Malý důl v těsné blízkosti Ledvic pojmenovaný podle svého majitele – rytíře Hartmanna z Drážďan – s mocností uhelné sloje až 27 m byl svého času nejmodernějším báňským provozem v celém revíru. Právě zde bylo už v roce 1884 zprovozněno první parní rýpadlo.
Tento důl nepatřil mezi velké provozy a ani neměl dlouhou životnost, pouhých 37 let, ale vynikal kvalitním báňským vedením a pionýrským zaváděním technických novinek.
Po vydání horního zákona v roce 1854 začali rolníci z Ledvic těžit uhlí na nejpříhodnějším místě u obce. Těžba byla prováděna primitivním způsobem malými rumpálovými šachtičkami. Sedm místních rolníků získalo jihovýchodně od obce 12 důlních měr a v roce 1869 je prodali za 136 000 zlatých. Novým majitelem dolového pole se stal rytíř Richard Hartmann z Drážďan a komerční rada Eduard Keller ze Saské Kamenice. Po většinovém majiteli se také nově vybudovaný důl nazýval důl Richard Hartmann. Někdy se používá zkrácený název Hartmann nebo česká verze Hartman. Důlní pole se skládalo ze 17 důlních měr pod názvy Josefi I‑IX, Josef I‑V, Carl, Prokopi, Dreifaltigkeit.
Důl byl vybudován v roce 1869, těsně na okraji městečka Ledvice, v blízkosti Ledvického potoka a při hlavní železniční vlečce vedoucí do Světce. Šachta byla připojena vlečkou dlouhou 1,7 km do nádraží Duchcov, a to 10. května 1873 na trať Ústí n. L. – Chomutov. Důl byl zpočátku vybudován jako hlubinný se dvěma těžními jámami po obou stranách železniční vlečky, na katastrální parcele Ledvic č. 353/2. Hlavní jámy byly označeny jako jáma I a jáma II, jejich hloubka byla přes 40 m. Těžilo se ve třech pracovních horizontech: svrchním, středním a spodním. Pro malou mocnost nadloží do 25 m a uhelnou sloj mocnou až 27 m, bylo brzo přistoupeno na kombinovaný způsob těžby. Postupně bylo otevřeno 5 povrchových lomů označených I až V. Veškerá hlubinná i povrchová těžba směřovala důlními chodbami k těžním jámám a zde bylo uhlí vytaženo na povrch, tříděno a nakládáno. V roce 1881 byla vybudována moderní třídírna uhlí. 10. dubna 1878 vypukl obrovský důlní požár, který řádil na 120 m dlouhé, 20 m vysoké a 8 m široké odkryté uhelné stěně téměř tři týdny a byl s velkou námahou zasypán.
Ředitelem dolu byl v letech 1880 až 1891 inženýr Richard Baldauf z Drážďan, který byl velmi technicky zdatný a do provozu zde uvedl celou řadu technických novinek. Důl tak patřil mezi nejmodernější báňské provozy v uhelném revíru. 10. dubna 1881 byla zprovozněna první 2 km dlouhá telefonní linka v Čechách z dolu Richard Hartmann v Ledvicích na železniční nádraží v Duchcově. První parní rýpadlo v našem uhelném revíru bylo zakoupeno roku 1884 pro povrchový lom Hartmann v anglickém Lincolnu od výrobce Roston Proctor & Co. a bylo nasazeno na těžbu skrývky. Nadložní horniny se sypaly do vyklápěcích vozů tažených koňmi. Novému stroji se říkalo parní robot a nahradil 50 dělníků. Od roku 1884 začala být také používána elektrická energie, vyráběná dynamem na jámě č. I k osvětlení hlubinného provozu a rok poté byly osvětleny obloukovými lampami také lomové provozy. Dalším novátorským počinem byly mohutné odstřely uhelné sloje za účelem získání velkých zásob již rozpojeného uhlí. Hromadné odstřely byly prováděny až 150 vyvrtanými náložemi, jimiž byla získána odstřelená zásoba až přes 30 tis. tun uhlí. Tato těžební metoda dostala název spouštění pilířů. První takový odpal na dole Richard Hartmann byl proveden 16. listopadu 1885 při exkurzi montanistického spolku z Mostu, druhý pak 20. srpna 1888 u příležitosti otevírání tělocvičny v Duchcově. Sledovalo ho na tisíc návštěvníků. Třetí následoval 19. července 1895 při návštěvě českého místodržitele hraběte Thuna.
Ocelové řetězy na těžních jamách byly nahrazeny v roce 1895 ocelovými lany. V roce 1896 bylo vybudováno zařízení na plavení nepoužitelných uhelných mourů z třídírny do vytěžených lomů. V roce 1897 byl otevřen povrchový lom IV, který těžil do roku 1904.
V důlním provozu pracovalo průměrně kolem 300 až 400 lidí, kteří natěžili 160 až 220 tisíc tun uhlí ročně. Důl a lom za 37 let trvání vytěžil kolem 6,1 mil. tun uhlí.
Sousední Uhelné těžařstvo dolu Eleonora v Ledvicích roku 1905 koupilo od dosavadních majitelů G. Hartmanna z Drážďan a dědiců E. Kellera, syna K. Kellera z Löbau a dcery A. Kellerové z Drážďan celý tento důlní majetek. Ten připojilo ke svému povrchovému lomu Eleonora 1. října 1905. Provoz těžní jámy byl zastaven koncem roku 1906. Následně roku 1908 byla přeložena železniční vlečka Duchcov – Světec a zbourána jáma č. I dolu Richard Hartmann a v roce 1912 byla snesena i jáma č. II povrchovým Jižním lomem dolu Eleonora. Již ve 30. letech 20. století byla celá oblast povrchových lomů zasypána a zrekultivována.
Báňský provoz se ještě přiblížil do této oblasti dotěžováním uhlí v okolí Ledvic lomem Jirásek a Fučík v 60. letech 20. století. Následně byla celá oblast zrekultivována. Oblast těžní jámy dolu Richard Hartmann se dnes nachází před západním okrajem bývalého plaviště popílku elektrárny v Ledvicích.
