v dole.

Tyto těžkosti se objevovaly už při hloubení dolu a neobyčejně ztěžovaly a prodražovaly práci. Konsorciu Pechar — Bauer – Guttmann pravděpodobně nestačil kapitál k tak nákladnému podnikání. A tak roku 1891 spojili lomský důlní majetek nesoucí název „Těžařstvo Lomských dolů v Lomu“ s majetkem Německorakouské důlní společnosti v Drážďanech, které v revíru patřily doly Bohemia v Chabařovicích a Bohosudově a Boží požehnání v Oldřichově a důlní míry dolů Pluto v Louce a Pavel v Litvínově, které začaly těžit v roce 1892 a 1896. Tak byl položen základ k druhé největší společnosti v revíru. Všech 128 dolů bylo v majetku drážďanské společnosti a páni Guttmann a Pechar dostali místa v ředitelské radě.

Protože byla snaha rychle zvyšovat těžbu uhlí, byl dán podnět k založení dalších dolů v rozsáhlém dolovém poli nového závodu Jan I. Proto v letech 1892—1893 na pozemkové parcele č. 952/1 v katastru obce Lom u Mostu byla vyhloubena nová těžní jáma Mořic. V roce 1893 a v první polovině roku 1894 bylo montováno těžní zařízení, postaveny pomocné provozy a vybudována vlečná dráha v délce 870 m ze stanice Louka – Horní Litvínov. Provoz na samostatném Dolu Mořic byl zahájen 15. října 1894. V roce 1895 byla ještě dohloubena a uvedena do provozu větrná jáma téhož dolu.

Ještě během výstavby Dolu Mořic byla zahájena stavba dalšího nového Dolu Guttmann na pozemkové parcele č. 632 v katastru obce Lom u Mostu. Hloubení těžní jámy Guttmann a stavba pomocných zařízení byla prováděna v letech 1893—1894. Důl byl připojen vlečkou na železniční stanici Lom u Mostu. Provoz a těžba uhlí byla zahájena 21. září 1896.

Výstavbou těchto dvou pomocných závodů byly vytvořeny předpoklady pro rychlejší a bezpečnější rozfárání celého dolového pole a jeho rozdělení na větrné okruhy.

V letech 1896-1897 byla na pozemkové parcele č. 542/2 v katastru obce Mar. Radčice vyhloubena větrná jáma závodní správou Dolu Pluto; při výstavbě pojmenována „Neuanlag Maria Radschitz“ a po uvedení do provozu pak přejmenována na „Kaisergrube“. Tato jáma byla později použita při výstavbě dalšího velkého dolu na území katastru Mariánské Radčice.

V letech 1899-1900 byla na téže pozemkové parcele č. 542/2 v katastru obce Mariánské Radčice hloubena těžní jáma o velmi širokém profilu, která dnes slouží jako jáma mužstva závodu Kohinoor. Zároveň byla provedena výstavba provozních budov, skladů a zabudováno strojní zařízení. Nový důl při zahájení provozu dne 4. listopadu 1901 pojmenován na „Kaisergrube“ podle původního pojmenování vodní jámy.

V dalších letech 1902—1905 byla postavena nová kotelna, šachetní budova, elektrárna, třídírna a kouřové komíny. V roce 1907 byla vyhloubena větrná jáma v Libkovicích, která byla v roce 1912 na povrchu opatřena zakládacím zařízením na plavenou základku (písek) pro Důl Jan a Kaisergrube a zároveň spojena s pískovým lomem v Braňanech vlečkou v délce 6,43 km pro dopravu písku.
V roce 1913—1915 byla v dolovém poli Jan II vyhloubena větrná jáma Mariánské Radčice a doplněna v roce 1923 základkovým zařízením.

Důl Guttmann těžil jako samostatný závod do 4. května 1907. Po této době bylo uhlí dopravováno nově zřízenou lanovou dráhou chodbou č. 10 na Důl Jan.

Dne 13. září 1918 byla i těžba uhlí z Dolu Mořic převedena na Důl Jan. Těžní jámou Mořic, po výměně parního těžního stroje za elektrický, fáralo jen mužstvo do dolu a dopravoval se materiál. V roce 1931 byl Důl Mořic úplně zrušen a jáma byla zasypána. Rovněž vlečka na důl v délce 950 m byla zlikvidována.

Po první světové válce přešel majetek Německorakouské důlní společnosti na domácí akciovou společnost „Lomské uhelné závody, akciová společnost“, s kmenovým kapitálem 26 880 000 Kč. V této společnosti měl už rozhodující kapitálovou účast ústecký velkoobchodník s uhlím Ed. J. Weinmann, který už měl od počátku smluvně zajištěný prodej uhlí z lomských dolů. Společnost byla rodinnou akciovou společností Weinmannů. Roku 1938 činil její akciový kapitál 100 miliónů Kč a patřil rovným dílem bratřím Hansi a Fritzovi Weinmannům. Po okupaci revíru byla na základě dohody Drážďanské banky s Gestapem vyčleněna z Weinmannova konfiskovaného majetku a v rámci nucené arizace prodána 27. června 1940 za šest miliónů říšských marek společnosti SUBAG.

Po první světové válce došlo také k přejmenování dolů. Především musel být na nátlak českých dělníků hned změněn název Kaisergrube a tak dostaly doly jméno Jan I a Jan II. V roce 1931 byly znovu přejmenovány, a to na Kohinoor I a Kohinoor II. Tentokrát z obchodních důvodů. Jméno dolu a tedy i obchodní značky mělo v době hlásící se hospodářské krize nabízet a zdůrazňovat kvalitu uhlí z Dolu Jan I. Z obchodních důvodů bylo dokonce uhlí z Dolu Jan II, které bylo méně kvalitní, dopravováno překopem na jámu I, kde bylo vytěženo na povrch.

Po osvobození a znárodnění byly oba doly, Kohinoor I i Kohinoor II, samostatnými závody národního podniku Severočeské hnědouhelné doly. Na základě nové organizace se dnem 1. ledna 1952 staly samostatnými národními podniky v rámci trustu hlubinných dolů obvodního ředitelství v Duchcově. Podle poslední organizace revíru je Důl Kohinoor závodem národního podniku Doly Vítězného února.

Na závodě Kohinoor I byla v roce 1957-1958 postavena nová strojovna a zabudován nový elektrický stroj na těžní jámě č. 1 pro zrychlení těžby uhlí a dopravy mužstva.

V březnu roku 1964 byl podán národním podnikem DVÚZ v Záluží návrh technicko-ekonomické studie vývoje závodu Kohinoor I, která ukazovala na velmi vysoké náklady na 1 tunu vytěženého uhlí a velmi nízkou produktivitu práce na jednoho pracovníka. Podnětem k tomuto návrhu a projednání bylo usnesení ÚV KSČ o prověrce rentabilnosti provozů. Studie podaného návrhu byla projednána řídící komisi S-SHD v Mostě, která jeste v březnu rozhodla provoz závodu Kohinoor I k 1. červenci 1964 zastavit.

Na základě rozhodnutí o zastavení provozu vypracovala správa závodu Kohinoor plán dočasného uzavření provozu Kohinoor I, který byl pak odsouhlasen MPE dne 14. 5. 1964 a S-SHD dne 27. 5. 1964. Pracovníci zastaveného provozu přešli na základní závod Kohinoor II, který také převzal těžbu uhlí za zastavený závod do svého plánu. Uzavření dolu bylo provedeno na 7 etap ještě do konce roku 1964. Tak skončila slavná historie závodu velkých a slavných tradic a bojů lomských horníků, kteří nyní pokračují ve své těžké a odpovědné práci na sesterském závodě Kohinoor II v Mariánských Radčicích. Koncem roku 1956 bylo nadřízenými orgány rozhodnuto, aby národní podnik Kohinoor vypracoval investiční úkol na rekonstrukci závodu Kohinoor II, který by zahrnoval nejen rekonstrukci všech hlubinných a povrchových zařízení, ale také otvírku nových dobývacích revírů.

Návrh byl vypracován a v květnu 1957 předložen k projednání S-SHD, kde byl schválen dne 1. července 1957. Po schválení IÚ Dolu Kohinoor II na MP v Praze došlo k vyloučení některých objektů a tím ke snížení nákladů na rekonstrukci závodu. Také metody dobývání byly několikráte posuzovány a měněny, až v roce 1959 byl KÚP přepracován podle daných připomínek na celkovou částku nákladů na rekonstrukci ve výši 173 510 000 Kčs.

S rekonstrukcí závodu Kohinoor II bylo započato v roce 1960, a protože práce na výstavbě objektů a zařízení nebyly prováděny podle harmonogramu, byla celá přestavba závodu v roce 1964 zařazena ministerstvem paliv do staveb sledovaných vládou.

Rekonstrukce závodu přinášela mnoho potíží, hlavně v dopravě materiálu na mnohá pracoviště Báňských staveb, což značně brzdilo těžbu, a to do doby, než byla uvedena do provozu lokomotivní doprava velkoprostorovými vozy. Později to zase byla vertikální doprava při rekonstrukci těžní jámy č. 1, která byla elektrifikována.

Celá přestavba závodu byla prováděna za plného provozu a za nadlidského vypětí sil všech pracovníků závodu i pracovníků Báňských staveb a jiných dodavatelů, zúčastněných na rekonstrukci.

Přestavbou závodu byla sledována tři hlavní hlediska pro zvýšení těžby a zlepšení prostředí a poměrů na pracovištích.