Dobývání uranu probíhalo na jáchymovském ložisku v letech 1853 až 1964. Za toto období zde bylo vytěženo celkem asi 7 500 tun uranové rudy, z toho po roce 1946 cca 6 900 tun (v celém Československu bylo během let 1946- 2004 vytěženo asi 105 tis. tun uranové rudy).
Nejvyšší průměrný stav pracovníků v jáchymovských dolech byl dosažen v roce 1955 na úrovni 46 351 osob, z toho 9 214 odsouzených. (19,9 %). Maximální počet odsouzených, nasazených při těžbě uranu, činil 13 821 osob v roce 1953 (34,3 % z celkového stavu zaměstnanců).
Z hlediska geologického je jáchymovské ložisko ložiskem žilným, rudní výplně žil (stříbro, arsen, kobalt, nikl, bismut, uran) vznikly proniknutím hydrotermálních roztoků z podložního magmatu do puklin, vytvořených ve starším plášti metamorfovaných hornin, převážně svorů. Tím se na ložisku vytvořily dva základní žilné systémy – žíly ve směru S – J (dříve nazývané půlnoční) a žíly ve směru V – Z (tzv. jitřní), většinou strmě uložené pod úhlem 70 – 80°. Uranová ruda (smolinec, uraninit) byla na ložisku dobývána na více než 400 žilách o celkové žilné ploše 8 miliónů m2, průměrná mocnost uranového zrudnění činila pouhých 0,15 mm. Jednalo se o ložisko chudé s nízkou produktivitou.
Hlavní dobývací metodou při dobývání strmě uložených žil bylo tzv. výstupkové dobývání s vlastní základkou, zřejmé z vedlejšího schématu. Otvírka žíly spočívala ve vyražení sledných chodeb na dvou, nad sebou ležících patrech (patrová výška nejčastěji 50 m) a v propojení těchto sledných chodeb dovrchně raženými komíny, vzdálenými 50 m od sebe. Jeden z komínů byl vždy proražen až na vrchní patro (prorážkový komín) druhý z komínů byl zpravidla vyražen s postupem dobývky (zvedaný komín). Komíny byly vybaveny lezním oddělením (žebříky), hlušinovým sýpem a strojním oddělením pro dopravu materiálu na pracoviště pomocí vrátku. V další fázi se ve výšce cca 3 m pod spodní slednou chodbou vyrazila mezi komíny stropní chodba (tzv. l. lenta), o výšce 2 m a šířce 0,9 – 1,2 m. Z této chodby byly pak vrtány vertikální nebo horizontální stropní vrty a trhací prací byla hlušina i ruda ze stropu sestřelována na podlahu stropní chodby (lenty). Přitom se zpravidla sestřelovala nejdříve ruda na předem položenou podlahu ze dřeva, plechu nebo gumových pasů a z ní se sesbírala přímo do bedniček. V některých případech byl zřízen zvláštní sýp (rudní sýp), do kterého se ruda dopravovala škrabákem. Následně po rudě byla sestřelena hlušina na minimální potřebnou šířku, část hlušiny byla urovnána na počvě lenty a ponechána zde jako základka vydobytého prostoru. Přebytečná hlušina byla škrabákem dopravena do hlušinových sýpů. Na spodní sledné chodbě byla pak ruda i hlušina vypouštěna ze sýpů do důlních 1 vozíků a odvážena k těžní jámě.
Tímto způsobem probíhalo postupné dovrchní vydobytí celého bloku až da úrovně cca 2 – 3 m pod vrchní slednou chodbu (podchodbový celík). Výkony dosahované při této metodě byly nízké (1 až 2 t/hl/sm ), metoda však umožňovala dobývat i velmi tenké žíly při poměrně nízkém procentu znečištění, při malých ztrátách rudy a při vyhovující bezpečnosti práce.
