V době, kdy většina březohorských dolů se přiblížila k světové tisícimetrové hloubce a důl Vojtěch již tuto hloubku překročil, začal se na hranicích vysokopeckého a kozičínského katastru hloubit nový důl. Důl byl nejdříve nazýván Vysokopeckým a podnět k jeho založení dal vrchní horní správce Antonín Hozák. Zaměřování dolu započalo v roce 1877 na pozemcích paní Ježkové z Kozičína, která se založením dolu nesouhlasila a prorokovala mu brzký konec. Slavnostní zaražení dolu „za hamrem“ se konalo v neděli 1. června 1876, tedy před sto lety, a bylo první velkou hornickou slavností konanou v Bohutíně. Průvod školní mládeže a horníků s úřednictvem v „parádních“ uniformách kráčel od bohutínského kostela k místu zarážky jámy, kde slavnostní výkop provedl šéf příbramského horního závodu rytíř Ignác Jeschke a další významné osobnosti příbramského horního závodu. Důl byl hlouben moderním způsobem a při rozpojování skály bylo používáno elektrického odpalování a dynamitu.
V roce 1880 byl na dole zabudován parní těžní stroj a kompresory pro výrobu stlačeného vzduchu. K výlomu hloubení bylo tehdy používáno vrtacích strojů Burleigh, Schramm a Fröhlich. Za dva roky po slavnostním výkopu a ukončení výstavby povrchových objektů se důl „světil“. Důl dostal název Korunního prince Rudolfa a ten den byl opět slavnostní pro celé široké okolí Bohutína. Slavnost pojmenování dolu si nic nezadala s příbramskými hornickými parádami. Dokonce se i při slavnosti střílelo. Z Hůrky za bohutínským kostelem bylo vypáleno 22 ran z hmoždířů a po vysokopeckém rybníku projížděla slavnostně ozdobená loď řízená horníky ve slavnostních uniformách. Slavnost byla ukončena veselicí v bohutínských „drahách“.
Popisují-li se technické novinky, které při hloubení dolu byly, nepatřila k nim elektrická energie; přestože stříbrné huť již od roku 1886 měla provizorní elektrické osvětlení. Elektrifikace Bohutínského dolu II, jak byl také nový bohutínský důl nazýván, byla provedena mnohem později, až v roce 1929.
Rok 1892 mohl se stát stejně osudným pro důl Bohutín II, jako březohorská katastrofa pro Březové Hory. V tomto roce došlo k rozsáhlému omezení na tomto dosud pomocném dole jámy Bohutín I (Štěpánky) a strojní vybavení z tohoto dolu bylo převezeno na důl August v Drkolnově. Veškeré vydobyté rudy z dolu Bohutín II byly dlouhou podzemní cestou ručně i koňmi dopravovány ke Štěpánce a touto těženy na den a zpracovávány ve štěpánských úpravnách. K omezení provozu došlo především proto, že Hlavní Klementská žíla u pomocné jámy ztratila na mocnosti a nebylo rentabilní ji dobývat. Proto se začalo reálně uvažovat s uzavřením tohoto dolu.
Naštěstí o tři roky později byla hlubšími patry za Štěpánky nalezena Klementská žila v severním poli opět v bilančním vývoji a při styku žíly s dioritovým tělesem se leštěncová výplň měnila na antimonovou. To prakticky rozhodlo o další životnosti dolu Bohutín II (Rudolfka) a jáma se opět prohlubovala, a to jak hloubením, tak i komínováním od Štěpánských obzorů. V této době – v roce 1895 – a v řadě dalších let již příbramský horní závod nebyl aktivní, neboť na světových trzích došlo k mimořádnému poklesu cen stříbra a bohaté leštěncové rudy, které byly dobývány na Březových Horách v „horních patrech“, se v hloubkách od 900 m níže měnily na krušky, které na úpravně byly těžko upravitelné.
Na přelomu století bohaté rudy leštěnce olověného se prakticky nalézaly jen v Bohutíně, a to především u Rudolfky. Proto na tomto dole dochází v roce 1901 k výměně dřevěné těžní stolice za železnou. K těžnímu stroji je pak přimontován tachograf systému Karlík. Od tohoto roku se také pravidelně zúčastňuje záchranné družstvo z tohoto dolu cvičení se záchrannými přístroji Glersbergovými. Tato cvičení se pravidelně konají v záchranné stanici na dole Vojtěch.
V roce 1903 byla na dole Bohutín II dobývána Klementská žíla od 10. k 18. patru, Nová Žíla od 8. k 11. patru a mezi 2. a 12. patrem se dobývalo několik krátkých visutých žil. Ležatý „couk“ byl dobýván od 8. k 17. patru. Všechny žíly, kromě Klementské, neměly dobrou bilanční výplň a krátké bilanční úseky byly brzy vydobyty a žíly opuštěny.
Roku 1906 bylo učiněno zásadní rozhodnutí o další životnosti bohutínských dolů, a to především proto, že Klementská žíla u Štěpánky prakticky vyklínila. Byl proto z tohoto dolu ražen západní překop na 5. patře, a to až do vzdálenosti 869,5 m od jámy. Na tomto překopu sice byly překříženy poruchy a žilky, ale žádné z nich neměly bilanční obsahy kovů. Překop, přestože již v 537 m od jámy překřížíl dioritové těleso, byl hnán dále s předpokladem, že i u Štěpánky se v něm najdou bohatá úložky, jako u Bohutínu II. Také na Bohutíně II (Rudolfce) byl o šest roků později ražen, ovšem hlouběji, na 17. patře západní překop do vzdálenosti 276 m od jámy, ale ani jím nebyly zjištěny rudné žíly.
Od roku 1909 se na Březových Horách začaly opakovat silné otřesy země, které byly často znatelné i na Bohutíně. Proto se v celém březohorsko-bohutínském revíru přistoupilo k zasazování vyrubaných prostor a velká kubatura hlušin byla s povrchu odvážena zpět do podzemí.
