Hloubení tohoto dolu bylo započato v září roku 1868. Byl to nejzápadnější důl Společnosti státní dráhy. Počátek uhelné těžby se datuje od listopadu roku 1871.
Šachetní komín tohoto dolu byl vyhlouben v obdélníkovitém profilu o rozměrech světlosti 2,315×6,833 m. Jeho střední část byla o délce 2,316 m a byla vyhrazena těžbě se dvěma klecemi. V hloubce 291,46 m bylo založeno na obou stranách jámy vy dřevené náraziště, druhé náraziště bylo v hloubce 332,76 m, ale již vyzděné a vyklenuté pálenými cihlami. Vlastní šachetní komín byl vydřeven hraněným dřívím a i vodítka klece byla dřevěná.
Těžní věž byla provedena ze silného hraněného dříví 13,27 m vysoká od terénu až ke středu lanovnic. Těžní klece byly dvouetážové, po jednom vozíku v každé etáži a vyzbrojené záchytným zařízením systému Fontain s drapáky v čele klecí. Klece byly provedeny v železné konstrukci a rozměrech úplně stejného provedení jako bylo popsáno u dolů Thinfeld, Kübeck, Průhon. Pro uvedené doly byla v pohotovosti stejná rezerva.
Těžní stroj byl dvojitý, ležatý, dodaný r. 1869 firmou Breitfeld & Daněk z Prahy a byl stejného provedení jako na dole Kübeck. K odlehčení manipulačního pákoví bylo ruční ovládání doplněno servomotorem. Roku 1890 obdržely obě bobiny těžního stroje železnou výstroj.
Vodotěžné zařízení bylo na tomto dole v činnosti pouze do roku 1882, a to povrchovým parním strojem systému Cornwall se čtyřmi šachetními pumpovními zařízeními. Následkem malého přítoku důlní vody v podzemí nebyla kapacita jmenovaného vodotěžného zařízení náležitě využita, což působilo na značné zvýšení režijních výloh. Z tohoto důvodu bylo celé pumpovní zařízení včetně povrchového parního stroje roku 1882 demontováno a přeneseno do dolů v Szekulu v Uherském Banátě, patřících také Společnosti státní dráhy. Přítok důlní vody, vyvěrající na dole Bresson, byl po té převeden spojovací vodní třídou na sousední důl Engerth.
Větrání dolu Bresson bylo původně prováděno dolem Engerth, ale od r. 1879 byl instalován větrník systému Körting, 27 m/m otvor dyšny, šest sacích trychtýřů, plechový komín 6,42 m výšky a nahoře o průměru 1,185 m. Tento větrník, vlastně exhaustor, byl v činnosti až do roku 1884, kdy se na povrchu postavil nový, systému Quiball. V průběhu postupné elektrifikace dolů Společnosti státní dráhy byl pak místo větrníku systému Quiball instalován nový, poháněný elektřinou, systém Schielle, r. 1903.
Úprava uhlí: Suchá třídička uhlí byla v provozu od r. 1885. Do té doby byla na dole též nějaká třídička, ale systém neznáme. Nová třídička byla od firmy Schuchtermann & Kramer z Dortmundu, Byla poháněna ležatým parním strojem firmy Breitfeld & Daněk z Prahy. Setrvační stroj měřil 2000 m/m a sloužil co řemenice, pohánějícím otevřeným řemenem společnou transmisi třídičky hřídelem, ovládajícím ojnici se dvěma kyvadlovými konstrukcemi. V nich byla zamontována síta, třídicí, se čtyřhranným děrováním, která se pohybovala příčně po nakloněné rovině podélné strany sít.
Doprava uhlí: Kusové uhlí přicházelo z jámy ve vozících, převážně již vybrané. Těžní uhlí se sypalo z vozíků mechanicky otáčeného sklápěče nejprve na pevné síto o děrování 45/45 m/m, propadlé zrno uhlí na níže ležící síto s děrováním 25/25 m/m a dále 15/15 m/m. Míchanice zde propadlá se zvedala korečkovým pásem na dvě drátěná síta s otvory 10/10×6/6 mm2. Kusy a střední uhlí, jež sklouzlo po sítu 45/45 m/m, se zvlášť třídilo na sítech o děrování 120/120 mm a 65/65 mm. Vápenka byla drcena na malém jehlovém drtiči a znovu podrobena třídicímu procesu. Celá třídička trpěla nevhodným postupem při třídění středního a kusového uhlí. Po roce 1902 byl v souvislosti s elektrifikací na dolech Společnosti státní dráhy použit pohon elektrický a pak byla těžba tohoto dolu převedena k třídění na důl Engerth povrchovou lanovou dráhou.
Kotelnu tvořilo 8 parních kotlů válcových s etážovými rošty systému Bolzano. K objektu kotelny patřil zděný komín, vysoký 41,7 m. Důl Bresson byl zasypán v r. 1905.
