Úvod Doly a revíry ČLUZ Těžba uhlí a lupku na Rakovnicku do r. 1970

Těžba uhlí a lupku na Rakovnicku do r. 1970

172
0
Dul-CSA-Rynholec

České lupkové a uhelné závody, n.p. (ČLUZ) vznikly ke dni 1.4. 1958 spojením dvou podniků Kladenského revíru – n.p. Důl Rako v Lubné a n.p. ČSA Rynholec 1 v jeden národní podnik. Do čela podniku byl jmenován tehdejší ředitel n.p. ČSA Josef Kopřiva. Právě z tohoto podniku byly řízeny a realizovány akce, ze kterých vyrostl nový závod Hořkovec. Nově vzniklý podnik měl k tomuto datu 2478 zaměstnanců, z toho 504 THP (technickohospodářští pracovníci). Náležely k němu i další tzv. malodoly spadající pod n.p. Rako a n.p. ČSA. Byly to uhelné, (někdy i lupkové) doly na Mutějovicku (Perun, Richard) v Rakovníku (Jiří, 1. máj). Patřil sem i důl Jiřina v Libovicích, ale pouze do nové úpravy okresů v r. 1960, kdy byl předán n.p. Nejedlý v Libušíně. Současně s reorganizací těchto podniků byl v březnu 1958 uveden do zkušebního provozu nově vybudovaný závod Hořkovec. Do trvalého provozu přešel po měsíci – 1.4.1958 (včetně provozu rotační pece). Tehdy to byl nejmodernější závod na těžbu a úpravu lupku a jeho rotační pec pálila tímto způsobem žáruvzdorné materiály jako první na světě.

Těžba a výroba lupku na Hořkovci

K 1. 4. 1958 vypaloval Hořkovec surový lupek v komorových pecích na Lauře v šachtové peci Královédvorských železáren a v pecích (popř. milířích) na Dole Rako, kde se zpracovával lupek vytěžený na Raku i nedalekém 1. máji. Krátce po sloučení byla na Raku zahájena výroba pálených lupků v nové samonosné konstrukci šachtové pece, čímž byla posílena kapacita závodu.

V březnu 1965 byla rozšířena vypalovací kapacita Hořkovce výstavbou 2. rotační pece. U této pece bylo aplikováno chlazení vypáleného lupku bubnovým chladičem, který byl umístěn pod druhou rotační pecí v její ose. Přes chladič byl nasáván studený vzduch, který ochladil vypálené lupky a ohřátý vstupoval do rotační pece.

Uvedením 2. rotační pece do provozu se vyřešil problém nedostatku vypalovacích prostorů. Zároveň se umožnilo uzavřít nevýkonné, zastaralé pražící pece v Králové Dvoře (září 1964) a ukončit výpal v komorových pecích Dolu Laura (únor 1965). Zhruba po 10-ti letech se přechází od výpalu generátorovým plynem na technologicky jednodušší proces výpalu – a to těžkým topným olejem – mazutem, který byl technologickým odpadem při zpracování ropy, a tudíž poměrně levným zdrojem energie.

Zabezpečení vsádky do rotačních pecí, důlní a lomová těžba

Vsádka do rotačních pecí byla zajišťována jednak lomovou těžbou, která byla zásadní svým objemem i možnostmi selektivní těžby, a těžbou z dolu Pecínov, která se v posledních letech provozu stabilizovala na objemu 100 000 tun za rok. Při nejvyšší výrobě páleného lupku muselo být vytěženo až 245 000 tun surového lupku jako vsádky do rotačních pecí a dalších 10 000 tun bylo prodáno v surovém stavu. Objem skrývkových prací v lomech závodu Hořkovec se v průměru pohyboval okolo 1 milionu m3 nadložních zemin za rok. Nejkvalitnější ložisko nacházející se pouze 5 metrů pod povrchem – tzv. Jermanovo pole (směrem k Rudě) bylo poměrně rychle vytěženo. Ke konci 60. let se proto otvírá lom Babín jih.

Postupující lomová těžba si vyžádala asanaci části osady Pecínov, při které se 119 majitelům domků vyplatila peněžní náhrada a podnik navíc významně podporoval své zaměstnance při nové výstavbě.

Lomové dobývání na Hořkovci znamenalo nižší náklady a větší bezpečnost. Umožnilo nasazení nejtěžších mechanismů, které těžily nadloží lupkového ložiska o mocnosti nad 20 m (dnes je to již téměř 60 m). K odklízení nadloží byla v prvopočátcích nasazena dieselová lanová rypadla Škoda s obsahem lžíce 1 m3, která byla postupně nahrazena dieselhydraulickými rypadly UNEX Uničov s objemem lžíce 1,5 m3. Velkým mezníkem bylo nasazení 2 elektrických lopatových rypadel s objemem lžíce 2,5-3 m3 (v r. 1965). Pevné nadloží – opuky, glaukonitické jílovce a pískovce byly rozpojovány trhací prací malého a velkého rozsahu. Tyto práce byly omezeny existencí železniční tratě ČSD a hlavně železničního tunelu. Zároveň se musela brát v úvahu blízká vzdálenost obce Rynholec. Dopravu skrývky a vytěženého lupku obstarávaly nejprve maďarské dumpery, které byly později nahrazeny nákladními automobily TATRA, počínaje legendární Tatrou T 111 konče Tatrou T 815 (v r. 1982).

K výpalu byl surový lupek dopravován do násypky drtiče, kde byla upravena jeho zrnitost, a dopravními pasy do zásobníku nad rotačními pecemi. Pomocí talířových podavačů byl surový lupek dávkován do pece.

Důl Pecínov byl otevřen Pecínovským úpadním překopem jako vtažným dílem. Jako výduch sloužila vrchní část úpadní chodby č. 101, předtím výdušné dílo uzavřeného dolu ČSA v Rynholci. Pecínovský překop byl vybaven lanovkou pro vozovou dopravu a sloužil pro dopravu těživa z dolu, materiálu do dolu a pro chůzi lidí. Později byla realizována investiční akce „centralizace dopravy“ a byla vyražena úpadní štola Marjánka, vybavená pasovým dopravníkem. Prostřednictvím centrálního hlubinného zásobníku o třech odděleních, který byl umístěn v krátké slepé jámě (šibíku), byla těžba lupku i hlušin dopravována z dolu pasovým dopravníkem štolou Marjánka až na povrch. Pasový dopravník byl schválen Státní báňskou správou i pro řádnou jízdu lidí z dolu.

Ve vytěženém lomu Marjánka, kde byl portál stejnojmenné štoly, bylo zřízeno depo surových lupků. Byly tak odděleně deponovány surové lupky dvou rozdílných kvalit. Samostatným pasem byla v lomu Marjánka ukládána hlušina. Z depa byl lupek podle potřeby vyvážen nákladními automobily na drtič a do pecí postupoval stejnou cestou jako lupek vytěžený v lomu. Zlepšením situace v dopravě materiálu bylo nahrazení dosud používané kolejové dopravy dopravou na závěsné drážce. Doprava lanovkou po Pecínovském překopu zůstala zachována a na určených překladištích se dopravovaný materiál překládal na závěsnou dráhu, obsluhovanou soustavou vrátků. Teprve zavedením závěsné dopravy pomocí hydraulických lokomotiv s dieselovým pohonem po závěsné drážce bylo odstraněno pracné překládání materiálu.

Důl Pecínov dobýval hlouběji uložené partie lupkové sloje. I zde byly využívány zkušenosti mutějovických horníků s mechanizací, která sloužila při těžbě uhlí. Bylo nutné vyzkoušet, které dobývací stroje konstruované pro uhlí se hodí i pro těžbu lupku. Jako první se zkoušely škrabáky a uhelné kombajny. Vytěžený lupek se zpočátku vyvážel na povrch vozíky, které byly nahrazeny pasovou dopravou, jež vynášela vytěžený lupek štolou až na povrch (1975-1978). V dalších letech se využívaly dobývací kombajny (KŠ-l-KG), které zvyšovaly průměrné výkony. Stejně tak i razící kombajn PK-3r dosahoval velmi dobrých výsledků.

Postupně tak, jak byla nasazována mechanizace na uhelných dolech, byla uplatněna i při těžbě lupků.

V mocnostech do 2,5 m se přešlo na metodu frontálních zátinek, pouze při okraji sloje se nadále využívalo bočních zátinek. Jako výztuž byly nasazeny ocelové hydraulické stojky. Nejlépe se osvědčilo kombinované odtěžení hřeblovým dopravníkem spolu se škrabákem. Rozpojování lupku bylo prováděno trhací prací.

Přípravná důlní díla byla ražena klasickým způsobem za použití trhací práce, odtěžením nejprve na vozy, později nátřasnými žlaby a škrabákem. Výrazným pokrokem v ražbě příprav bylo nasazení razícího kombajnu. Tradiční způsoby ražby příprav se omezil jenom na krátká díla, kde by nasazení kombajnu nebylo efektivní.

Krátce po vzniku n.p. ČLUZ byla na Raku zahájena rekonstrukce šachtové pece, čímž byla posílena kapacita závodu. V 60. letech docházelo k postupnému uzavírání uhelných dolů na Rakovnicku, ačkoliv mnohé z nich nebyly vytěženy. Důvodem byla jednak snížená poptávka po černém uhlí v důsledku přechodu národního hospodářství na těžké topné oleje a plyn a jednak nízká efektivita těžby. V září 1965 skončila těžba na největším uhelném dole n.p. ČLUZ – Dole ČSA (bývalá Anna a Laura). Horníci říkali, že odešel do důchodu. Těžil totiž 55 let a to je věk, při kterém havířům vznikl nárok na důchod. Většina pracovníků odešla na sousední sesterské podniky revíru. Na závodě zbyla jen malá skupinka zaměstnanců, jejímž úkolem byly poslední zajišťovací práce zaměřené ke konečné likvidaci provozu. Tím se uzavřely 100-leté dějiny tohoto dolu.

V prosinci 1965 končí Perun, v listopadu 1966 Richard (oba na Mutějovicku) a v prosinci 1968 byl vytěžen poslední vůz z dolu Jiří II. Význam lupků převážil potřebu uhlí.

Výroba lupků zaznamenala velký vzestup – zároveň se zvyšoval i export. Již koncem 60. let min. století se vyváželo nejen do socialistických zemí (MLR, PLR, NDR), ale téměř do všech států v Evropě (NSR, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie, Nizozemí, Belgie, Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko), dokonce i do Japonska a krátce i do Sardinie. Na export šla téměř polovina produkce n.p. ČLUZ.

ZDROJ50 let existence ČLUZ

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..