Úvod Důlní neštěstí, nehody, havárie Katastrofa na Dole Nelson III dne 3.1.1934 (I. část)

Katastrofa na Dole Nelson III dne 3.1.1934 (I. část)

2457
3

Začátkem třicátých let našeho století světová hospodářská krize těžce svírala svou náručí i severočeské doly. Největší tíhu neslo hornictvo, které pocítilo následky malého odbytu uhlí přímo na své děravé kapse. Situace byla dále zostřena i snahou vedení dolů po racionalizaci těžby zaváděním moderní techniky a výrobních postupů.

Důl Nelson III nebyl nikdy považován za důl nebezpečný, nebyly v něm nikdy třeskavé plyny ani kuřavka a donedávna se v něm používalo ke svícení otevřeného světla. Nebezpečným se stal po zavedení nové dopravní technologie těžbou nátřasnými žlaby, které svým provozem vyvíjely podle výpovědí svědků ohromné množství jemného uhelného prachu ve vrstvách až 30 cm. Navíc šlo o uhlí vysoce kvalitní a křehké, s velkou náchylností k samovznícení. Bylo také známo, že v dole je mnoho požárišt, nedokonale uzavřených jen dřevěnými zdmi. Další vážné nebezpečí dlouho před neštěstím spatřovali havíři i dozorci ve zcela zvláštním způsobu dopravy uhlí ve strmých revírech okolo jámy č. VIII, kde sklon sloje dosahoval místy až 50°. Uhlí z porubů, ale i do vozíků po svážných se dopravovalo samospádem ve velkém potrubí (lutnách), přičemž vždy vznikalo velké množství prachu, doslova „Mraky, husté mraky, že jsi ani opodál stojícího soudruhn neviděl“. Prach byl sice místy zkrápěn potrubím s navrtanými děrami, ale na mastný, těžko smáčivý prach nelsonsk

„Má-li míti důl tolik uhelného prachu“, říká v hospodě U Holasů jeden dozorce mladému horníkovi, „měl by se topit ve vodě a každý jen trochu volný havíř by měl kropit. Havíři by sice pracovali ve vodě a blátě, ale byla by to alespoň jistota.“

Nový závodní chce uhelné společnosti ukázat, že je pravým mužem na pravém místě, a že dovede důl k větší výkonnosti, než závodní starý.

Na existující nebezpečí však poukazovaly i jiné signály, než hovory havířů v hospodě U Holasů v Hrdlovce či U Porcalů v Oseku. Hovoří o něm i záznamy báňského inspekčního oddělení ze dne 11. a 15. ledna 1932, kdy bylo zjištěno, že u pomocné jámy staré šachty se nachází uhelný prach. Dále bylo zjištěno, že na dole nejsou stanovena úřední pravidla pro požární hlídku. Při inspekci ve dnech 9. a 16. března 1932 bylo báňským inspektorem znovu pouze zjištěno, že se v dole nachází uhelný prach a v temže duchu se nesl i úřední záznam báňského inspektora ze dne 13. a 19. dubna 1933, doslova: „v chodbě na spodku je poněkud více uhelného prachu.“

Inspekčními orgány bylo tak třikrát opakovaně zjištěno, že na dole Nelson III se horno-policejní předpisy nedodržují, avšak nikdo odpovědný nebyl za to potrestán. Protože však nikdo na dole nepamatoval nějakého většího neštěstí, všechny varující příznaky byly stále opomíjeny, a tak dlouhá nelítostná ruka smrti zvolna a plíživě natahovala svoji paži, aby si v jediném okamžiku vybrala svou krutou daň.

Ve středu 3. ledna 1934 mezi čtvrtou a pátou odpolední bylo na duchcovských ulicích ještě živo. Krátce před pátou začali v úzké Masarykově ulici u náměstí vybíhat z četných obchodů lidé a tázali se ulekaně: „Co se děje, země se chvěje, okna řinčí…?“ Majitel železářského obchodu Hubschhübbel vyběhl ven a volal: „Mein Gott, was den das?“ Hračkář Mrázek odnaproti odpovídal: „Das ganze Haus hat gezittert bis in den Grund!“ (celá budova se od základů chvěje). Vysvětlení přinesli až lidé, přibíhající do města z Osecké ulice, kteří viděli směrem od Nelsonu vyšlehnout plamen vysoko do oblak a záro-veň cítili chvění země. Od Hrdlovky přijel autobus a lidé z něj potvrdili, že na Nelsonu muselo dojít k něčemu hroznému. Všecek proud lidí valil se Masarykovou třídou (dříve ulice Čsla, nyní opět Masarykova) jakoby prchal před neznámým nebezpečím a zmatek dovršil zvuk hasičské trubky a motorové stříkačky, řítící se směrem k Oseku. Silnice vedoucí z Duchcova do Oseká byla přeplněna spěchajícím davem pěších i na kolech, mezi nimiž utíkaly k Nelsonu i plačící ženy, jejichž muži byli na odpolední směně.

Kolem neštastné jámy Nelson III byl již utvořen kordon hlídek, nikdo ještě neměl ani tušení o rozsahu neštěstí, ale vzhled jámy dával tušit to nejhorší. Těžní věž byla výbuchem silně nakloněna, klece na kolech ve věži, část třídírny silně pobořena a v plamenech. I laik poznal, že hlavní jámou nelze do dolu sestoupit. Rychle bylo vzpomenuto větracích jam VII a VIII a záchranné čety i úředníci vyjížděli v autech k těmto jámám. Od jámy č. VII u oseckého dolního nádraží se však brzy vracel smut¬ný průvod zpět. Jámou se zachránili pouze čtyři mladí horníci, jak se později ukázalo, jediní zachránění z celé odpolední směny. Využili okolnosti, že krátce po výbuchu se vlivem zvratu větrů jáma VII stala vtažnou a kouř a jedovaté zplodiny výbuchu je nedostihl. Dva jejich starší soudruzi již toto štěstí neměli, za nějaký čas již opět jáma začala vytahovat plyny na povrch.

Do jámy č. VIII na silnici mezi Osekem a Loučnou sfárala nepoškozeným těžným zařízením záchranná četa, vynesla však na světlo denní jen několik mrtvých. Kvůli vlastní bezpečnosti však nemohli pobořeným dolem postoupit dále a museli se vrátit.

Nazítří po výbuchu se podařilo provizorně opravit poškozené zařízení jámy Nelson III a záchranné mužstvo v izolačních aparátech sfáralo do dolu. Čekal je otřesný pohled na zohavená těla kamarádů. Byly učiněny pokusy uzavřít chodby, ve kterých zuřil požár, avšak každý pokus jen dále ohrožoval životy záchranářů, takže okolo desáté hodiny dopolední byly pokusy skončeny a havarijní komise spolu s revírním báňským úřadem nařídila celý důl uzavřít z povrchu v jámách Nelson III, IV, VI, VIII, VII a IX. V té době byl už znám celkový počet obětí – 142 osob. Důl Nelson na dlouhé měsíce ztichl…

3 KOMENTÁŘE

  1. V roce 1957 jsem jako 14,5 letý fáral v rámci exkurze na Dole Nelson III.Tento důl byl tehdy školním dolem a připravovali se na něm budoucí horníci na své povolání.Důl na mě tak silně zapůsobil a výklad pana mistra Nápravy,že i já se vyučil na dole Kolumbus horníkem.V životě jsem sice dlouho nepracoval jako horník,ale byla to pro mne velmi dobrá škola života a jsem havířům za ní velmi vděčen.Zdař bůh.

  2. Já jsem jako učeň byl 9/56-6/57 byl to první rok mého učení, mistra nám dělal pan Procházka a na povrchu pan Sklepník. V r. 1957 se otvíral revír, který byl od výbuchu uzavřený. Našla se tam katbitka a čibuk, výdřeva byla jak shořelé sirky, po doteku se rosypala. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky. Pak jsem se doučil na dole Kolumbus, kde jsem pracoval do r. 68.Byla to dobrá průprava na život a rád na ta období vzomínám.

  3. Vzpomínka na Důl Nelson lll.Všem horníků,kteří zahynuli.3.1.1934 prosím věnujte tichou vzpomínku.Na dole Jsem fáral na exkurzi na jaře 1957.Bylo mě tehdy 13 a půl roku a provázel nás pan mistr Náprava.Silně na nás jeho výklad zapůsobil a v Září 1957 se ze mě stal hornický učeň.Na dole Kolumbus mám moc dobré vzpomínky pracoval jsem u mistra Procházky a později již jako vyučenec jsem byl v partě s jeho synem na výdřevě úseku Kníže Nebes.Byla to pro mě dobrá škola života pro můj pozdější život.Zdař Bůh.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..